Mám totiž práci jako člověk z masa a kostí, z kyčlí a dalších ohebných kloubů všemožných velikostí, problémů a abnormalit. Uklízím v divadle po rekonstrukci budovy, s kýblem, hadrem a vysavačem jsem v pozadí velkých věcí. Nebojím se štaflí a okena je moje druhé jméno. Jediný problém je ta kyčel. Vlastně díky ní teď otálím v tom parku a stane se to, co se stane.

Zvednu hlavu a spatřím ho. Proroctví! Můj osud jde přímo proti mně! Morgan Freeman. Morgan z masa a kostí! Přesně on, se všemi záhyby, skvrnami, rýhami, dokonalý strašák z obřích pláten kin. Co sakra dělá ve Vršovicích? A že se vydal zrovna tudy, kolem mě? Kroutím hlavou jako malá holka, přitom vím, že my dva jsme si souzeni, řekly mi to čáry na dlaních. Jednoho dne přemůžeš svůj osud. Kdybych ho nezahlédla, nemusela bych ho teď sledovat. Jenže je to pravda.

Vyrážím jeho směrem. To musí pochopit každý zaměstnavatel, Morgan Freeman v naší čtvrti a já dva kroky za ním! Prošedivělý černoch si vykračuje ležérně a najisto, jako by tu roky bydlel a neřešil nutnost vypít tři litry tekutin denně. Ledviny vám za to poděkují, pamatujete? Sice za sebou táhnu nohu, ale dám to. Naplním svůj osud, jinak to ani nejde. Asi mu nejdřív skočím na záda a povalím ho na zem. Přeperu ho. Bouchnu. Vyhraju. Chtě nechtě ho budu muset praštit mezi oči, tak nějak to řekly čáry. Možná bude stačit facka na tvář, přece jen musím ruce šetřit, čeká na mě mop a střešní okna.

Oscarový herec už o mně ví. Dvakrát se otočil. Znervózněl a nasadil si kšiltovku. Jenže už je mu to na nic, zajisté i on má čáry na dlaních, které nelžou, a nejen tam! Vždyť on je proroctví samo! A jak rychle u nás mete! Moje kyčel protestuje. Končí park a já dosedám na jednu z posledních laviček. Přestávka v nečekané honbě za klenotem Hollywoodu. Vždycky jsem si myslela, že se to dozvím s předstihem ze zpráv a že se na Morgana v bílé košili s ohrnutými rukávy připravím. Skutečnost je jiná. Potkal mě nečekaně, v hnusné hnědé mikině s kapucí, již si právě přehodil přes kšilt. Maskuje se.

Všechno vidím, i když sedím. Teď k němu vyběhl z křoví pes. Náš vršovický Azor, plný blech a slepených chlupů. Nekouše, jenom mu smrdí z tlamy, asi zkažené zuby, prostě Azor. Morgan nenápadně hvízdne. Všechno slyším, větřím. Psík vrtí ocáskem a pospíchá k němu. Pak počmáraný černoch vytáhne z kapsy skládací tašku, vlastně pytel, popadne zvíře a šoupne ho dovnitř. Odchází, jakoby NIC, našeho Azora přes rameno.

Jednoho dne udeříš Morgana Freemana do hlavy. Víc tam nebylo. O zvířatech ani zmínka. Prohlížím si svoje ruce, bojím se otevřít dlaně a znovu číst. Špionáž pokračuje. Sleduju jeho stín nebo on sleduje ten můj, podle toho, kdo je zrovna rychlejší. Morgan zaostává, v pytli několikero dalších savců. Dojde mi, že míří k nádraží. Ještě to tak. Pojedeme vlakem a neuklizené divadlo kvůli tomu neotevře! Premiéra v ohrožení a Azor jako předkrm. Štípu se, aby to byl sen, jenže není. Alespoň že na cestování to zatím nevypadá.

Kolem ohně zapáleného v plechovém sudu postávají černé postavy. Když shodí pokrývky hlav, je to jeden Morgan vedle druhého. Skoro jako v americkém filmu. Nebo spíš ve Zlatovlásce, vyber si sama toho pravého. Chtělo by to mluvící mouchu, co by člověku poradila, kterého z nich to mám vlastně zmlátit. Jenže hmyz tu lítá jen malý, štípavý, ani jsem cestou neudělala žádný dobrý skutek. Co bude dál? Zvoní mi telefon. Už mě shánějí. Kde jsem! Divadlo v ohrožení. Najednou se mi hodí, že musím do práce, vyklouznu tak z té příšerné volby. Jenže nejsem sama. Přidávám do kroku, bičuju kyčel do slabin jako dostihového koně, ale oni mě sledují. Minimálně dva z nich za mnou jdou. Karty se obrátily, teď jdou oni po mně. Možná je to celé film, skrytá kamera a neplacený komparz. Už nemůžu. Osud je mi v patách. Nenaštve se, když vytočím 112? Ještě než vytáhne pytel, než mi skočí na záda a přehodí mi ho přes hlavu, spatřím ho. Je to on, ne že ne, bez debat. Morgan Freeman.