Pro někoho otravné, monotónní stříhání, pro mě volání samotného pekla. Ano, můj nový domácí mazlíček je ďábel. Váží jako nedonošené dítě a disponuje dvěma aku bateriemi, které zajišťují nepřetržitou práci bez nutnosti častého nabíjení. Je rudý v obličeji, stejně jako všechno kolem, čeho se dotkne. V životě jsem se něco nastříhala, ale nikdy jsem neměla takový strach jako s tímhle aku dárkem. Jeho nesmlouvavost a výkonnost mi zježí kůži na zádech a v hlavě probouzí morbidní představy. Má to tak každý majitel? Totiž že stříhat začne dobrovolně, pak ale této děsuplné zahradnické pomůcce podlehne, protože jenom ona rozhoduje, kdy a kde se končí?

Chystáte se upravit jen jeden keř, ale najednou je kolem vás tolik zeleného odpadu, že se pro okolí stáváte neviditelným. S každým novým sevřením čepelí se člověku na moment zastaví srdce, protože tam ve vší té změti mohly být i jeho prsty. Už skoro rok ředím krev, ráno i večer, takže jestli si odpoledne ušmiknu levý ukazováček, je za pár chvilek po mně. Svalím se do hromady větví a tam už to nezastavím. A pravá ruka bude pořád mačkat spoušť a poslední, co uslyším, budou ty zvuky. Po mé smrti se červený netvor automaticky vypne, protože na úsporný režim už je naučený z továrny.

Aku zahradničení se zkrátka podobá chůzi na laně mezi životem a smrtí a já se po něm musím projít. Musím ten pohyb a zvuk znovu rozpoutat. To kovové, v prostoru i čase přesně vymezené setkání dvou čepelí z kvalitní SKS oceli, které nejednoho zahradníka přivede k šílenství. Dle hodnocení spotřebitelů se shodujeme, že je nutné si tyto nůžky pořídit. Jak jen jsme mohli žít bez nich?

První nadšené dny máme za to, že jsme pány situace. Omyl, tenhle drak roztahuje svá rudá křídla naplno až po vyplnění dotazníku spokojenosti. Myšlenky na pracovní úraz se nenápadně hromadí vzadu v duši a pak to vybouchne. Co když se stříhnu do zápěstí, protože si nemotorně přidržuju sousední větev? Co když v plné rychlosti skusu zavadím o lýtko nebo co když neuhnu kolenem? Prostřihlo by to i břicho, kdyby na to došlo? Samozřejmě, kůže i kosti jakékoliv části lidského těla jsou na tuhle zahradnickou vychytávku krátké. Jakmile stisknete ergonomickou rukojeť s protiskluzovou úpravou, železa se rozjedou a nejde to vrátit zpátky. Prostě to sekne a úkon dokoná, ať už se v čelistech uchytilo cokoliv. Problém by nebyl ani zvířecí ocas, srst nebo lidské vlasy. Rozpuštěné nebo sepnuté, bude to tahat, ale výsledek spadne na hromadu roští jako nic. Dokonale vám to ostříhá špinavé nehty včetně prstů a v ušním lalůčku připraví otvor pro náušnici giga rozměrů.

Proč mě tohle při práci napadá? Musím přestat! Odkládám tu záhadnou věc a jdu si umýt ruce. Rukavice nepoužívám nikdy, protože na to chci vidět. Totiž jak se potkává pravá a levá ruka neboli ocelová hrozba s šikovností a štěstím, protože si to umím přidržovat dobře. Zatím se mi daří. Smýt ty představy však nedokáže ani „solvina pro chlapské ruce“. Co když si někdo těmi nůžkami prostřihne zub? Praskne to, nebo se to rozletí? Jak moc to bolí? A co na to potom specialista? A bude to zubař, nebo někdo z Bohnic? Co kdyby si zahradník vylámal svými nůžkami z pusy všechny zuby nebo to udělal někomu druhému? A proč se tohle musí dít? Proč se vyrábějí aku mučicí nástroje a nikde o nich nejde dohledat, co všechno už se s nimi lidem stalo? Jenže jak by o tom uživatelé psali, když nemají prsty ani náladu se k tomu vracet?

Možná se tohle všechno vůbec neděje, jen mě to hloupě napadlo. Možná bude lepší vrátit draka do elegantního plastového kufříku, co zajišťuje jeho bezpečné převážení. Takhle v obalu s ním můžu kamkoliv. Do města, na kolo nebo na procházku do lesa, kde se neudržím a svůj aku arzenál provětrám. Tyhle zvuky nepatří mezi snové představy, jsou reálným tady a teď. Teď se to děje! Už zase!