Začínám na alergologii, to nebolí. Stará paní doktorka mi připomíná moji mrtvou prababičku, jen je trochu víc vážná a víc prsatá. Věřím jí, směju se a nesu si první recept. Některých důchodkyň je pro důchod škoda, jiné patří do pekla ještě ve věku aktivním. Třeba ta z ortopedie, co mě s bolestí nohy poslala do nemocnice na výměnu kyčelního kloubu. Dle rentgenu usoudila, že nic nezmůže, chrupavka vymizela a dostanu plechovou. V motolské ambulanci kroutí hlavou a svedou to na zánět sedacího nervu. A co prý dělám a jestli hodně sedím. Namítám, že když píšu, tak vlastně chodím, ale vysmějou se mi, dostanu injekci, do zadku, do nervu, trochu to bolí, spíš tlačí a tu původní zahnízděnou bolest jenom rozdráždí. Pokračuju na neurologii. Tam o sedacích nervech nic nevědí, klepou mi kladivem do kolena, já poslušně vykopávám a pak jdu na vyšetření elektrickým proudem. Nasadí mi diody a jakési kolíky kolem kotníků, pustí proud a sledují mou radikulární iritaci. Reakce adekvátní, bez atrofie. Nakonec mi vpíchnou jehlu do lýtka a prý mám vykopnout a ještě druhá noha, další jehla, funguje to, mám se spakovat a už nevracet.

Na sonografii žil se seknu o hodinu a přijdu dřív. Čekám. Je vedro. Konečně jdu za kouzelné dveře a ukazuju, kde mě to brní, tlačí, svírá, škrtí. Na oplátku dostávám informaci, že trombózou netrpím a mé tepny jsou normálních zvuků, příčina starostí bude vertebrogenní. Jedeme dál. Kardiologie. Popisuju ten divný tlukot úplně mimo rytmus a vypočítávám nesprávný počet úderů, to strašidelné vlnobití, které se samozřejmě děje, jen když jsem sama, před doktory nikdy. Zapínáme přístroje, nedýcháme, pozorujeme trikuspidální chlopeň, jež je morfologicky i dopplerovsky v normě. To chce další injekci, klidně si na ni v Motole celé dopoledne počkám, televize v čekárně promítá vlastivědné kvízy, dopravní poučení i roztomilá štěňátka, na která se třesou obzvlášť dvojice důchodového věku. Kulhám domů, ale ležet teď bolí ještě víc.

Cestou se zastavím pro nové vložky do bot, které mi nadzvednou chodidlo, tudíž přimáčknou k botě halux, ten se taky v závěru operuje, měla to ta paní v čekárně a vypadalo to hnusně. V mezičase se uklidňuju na očním, jedno moje oko vidí špatně na dálku, druhé zase nic nepřečte, nové brýle jsou drahé a určitě na ně šlápnu a zklikviduju je, než dojdu k magnetickému tunelu, kde se hlasitě bubnuje. Ano, konečně je tu můj termín! Lehám si na záda a nechám se zavézt dovnitř, nesmím zpanikařit, bude to jako kdysi na diskotéce.

Zavírám oči a uvědomuju si všechny nedostatky odevzdaného rukopisu. Co všechno jsem chtěla napsat, a nenapsala a už to nejde zvrátit, v duši díra po dopsané knize, ale přístroje podobné tragédie nevidí, nenajdou nic závažného a já pokračuju dál, psychiatrie. Co dodat, patřím do skupiny šťastlivců, co se propracovali až do odborné studie. Někdo by řekl, že tady se můžu rozpovídat, že mě pochopí a zaléčí… Jenže to bych v těch papírech nesměla spatřit slovo „psychosomatické“. Nevěří mi. Přesto po podepsání desítek papírů zahajujeme observaci. Stačí jedna pitomá tableta na noc a na dva dny ze sebe vypadnu pryč. Nejsem. Světlo nesnesu, tmu mám rozstříhanou. Budu si stěžovat. Jen co dokážu vstát, zatelefonuju jim všechny vedlejší příznaky. Jenže oni kroutí hlavou, prý jsem první na světě, kdo chtěl po preparátu na spaní spát. Beru svou bolavou kyčel a vyrážíme na další oddělení. Gastroskopie. Všechno je to pravda, nic si nevymýšlím, jen popisuju. Přesně takhle to je, když odevzdáte rukopis…

Teď se opravdu bojím. Ale pořád to chci, protože ta bolavá věc v žaludku tam nepatří! Není psychosomatická, je reálná a kamera ji určitě spatří. Lehám si na levý bok. Očekávám hubenou trubičku, ale na stojanu vidím jen gumovou hadici, tlustou, nepatřičnou! Prý to nebolí, jen je to nepříjemné. Začínáme. Jako spisovatelka bych to měla znát, abych to někdy mohla popsat. Jenže najednou už nechci, nemám pro to slov, snad jen neslučitelnost s bdělým životem a naděje, že to trvá jen pár minut. Viděli to a nabrali vzorek! Nevymýšlela jsem si! Nejsem hypochondr. Výsledky za dva týdny. Do té doby ještě stihnu plánovanou narkózu. Nervózní jsem jen trochu, možná se i těším, protože spánek navozený infuzí je velmi kvalitní. Pevný a bez průsvitných míst. Chvíli před zákrokem mě sice doktorka začne přesvědčovat, že by se to dalo zvládnout i bez uspání, že to celé mohu na obrazovce sledovat (a tím pádem pak později kdykoliv popsat), ale nedám se. Mám toho dost, chci zasloužený klid infuzí do pravé ruky. Tak. Výborně. Děje se to. A pak je to pryč. Nemilé probuzení a zase o pokoj dál. Další výsledky do dvou týdnů. Bolí mě zuby. Mám rozbouřené čelisti. A to by pro teď stačilo. Ležím doma a myslím na sousloví odevzdaný rukopis. Něco tak roky vytouženého, že by se člověk z toho rozstonal.