Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a tak se i v globální době, jejímž středobodem je rychloobrátková mediální spotřeba, může stát, že prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu dostane anglický překlad románového debutu z prostředí nizozemské farmy pro chov skotu. Byl to jistě malý zázrak, když tuto cenu kniha S večerem přichází tíseň Marieke Lucas Rijneveld obdržela, ale nikoli úlitba zoufale vzývané jinakosti, kterou v pozdně moderní době lidé zběsile hledají, aby vyvážili svou urbánní přetíženost a odtažitost od přírodního základu života. Jenže kniha spisovatelky či spisovatele, protože Marieke Lucas nese tato dvě jména právě k vyjádření jisté genderové (ne)vyhraněnosti, nezaujala nějakým populárně angažovaným tématem, nýbrž strhujícím psaním, což dosvědčuje i český překlad knihy.

O převod nizozemského světa do češtiny se postarala Veronika ter Harmsel Havlíková a nutno dodat, že je to mistrovská práce, kterou lze od počátku pocítit v barthesovské rozkoši ze čtení. Podíl překladu na sugestivitě knihy, do níž se čtenář propadne prakticky hned, je v tomto případě jistě velmi silný. Většina z nich si to může ověřit prostým porovnáním s oceněnou anglickou verzí, neboť k nizozemštině mají Češi většinou asi hodně daleko.

Rijneveld nepíše autobiografii, jakkoliv právě ze světa kalvinisticky založené farmy pochází, a mohla by být na místě otázka, zda je to literatura, nebo jen zápisky z rodinného domu. Svět, ve kterém žila, literárně vytváří znovu, přičemž je úplně jedno, jak se tyto světy překrývají nebo míjejí. Literatura je svět samostatný a nepotřebuje být vykládána odkazy na skutečnou skutečnost. To, že svět románu S večerem přichází tíseň je opravdový a nepotřebuje obezličku „vychází ze skutečného příběhu“, pozná každý snadno z toho, že se věty a slova románu dokážou procházet po čtenářově těle. Přesně tak, jako se Boží slovo řídící život farmářské komunity stává v praktickém životě tělem fyzickým, aktivně činným.

Večerní tíseň vstupuje do světa desetileté dívky, která se před nebezpečím světa kryje svou červenou bundou – odtud i její příznačná přezdívka –, skrze smrt staršího bratra Matthiese. Z dokonalého celku rodiny, organizovaného podle Božího přání a příkazů přírody, jež se nápadně navzájem prostupují, vypadl důležitý kus. Celý tento mikrosvět a vztahy v něm to povážlivě rozhýbá. Otřesená je samozřejmá jistota spolubytí, ale i každé samostatné existence. Každý člen rodiny prožívá ztrátu kusu sebe sama různými způsoby. Rozpad rodinného bezpečí, za něž doposud ručila pevná vazba k Bohu, vnímá Bunda fyzicky, ale promítá se i do její bujné představivosti, která prochází procesem zrání. Něco z ní definitivně vypadává, aby něco jiného mohlo do ní vstoupit.

Marieke Lucas Rijneveld je v metaforice vyjádření tohoto pohybu stejně neotřelá a přímá jako prostředí farmy, z něhož čerpá. Jako další Boží rána do něj zasáhne epidemie slintavky a kulhavky. Kdo si pamatuje na apokalyptické obrazy hořících hromad hovězího dobytka, které před více než dvaceti lety kvůli nemoci šílených krav (BSE) zahlcovaly hlavy vnímavějších Evropanů, může si tento zvířecí holocaust prožít znovu. Tentokrát i jako symbol Božího trestu a očištění nejasné viny spojené se smrtí blízkého člověka, jehož jsme nedokázali ochránit. „Každá ztráta v sobě nese všechny předchozí pokusy udržet něco, oč člověk nechce přijít, ale přesto se toho musí vzdát,“ píše vypravěčka. „Od pytlíku plného nádherných kuliček a vzácných skleněnek po mého bráchu.“ Ztráta je ale i pokus o renovaci či rekonstrukci světa, v němž jsme žili, jenže to se Bundě daří možná jinak, než jak by si představovala, ostatně jako většině těch, kteří se prázdnotu po Matthiesově smrti snaží zaplnit po svém. Snad s výjimkou bratra Obbeho. Ten přirozeně naplňuje model otcovské síly, protože je to on, kdo je teď místo bratra zákonem Božím předurčen k pokračování tradice celého hospodářství.

Boží rána – Matthiesova smrt, ropuchy, masová likvidace dobytka v kafilerii a spousta dalších znamení – je vždy i výzvou k obnovení víry, k novému vyjednávání vztahu k Bohu, jenž, jak se zdá, opustil své dobré dcery a syny v místě nejhlubší bolesti. Pochybnosti víry se projevují ztrátou rituálů, které už najednou nemají smysl, praskáním denního rytmu služby farmářské věci, ale i zoufalým výkřikem přímého protestu proti Božímu zástupci na zemi, tedy církvi. Zatímco rodiče se v bolesti a vyrovnávání s ní pozvolna ztrácejí, Bunda v této rodinné krizi nachází sebe sama, podvědomě se snaží stáhnout starou kůži, jako had, když potřebuje oživit a prodloužit svůj životní běh. „Kéž bychom se mohli svléknout z vlastního těla, osvobodit se od pohany, jež na nás spočívá,“ povzdechne si Bunda.

Smutek je ztráta smyslu, práce truchlení pokus znovu jej získat. Jak říká Freud – najít pro ztracený objekt lásky (libida) relevantní náhradu, znovu objevit pevný bod v moři nejistoty, na nějž bychom se mohli zavěsit a s nadějí se ho držet. Bunda to v okouzlujícím psaní Marieke Lucase Rijneveld umí říct mnohem poetičtěji, a přitom stejně přesně: „Ve ztrátě nalézáme sami sebe a jsme tím, kým jsme: bytostmi zranitelnými jako neopeřená ptáčata, která sem tam vypadnou z hnízda a doufají, že je tam zase někdo vrátí…“