Uběhlo sedm dní, napadlo spoustu sněhu. Už to nejde dál, už ani hodinu navíc. Srovnávám si to v hlavě po nocích, během kterých pátrám (obvykle marně) po zdrojích nitek (vlastně provazů) bolesti rozpínajících se skrz čelisti přes uši až do mozku. Za dobu, co píšu pod svým krásným pseudonymem, jsem přišla již o šest zubů. Tenhle bude sedmý. V čekárně je spousta lidí a pan doktor nemá sestru. Nechci se vybavovat. Nebudu zdržovat. Vždyť jenom napíchnout (prosím jemně), minutku počkat, pak ho popadnout, táhnout a potom už jen pohádkový příběh o veliké řepě (s mnohem jednodušším koncem).

Ten, co odmítl trhat je ale rozčilený, do nového jména se mu vůbec nechce. Chápu ho. Já už to svoje taky těžko odpářu. Statečně nesu všechnu bolest (aulin několik měsíců netknutý v krabičce), dokud nedojdu na rozcestí, kde čeká magická injekce (volně neprodejná). Nastává krajní řešení a pak bude na kvartál (možná) klid. Ta dnešní extrakce prý však vyžaduje můj písemný souhlas. Jaké jméno mám v tomto případě použít? Vypadá to, že na žerty není v bílém křesle vhodná chvíle, není tady nic k smíchu, naopak, je to drsné (násilné) loučení se zakletou sedmou, jež se nebrání dlouho, co jí také zbývá, jde po ní nepřítel se železnou tyčí. Možná jsem to měla podepisovat o něco déle, injekce blbě zabrala. Mám to, pro co jsem si došla. Venku je mírný mráz a na okrajích střech visí nebezpečné kusy sněhu. Možná právě teď se utrhla lavina a udeřila člověka (nebo psa) do hlavy. Strašlivý zvuk, když kvílí trhající se kořeny. Co bychom chtěli jiného, je únor. Promiň, sedmo. Nevypadáš vůbec dobře. V mističce, poslední pohled. Ani se nezkouším ptát, jestli mi tě dají na cestu. Je to zakázané. Měla bych tě plnou kapsu a pokousala bys mě do ruky. Pan doktor si oddychne, i jemu se ulevilo. Ten, co nakonec trhal. Mám ho ráda, ale nikdy se to nedozví. Dneska je zlý. Nevyplachovat! A bude vás to bolet! Bude vás to bolet ve dne a bude vás to bolet v noci! Takové kletby! Copak jsem začátečník? Neviděl snad v mých záznamech tu historii? Bolelo to už tolikrát, a konec stále v nedohlednu. A nejezte ořechy! Přikývnu. To mě nenapadlo.

Plížím se podél zdí vinohradských domů zase zpátky, v puse vatu, se kterou minimálně hodinu raději vůbec nepohnu. Vzpomenu si na svého strýce, který trpěl podobným způsobem, ale k žádnému Tomu, co… nezašel. Zavřel se v garáži a bolavé zuby si vytrhal sám. Až později mu řekli, že se o pár čísel spletl a vytrhal ty zdravé. Chodník přede mnou je uzavřený bezpečnostní páskou. Sníh prý padá ze střechy. Nadzvednu to rukama a jdu do středu nebezpečí. Dívám se nahoru. Stojím tam dlouho a vyhlížím zkázu. Neděje se nic. Injekce zabrala a cítím už jenom lítost. Nad tím, co jsme měli, ale už nemáme, protože jsme lemplové a neumíme si ani pořádně vyčistit zuby. Nebo říkáme hnusné věci (pravdu), které nám narušují zubní sklovinu (a karmu) a všechno se to pak točí v bludném kruhu. Co teda dál? Nějaké jiné jméno? Opouštím závorky (bezpečnostní pásky) a najednou je tma a čas večeře. Ať hledám, jak hledám, máme doma jen samé ořechy. Hezké, kulaté. Kdybych jeden z nich zabořila do extrakčního kráteru, uchytí se? Zakoření? Třeba to tělo pochopí a časem vyroste výhon. Zdřevěním a proměním se v lísku. Dokud neusnu, musím na Toho, co odmítl trhat v dobrém myslet. Potom už spím a nic mě nebolí. Až ráno, na opačné straně.