Jaroslav Rudiš se nejnovějším titulem vydal na vratkou půdu tuzemské současnosti. Příběh „bouchače“ Vandama má v sobě tragiku ztráty iluzí a jistot, která hlavního hrdinu doprovodila takříkajíc k okraji společnosti do sídlištní putyky kdesi na periferii Prahy, v níž snová své vize o řádu a ukotvení. Vandam svou agresivitu zaštiťuje potřebou pořádku a jasných mantinelů, do nichž je svými pěstmi připraven vměstnat kohokoliv, kdo vybočuje ze světa, který sám hledá v historii starověkého Říma. On přece není nácek, ale bojovník za spravedlnost, podobně jako Jean Claude van Damme v béčkových akčních filmech, kde zlo je černé, pravda bílá a namísto argumentů promlouvají svaly.

Monologické vyprávění hlavního hrdiny je narušeno pouze pasážemi, v nichž Vandam promlouvá ke svému dospívajícímu synovi, respektive milostnou epizodou s podobně ztracenou a zadluženou provozovatelkou jeho domovské hospody. Tempo příběhu je strhující, a přestože je Vandamův mikrosvět svým způsobem plochý a monotónní, čtenáře zaujme a udrží v očekávání katarze. Krátké věty, místy až heslovitá vyjádření, opakování pro zdůraznění. Já versus zbytek světa, který představují oni. „Ale já vim, jak to je. Já jsem poučenej o životě.“

Původ hrdinovy vykořeněnosti je poodkrýván postupně a v okamžiku, kdy je vysloven, už čtenář minimálně tuší, jak to tehdy bylo a v čem spočívá trauma Vandamova prvenství. „Záleží totiž vždycky na úhlu pohledu. Záleží na tom, na jaký straně barikády v tý chvíli stojíš. Můžeš vyhrát. Můžeš prohrát. Ale hlavně musíš bejt při tom,“ přibližuje Vandam svůj pohled, aniž by čtenář ještě mohl tušit, co přesně „bejt při tom“ znamená a kam může člověka dostat. Vandam není outsider, který si nechává protékat život mezi prsty, ale roztopený kotel, jehož přetlak hrozí v každém okamžiku výbuchem. Tenhle týpek ze sídliště není zbabělec, své oběti knokautuje tváří v tvář a dobře míněným poučením o své, a tedy jediné pravdě, která mu pomáhá přečkat všechny životní ústrky i facky.

Rudišův příběh je dokument poskládaný z vět, hesel a symbolů, v němž nic neschází ani nepřebývá. A přesto se nevyznačuje hladkou skořápkou, ale trny zarývajícími se pod kůži. Hranice mezi Vandamovým já a zbytkem světa, který představují oni, je méně zřetelná, než se může na první pohled zdát, a třebaže na něj lze pohlížet jako na kohosi, kdo přichází a promlouvá odkudsi z daleka, je spolu s dalšími „existencemi“ přítomen i za našimi dveřmi, kde čeká na svou příležitost, aby i dalším dopřál „poučení“. Vandama lze sotva obdivovat, ale nelze jej ani a priori odsoudit, byť on sám by takto bipolární svět zřejmě přivítal.