Žijeme v době rychle se posouvajících norem. Dokonce i v tak konzervativní instituci, jako je katolická církev, už někteří uvažují i nad tím, jestli můžou být v kostele umístěny obrazy umělce-duchovního, který sexuálně zneužíval řeholnice. Posuny a nejistota se týkají i mnohem praktičtějších otázek: podle některých odborníků na etiketu, které zmiňuje v Respektu novinářka Silvie Lauder, už třeba automaticky neplatí, že muž má v restauraci zaplatit i za partnerku: „Když za člověka zaplatíte bez ptaní, a to se týká i třeba obchodní schůzky, tak ten člověk může nabýt dojmu, že neměl možnost rozhodovat o svém životě.“ Tato vzrůstající citlivost souvisí s trendem tzv. politické korektnosti, o které se u nás vášnivě debatuje a o níž se přou i lidé, kteří třeba i vycházejí z podobných (liberálních) pozic, ale patří k odlišným generacím: viz polemiku mladého novináře Jakuba Jetmara (1994) s oborovým kolegou Petrem Koubským (1961). Zatímco Koubský varoval před politickou silou, „která nahrazuje diskusi umlčením“, Jetmar mu oponoval tím, že rozhodně nejde o umlčování, ale přirozený společenský posun. Prostě podle něj například „dává smysl, že v estrádách na Nově se už neobjevují protiromské vtipy jako na začátku milénia. To neznamená konec humoru, pouze jsme jako společnost došli k tomu, že by hojně sledovaná televize neměla podporovat skupinové ponižování.“ Téma má mnoho odlišných dimenzí. Asi dokážeme obecně ocenit, že dnes už není možné, aby Západoevropané pronášeli výroky o tom, že „tak méněcenné národy, jako jsou Češi, Slovinci a Slováci“, zaniknou, protože jejich existence stejně nemá pro lidskou civilizaci žádný význam, jak nedávno dokumentovala třeba kniha o západoevropském rasismu Vyhlaďte všechny ty netvory. V každodenním styku však může přehnaná citlivost nebo jen strach z ní přinášet komplikace; kýžená věta, že je žena krásná, nemusí vůbec zaznít, protože se mužský protějšek obává obvinění ze sexismu. Podle Silvie Lauder „moderní muži s rostoucím povědomím o nevhodném chování stojí před otázkou, jak naplnit požadovaný model akčního muže, aniž by ženu něčím urazil či jinak překročil hranice“.

O tom, jak se výše zmíněné projevuje v oblasti české krásné literatury, právě vydal literární vědec Stefan Segi (1982) knihu Nekorektní literatura. Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci. Segi má generačně blíže k Jetmarovi a jeho pojetí problému je podobné. (Přičemž ale i po vydání této knihy u nás početně stále naopak dominují ty tituly, které odsuzují domnělou „tyranii“ či „diktaturu korektnosti“.) Zaměření na korektnost Segi chápe jako „zvláštní druh společenské praxe, která vyrůstá z postupné proměny společenské senzitivity týkající se určitých potenciálně urážlivých pojmů či jevů“. Tato senzitivita se projevuje prostřednictvím formálních i neformálních jazykových, společenských a uměleckých norem.  

Také Segi připomíná hlasy, které tento trend silně kritizují či přímo odmítají coby „úsvit nové totality“, ale na druhou stranu reprodukuje například názor britského lingvisty Normana Fairclougha (1941). Podle něho lze kritiku korektnosti chápat jako „snahu pravicových vlád a korporací zakrýt vlastní jazykovou politiku a přesvědčit veřejnost o její neutralitě“. (Prosazování pojmů jako outsourcing, optimalizace, produktivita nebo klient místo pacient podle Fairclougha souvisí s deregulací tradičních společenských vztahů a se zakrýváním mocenských disproporcí. Což je ovšem spíše debata pro sociolingvisty a politology.) 

Při pohledu na zdejší literární scénu Segi rozhodně nepotvrzuje, že by zde docházelo k jakémukoli umlčování nepohodlných názorů, i když jako jeden ze spolutvůrců knihy V obecném zájmu obecně ví, že každá veřejná komunikace je nějak společensky regulovaná.

V oblasti smyšlených příběhů ale nejsou omezovány ani politicky silně nekorektní výroky a postoje, „a to dokonce ani takové, které by v jiném kontextu porušovaly právní řád“. Na příkladu románu Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost (2014) lze podle autora ukázat, že i tematizace problematických myšlenkových směrů – antisemitismu, ultrapravicové filozofie dějin – či užívání nekorektních etnonym („židule“) mohou být v kontextu vysoké literatury chápány jako navýsost žádoucí literární provokace. Dokonce i popis sexuálních praktik s dítětem, který by jinak splňoval kritéria ilegální virtuální pornografie, je jakoby „z oblasti zákonné regulace de facto vyňat“.

Mnozí literáti toho využívají. Být nekorektní pro ně podle Segiho „znamená překračovat zavedené společenské normy“ a získávat oproti „korektní“ konkurenci prominentnější postavení než jejich konkurenti. Někteří dokonce i ke svým starším, zcela neproblematickým textům přidávají upozornění, že jde o nekorektní texty, což chápou jako pozitivní hodnotu, „aniž by přitom bylo nutné vyslovit“, co to přesně znamená a v čem spočívá represivní složka politické korektnosti, „pakliže tato nekorektní díla v korektní době mohou bez omezení vycházet a dosahovat značných nákladů“.  

Jiná je situace u dětské literatury, kde častěji dochází k úpravám jazyka zastaralého či jinak nevyhovujícího, což je ovšem praxe, která funguje dlouhodobě (děti kupříkladu vždy četly nějakou upravenou a zkrácenou verzi Robinsona Crusoe nebo řeckých bájí). Nově se ale o těchto úpravách nyní debatuje v rámci kulturních válek. Segi připomíná bouřlivé polemiky kolem básně K čemu jsou holky na světě, jejíž autor Jiří Žáček svoje kritičky nazval „genderovými džihádistkami“. Přitom ale tento problematický text a i některé další určené dětem básník sám již dříve upravil do genderově korektní podoby, aniž by tím vyvolal jakoukoliv veřejnou debatu nebo pohoršení, jak již dříve popsal Respekt. Genderová i jiná korektnost je tedy v soudobých čítankách či učebnicích pro děti přijímána většinou bezproblémově – dokud z podobných, celkem běžných zásahů někdo nevyrobí pseudokauzu. 

Segiho kniha zmiňuje řadu českých literátů z různých literárních „pater“ (od Vlastimila Vondrušky přes Josefa Ladu a Ondřeje Neffa až k Jáchymu Topolovi), přičemž k některým jeho interpretacím by se dalo leccos doplnit. Například k hojně diskutovanému románu Rok kohouta od Terezy Boučkové autor zmiňuje, že někteří v souvislosti s ním tvrdili, že pro umělecké dílo je „politická korektnost kategorií podružnou“. Ale hlavně referuje o četných polemických hlasech, které dílo vyvolalo. Například že se Boučková prostřednictvím románu nechtěně „stala mluvčí všech, kdo soudí, že krást, flákat se a lhát je Romům stejně vrozeno jako černé oči“. Nebo že je Boučková „bývalou královnu adopcí“, která nyní celé společnosti vysílá signál: „Černé nebrat!“

Dodejme ale, že v knize samotné Boučková netvrdí, že její zkušenost neúspěšné adopce romských dětí platí obecně na všechny Romy (s tímto názorem v knize explicitně polemizuje). A její kniha rozhodně nekončí tím, že by si hrdinka demonstrativně pustila třeba píseň skupiny Orlík jako jakousi rasistickou tečku. Naopak: Rok kohouta vrcholí citací romského textu, v české verzi „Tancujte, Romové / tancujte, chlapci / ať všichni zpívají / oni jsou šťastní“ z písně, kterou si pustila. Poslední slova knihy zní takto: „Zpívám taky. Tančím. Trsám jako blázen.“ Hrdince se sice nepodařilo integrovat malé Romy do české společnosti, ale jako by onen paradoxní závěr naznačoval, že alespoň jí samotné se podařilo symbolicky integrovat do kultury romské. Závěrečné vyznění románu je tedy relativně korektní.  

Segi nechává stranou zahraniční kauzy, jako bylo hledání vhodných překladatelů básně Amandy Gormanové, kdy mimo jiné zaznívaly názory, že „Její poezie zachycuje černošskou zkušenost a tu běloši nedokážou pořádně zachytit.“ (jak referoval třeba Viktor Janiš v článku Překlad básně jako politikum?). Podobná prohlášení, v nichž byla politická korektnost podle některých dotažena ad absurdum, se u nás, zvláště u překladatelů, nesetkala s velkým pochopením. Ale kdo ví, nakolik se naše citlivost i v této otázce bude posouvat. A téma by se dalo i aktualizovat: třeba že ze strany některých literárních kritiků vzrůstají nároky na citlivost literátů při inspiraci převzatými příběhy jiných… 

Autor mimo jiné cituje názor literárního vědce Richarda Burta z roku 2001, že debata o politické korektnosti se již v polovině devadesátých let vyčerpala a nešlo vlastně o nic jiného než o pseudoproblém pro potřeby volební kampaně. Je zřejmé, že alespoň u nás téma rozhodně vyčerpané není. Segiho kniha je fundovaným příspěvkem do debaty, i když si autor nehraje na nestrannost; neskrývá, k jakému názorovému „táboru“ náleží. Je přitom možné, že z hlediska dalších generací budou i jeho postoje jednou označeny za málo korektní a nedostatečně citlivé…