Na sobě jsme mívaly otcovo fotbalové oblečení, statečně jsme překonávaly hradbu zápachu z jeho opravdové hry a navlékaly na sebe famózní osmičku. Svoje gólové momenty jsme poctivě zaznamenávaly na VHS, nejdůležitější byly samozřejmě závěrečné rozhovory, ve kterých jsme fanoušky ujišťovaly, že jsme do toho šly nohama a uplatňovaly především odvahu směrem dopředu. Já jsem byla Rosický, o něco vyšší sestra zase Koller, nutno zmínit, že obě jsme už v tu dobu studovaly vysoké školy…

S novým semestrem jsem se posunula na zcela jiný hrot útoku. Začala jsem uklízet fotbalový stadion na Spartě. Nikdo se do toho nehnal, platili málo, a tak pro mě vždycky bylo volné místo. Nosila jsem hnusnou tlustou bundu, která ale hřála, a někdy z dálky vídala legrační magnáty v dlouhých kabátech a slunečních brýlích (v únoru), kteří přijížděli nablýskanými vozy něco podepsat, zahájit nebo ukončit nebo jen všechny vyděsit. Do zákulisí sparťanských šéfíků jsem neviděla, pro moji směnu bylo důležité, jestli už se hrálo, nebo se teprve hrát bude. První případ byl horší. Desítky kelímků od piva, tácky od párků, vajgly, papírky a hlavě dokonale ze⁎rané pánské záchody. Ano, jen tohle slovo odpovídá, takhle to chodí po zápasech. Na dámských nic, možná jen někde doplnit papír… U chlapů všechno a všude. Možná stres, vztek, neuvážená pomsta? Nemluvilo se o tom, prostě Sparta.

Pak jsem se vdala a porodila tři syny. Sotva se naučili chodit, uměli i kopat. Tehdy vedla Plzeň, ale já jsem se dozvěděla, že patřím do rodiny, která už přes sto let fandí Slavii. Od té doby to nezávisle pozoruju. Nic jiného mi nezbývá, nestandardní situace čtyři na jednoho. Mohla bych nadávat, bouřit se, bojkotovat vysílání a škodit, ale každá vzpoura je v případě primitivní hry, během které se dospělí chlapi snaží dostat kulatou věc do přihrádky, marná. Lepší je hlouběji proniknout do podstaty věci, ale nikoliv přes pravidla hry (ofsajd často nepoznám, a když jo, tak neplatí), nýbrž skrz osobnostní ikony tohoto odvětví.

V Čechách je to bída, hráči se svými účesy a umělými přítelkyněmi jsou doopravdy trapní, v evropské lize už se pobavíme líp. Každý druhý nagelovaný je alespoň poloviční sirotek, a čím větší plat, tím více tetování. Biografie hráčů přetékají dětskými křivdami i neskutečným úsilím jít po přihrávce hned dopředu. Zlikvidovat soupeře, diváky i trávník. Omotat si fanoušky kolem prstu a pak jim vkopnout „hroznou mordu levou nohou“ přímo do srdce. Nejlépe přestupem. Vlastně neexistuje nic horšího než přestup. To si tak pořídíte dres konkrétních barev, hrnek, potítko, osušku, penál, šálu, peněženku… a pak to ubrečený Messi podepíše jinde a váš svět je rozstřílen na cucky.

Všechny (všechny!) hráče Barcelony jsem tehdy uměla. Po osobním setkání (vzpomeň sloupek z 8. 11. 2019) jsem dokonce chtěla kupovat letenky a pěšky obejít Camp Nou! Jenže sama moc netrénuju, fyzička pokulhává… Už nejsem Rosický, to jen ségra jako Koller válcuje stříbrné plátno… Většina fotbalových špiček je mladší než my. Hráče bohužel nevidím jako své idoly ani jako sourozence, nýbrž jako svoje děti, které zprasily dres. Faulují se, gestikulují a ukřivděně odmítají žluté karty. Strachuju se, jestli v dešti nenastydnou, jestli ustojí bez zlomenin hromadné naskakování po vsítěném balonu.

A pak začne světový šampionát a vypukne hysterie, komu fandit. Každá země tluče kusem utrženého srdce. Chlapi to zvládnou, vyřvou se a vybrečí a začne nový rok. Ale matky? Copak jsme se o tyhle nervy prosily? Nejlepší je si to rozdělit – na dobré země a pak ty ostatní. Druhou skupinu zcela ignorujte a neobměkčujte se, když Kim, Kim a Kim bulí. Až se začnou úžit i favorité, vzpomeňme na jejich daňová a korupční klopýtnutí a bude po lítosti. Protože tak jako Lewandowski, co divně plácá soupeře po zadku a rozštěpí si penaltu na trapné molekuly, vypadnou i další hvězdy. Luka, Leo, Cristiano i se svou matkou, bude to bolet. Ani komentáře o hlavě hráče, která je na konci zápasu unavená, což není vůbec dobré, protože by mohla začít přemýšlet, nás neobměkčí. Proč se to vůbec pořádá, když teče tolik slz? A zamyslel se někdo, kdo jim tam denně uklízí ty stadiony? Já mám svůj věk a do ničeho se nehrnu. Důležitě trůním v křesle a vím, kdo to vyhraje. O fotbale vím totiž všechno.