Zlaté vidění je román v dopisech, z nichž se čtenáři dostávají do ruky pouze listy jedné strany. Z jednoho bezvýznamného setkání vzniká rozsáhlá korespondence, plná stesků, předsevzetí, doporučení a žádostí o radu. Hrdinka Běta se obrací na adresáta s plnou důvěrou jako na někoho, kdo by mohl dát jejímu životu jasnější směřování, nedbá na to, zda jí muž odepisuje, nebo ne, a zahrnuje ho dlouhými dopisy o svém klopýtání mezi Teplicemi a Mostem, severočeskou přírodou a nonstopy, zahradnictvím, prodejnou nábytku a prací za barem.

Rytmizovaná próza složená z dlouhých odstavců se nese v jednoduchém a leckdy překotném stylu – nejsou to komponované literátské listy, forma dopisu Ryšavému slouží spíše jako náhražka jednoho dlouhého monologu, jaký použil už v románu Vrač (2010). Protagonistka je „malý člověk“ bez vědomostí o současném i minulém světě, potácející se v ezo-víře a vyhraňující se vůči autoritám: „Na zprávy nekoukám, […] protože mě vůbec nezajímá, co se kde děje, stejně je to jen ošklivá a plánovaná manipulace s lidmi a jejich životy.“ (s. 55) „Víte, mně se vždycky líbilo malovat hákový kříž, ve škole to bylo z legrace, později jsem v tom vnímala nějaké tajemství a i teď mě ten znak zajímá.“ (s. 90)

Pisatelka je plně soustředěna na zdravou výživu – nejen co se týče kalorií, vegetariánství či veganství, ale i co do jejího „energetického“ působení. Svérázně prožívaný makrobiotický životní styl hrdince komplikuje vztahy, protože „svůj způsob stravování považuj[e] za optimální řešení mnoha lidských obtíží“ (s. 10). Pojídání zlatého lněného semínka vám může pomoct od rakoviny i od negativního působení ze strany zaměstnavatele. Návratný motiv zlata, symbolizující vznešenost, tedy onu „velikost“, k níž hodlá hrdinka dospět, se v jejích jalových úvahách a výlevech překlápí v třpyt blyštivých glitrů na kýčovité halence a falešný lesk bižuterie.

Martin Ryšavý je nadán schopností ovládnout cizí jazyk či idiolekt, výrazně odlišný od vlastního způsobu vyjadřování, a zachází s ním rozhodně dovedněji než například Jaroslav Rudiš, jehož Národní třída byla za „odposlouchávací talent“, potřebný k stvoření postavy sídlištního ztroskotance Vandama, oceňována. K Rudišovi se však Ryšavý ve Zlatém vidění přiblížil i v rozhodnutí obejít se v knize bez jmen protagonistů. Tak jako autor Českého ráje pak musí Ryšavý komplikovaně označovat postavy jako „muž s epilepsií, který hraje na banjo“ nebo „muž, co dřív pracoval na bagru“, přestože ve Zlatém vidění byl důvod k vypuštění osobních jmen ještě menší než u snahy o jakousi povrchní typologii maskulinity v Rudišově novele. Ve Zlatém vidění se nejedná o typické příklady, ale o konkrétní postavy zalidňující Alžbětin život, které svou bezejmenností ztrácejí nejen na plastičnosti, ale také na uvěřitelnosti.

Dopisy vyprávějí o běžných zážitcích či obtížích, o trvalých sporech s matkou a sestrou, o odmítání nevhodných mužů i o ozdravných receptech. Bětina řeč plná „mouder“ z motivačních citátů však v sobě nemá dráždivé podivínství Guseva z Vrače, ale unylou utrápenost a omezenost. Není možné se zbavit dojmu, že hrdinčino mudrlantství vypravěč provází shovívavým ironickým úsměvem: leckteré formulace nebo věty jsou až okatě „blboučké“, a z Běty se tak stává komická postava, jíž se čtenář má nebo může smát: „Mé knedlíky třeba vždycky musí kynout pod modrou košilí, na které jsou vytištěná čísla – to aby ten knedlík byl chytrý, víte?“ (s. 25); „Majitelka totiž z mé diagnózy vydedukovala, že tu sloní bakterii opravdu mám, a v tom případě to může být jedině ze zoo, jinak nevím. A proč by ne, takový komár, když sedne na indického slona a pak na mě, může způsobit pěknou paseku.“ (s. 382) Tímto zpochybněním hlavní hrdinky se následně ztrácí narativní síla jejího monologu a potažmo i celého vyprávění.

Některé pasáže působí jako opsané z internetových diskusí; paranoidně nacházená spojitost mezi nesouvisejícími oblastmi má potvrzovat určité pomýlené domněnky, jež hrdinku utvrzují v jejím pohledu na stav světa. Běta setrvale píše o svých plánech, které však nikdy nerealizuje – že se odstěhuje, že bude myslet jen na hezké věci a především že bude žít v Austrálii. Tato země pro ni znamená obsesi mužem, který jí „dal špatnou květinu“, opustil ji a založil rodinu, zatímco ona je dále přesvědčena o tom, že jsou si souzeni. Ve svém životě se hrdinka rozhoduje podle „znamení“: „Navíc mám pocit, že mi něco naznačuje, že mám být spíš v Anglii, sama ani nevím, co to vnímám, znamení jsou to ale silná.“ (s. 442) Indiferentní náznaky chápe jako signály, jež se zdají určovat její další cestu, upíná se na ně a je frustrovaná, když se nehodlají vyplnit: „Nechápu ani, co mělo znamenat to andělské znamení v zimě, které mi cosi naznačovalo o dítěti, ani k tomu se teď nijak neblížím.“ (s. 343)

Pisatelka dokola zmiňuje určité epizody (pád na kole, slazení čaje, svatba sestry) i osvědčené rady a stesky. Návrat motivů a témat je v korespondenci běžný, repetitivní hloupost však přestává být zajímavá, pokud se v textu neobjeví nosná zápletka. Zlaté vidění ale zůstane na rovině vzpomínek, popisů výměny zaměstnání, selhávání v praktikované dietě a setkávání s různými muži. Můžeme usuzovat, že pointovaný dějový vývoj byl redukován záměrně, aby vynikla plochost a zacyklenost hrdinčina světa, na široké ploše románu to však znesnadňuje čtenářské přijetí.

Zlaté vidění je tak možno číst jako tragikomický román o hledání vlastní životní cesty, energické sebeúctě, žalostné neschopnosti kritického zpracování informací i touze po lásce: „Předpokládám ale, že pokud mě z vůle nějakého vyššího vědomí vesmír nasměroval právě do nastavení, které mám teď, snad také plánuje vedle mě stejně nastavenou osobu, protože jinak to celé postrádá smysl a budu na život naštvaná.“ (s. 13)