Jednou přijde chvíle, kdy si každý z nás položí onu znepokojivou otázku: kdo nebo co řídí naše životy? Řídí je vůbec něco? Můžeme se rozhodovat sami za sebe, svojí svobodnou vůlí, nebo to za nás dělá někdo jiný? Kde jsou hranice našeho světa? Tyto a další otázky si klade Anna Bolavá ve svém posledním románu Vypravěč (2022). 

Jáchym a Vítek Křížovi jsou bratři, jejichž dědeček hospodaří na Běstvinách, rozsáhlých pozemcích, kde podle legendy kdysi stával zámeček. Jeho majitel více než co jiného miloval půdu a rostliny a ve sklenících pěstoval cizokrajné a vůbec záhadné plodiny. Lidé se Běstvinám vyhýbali, protože cítili, že se tu nachází cosi znepokojivého a nebezpečného. Dokonce ani hrabě neušel hrozivému osudu, který mu určil záhadný tvor, ukrytý hluboko pod zemí běstvinských zahrad. Od této chvíle je třeba jediné: nedopustit, aby tvor vyhladověl. Jistě, je možné ho pravidelně chlácholit zvířecími obětinami, proto taky děda Kříž chová tolik prasat. Ale každý správce Běstvin (a jejich dědic v jedné osobě) musí jednou za život přinést oběť nejvyšší. 

Jáchym s Vítkem tráví na Běstvinách každým rokem letní prázdniny, spolu s nimi sem jezdí i Jáchymova spolužačka Barunka a její bratranec Ríša. Dohromady tvoří jakousi malou partu kamarádů, jejichž vztahy se během let vyvíjejí a proměňují, stejně jako se mění a rostou oni sami. Běstviny je všechny spojují, a ačkoliv se jim postupem času každý z nich více či méně vzdaluje, je nevyhnutelné, aby se sem jednou všichni vrátili. Tvor v zemi se totiž ozývá a má opět hlad…

Je tu ale ještě někdo. Vypravěč, téměř neviditelný, téměř všemocný a téměř vševědoucí. Hraje si s postavami, které považuje za svůj výtvor, dokáže se vtělit do kterékoliv z nich, a na chvíli tak fyzicky prožívat to, co skuteční lidé z masa a kostí. Vypravěč se netají svou radostí z toho, jak řídí životy svých postav a tahá za nitky jako loutkoherec. Jeho láska k postavám se od nich ale odráží jako obraz v zrcadle: ve skutečnosti v nich vypravěč miluje jen sám sebe, své schopnosti a možnosti: „Nervózní vševědoucí věc na stromě je vybíravá, sobecká i zlá (…).“ (s. 14) V okamžiku, kdy se „jeho“ postavy chystají vzbouřit, odhalit toho tajemného neznámého, který řídí jejich myšlenky, vzpomínky i činy, a vzít životy konečně do svých rukou, se z vypravěče stává nepřítel. Bojovat s ním znamená bojovat o holý život. 

Bolavá ochotně pracuje s mnoha obrazy a symboly. Není náhoda, že se Vítek s Jáchymem jmenují Křížovi – každý dědic Běstvin nese na svých bedrech kříž tak těžký, že je třeba nového správce běstvinských zahrad a skleníků pečlivě vybírat; stejně tak ale není náhoda ani to, že si tajemný tvor vybral jako svůj domov zdejší kompost. Vždyť co jiného se odhazuje na kompost než odřezky, nepotřebné a často nahnilé či plesnivé kusy toho, co jednou tvořilo dokonalý organický celek. Tvor, jemuž Bolavá přisoudila podobu obrovského červa, se tu jistě cítí dobře, vždyť i on sám potřebuje to, co bychom ze svého života nejraději vyhodili na morální kompost: strach, zlobu, provinění, výčitky.

Celou knihou se od začátku do konce line jako nit – nikoliv však červená – motiv modré barvy. Modře září skleník, do kterého mají děti vstup zakázán, modrou se navždy obtiskne do Vítkovy ruky zabitý hlemýžď a modrou krev má i Vítek sám – ačkoliv její barvu vidí modře možná jen on. Modrá se zdá být zlou barvou, věstící provinění nebo neblahý osud; až do chvíle, kdy se Vítek ujme slova, a tím pádem i vlády nad příběhem, písmo v knize se změní a je – modré. 

Podobných symbolů a motivů je v knize více, samotné Běstviny si přímo říkají o paralelu k biblickému Edenu, zahradě, uprostřed níž je strom, kolem kterého se obtáčí zlý had. I běstvinský vypravěč má svůj oblíbený strom v zahradě, starou hrušeň, na kterou si nenechá sáhnout. A zdá se, že s červem v půdě kompostu má společného víc, než je ochotný prozradit. Je tedy namístě uvažovat o Vypravěči jako o alegorii našeho světa, našich vlastních životů. Co bychom vyhrabali na kompostu my? Jaký předmět připomínající naše vlastní selhání by se tu odkryl nám? A kde leží naše Běstviny, to tajemné místo v nitru každého člověka, ve kterém si živíme červa schopného řídit naše kroky? Červa, kterého statečně krmíme strachem a výčitkami… Odtud pak už vede jen krůček k tomu, abychom si položili stejnou otázku, jakou si kladou i hrdinové na Běstvinách: kdo je vypravěč? Anebo ještě dále: jakou moc máme my sami nad svými životy? 

Bolavá svým doposud nejrozsáhlejším románem potvrzuje, co už ukázala ve svých předchozích prózách: že je excelentní vypravěčkou, jejíž příběhy vynikají barvitým, hutným a přitom vskutku krásným jazykem, kterým zasáhne všechny smysly: píše-li o bolesti, cítíme ji téměř na vlastním těle; popisuje-li vzduch, cítíme jeho vůni; a pomocí několika málo slov se stáváme opět dětmi, které o letních prázdninách dychtivě vyhlížejí za obzory svých dní: „Voda z rozstřikovačů stříká proti zapadajícímu slunci, a kdo skrz ni proskočí, toho lapí smyčka touhy kolem srdce. Ten zvláštní pocit, že se na něco těšíte, jenže nevíte přesně, na co. Zkrátka ještě něco bude a je hezké to mít před sebou.“ (s. 114) V příběhu samotném se toho na první pohled vlastně zas tak moc neděje, nic, co bychom netušili už kapitoly dopředu. Přesto jej Vypravěč podává ve velmi promyšlené a složité kompozici počínaje střídáním časových rovin a konče grafickým odlišením písma. Autorka se pustila do pátrání a ohledávání možností, co vše ještě příběh snese. Jenže právě tady Bolavá poněkud naráží. Až příliš mnoho otázek, které při čtení vyvstanou, zůstane nezodpovězených. Je tu příliš mnoho zákrutů a kudrlin, náznaků a hříček, obzvláště v dějově vygradovaném finále. Škoda. Vypravěči by slušel poněkud skromnější oblek. Při snaze rozklíčovat vše napsané se totiž smysl textu vzdaluje a je nahrazen mírným zmatkem. Nelze pak než se ptát: kdo nebo co řídí naše čtení? Není to všechno nakonec jenom hra, kterou s námi hraje Vypravěč, potažmo Anna Bolavá?