Rozhovor Martina Ryšavého s Barborou Hřebíčkovou

M.R.: Od vydání tvé knihy (Můj Hostýn je prázdný, pozn. red.) uplynul skoro rok. Jak teď pokračuje její příběh?
B.H.: Sleduji, kolik se prodalo výtisků a jaké jsou recenze, ty mě zajímají především. Prodaných knih ale není příliš mnoho, protože mojí knížce se nedostalo široké popularity.

M.R.: Mě by spíš zajímalo, jak funguje v povědomí, do kterého se dostala, jestli ten příběh nějak ožívá v lidech a jak.
B.H.: Dostala jsem nějaké dopisy, což znamená, že si mě lidé museli najít na internetu nebo přes redakci. Lidé, které neznám, si dali tu práci, aby mi napsali, že je to oslovilo a že jsou rádi, že takový přiběh o naší nedávné historii existuje. Recenzí bylo poměrně málo, ale těch, které vznikly, si vážím. Velice pěkná recenze, za kterou jsem opravdu vděčná, vyšla v Respektu, tu napsal pan Jaroslav Formánek. Zasazení románu do literárního kontextu bylo pro mně osobně zajímavé, protože k tomu, co již bylo napsáno ve stylu orální historie, jsem se vztahovala spíš podvědomě. Stylové a tematické zařazení mi v průběhu práce nebylo moc jasné. Čili nebyla jsem si jistá, zda se trefuji do některého existujícího žánru.
Vyměnila jsem si taky pár dopisů s paní Alenou Zemančíkovou z Českého rozhlasu, která napsala hezkou recenzi pro Host. Ta v dopise napsala, že jí připadá neuvěřitelné, že skutečný příběh je jako román, že stačí jen zpracovat skutečný dokumentární materiál, nemusí se tam nic moc přidávat. Zkrátka že život píše romány.

M.R.: To ale paní Zemančíková podlehla čtenářské iluzi, ne? To přece tak není.
B.H.: Není to tak, samozřejmě. Ale to se mi právě stává dost často, díky tomu, že je to napsané v předválečném stylu, i s tím slovosledem a slovní zásobou. Stávám se tak obětí vlastní důkladnosti a text navzdory anotaci není vnímán jako pseudodokument, ale jako zcela autentické svědectví. Všechny záznamy jsou přepsané a pozměněné a jen místy jsou doslova citovány dokumenty nebo zvlášť povedená místa z korespondence. Ale jinak jsem pracovala, jako když člověk sebere hromadu barevných kamenů a dělá z nich mozaiku, ve které se dá rozpoznat nějaký tvar. Záleží na tom, na co se dá důraz, co se potlačí, co se vynechá, a něco málo je přimyšleno. Zdůraznila jsem například každé opakování, ne jen jako často užívanou ozdobu, ale jako rys napodobující skutečný život. Čtenář se podle mé zkušenosti obvykle domnívá, že všechny postavy jsou skutečné, ale to není tak docela pravda. Protože jak to tak bývá, jedna románová postava vznikla z několika skutečných lidí, jinou postavu jsem si zas vymyslela úplně.

M.R.: Takže se stává, že si lidi myslí, že je to opravdu dokument, a podléhají iluzi dokumentárnosti.
B.H.: Ano. Když jsem se poprvé pokoušela udat ten rukopis v jedné redakci, tak mi pan redaktor říká: „Ale to je přece plagiát. Místo vašeho jména by mělo být v titulu jméno toho pamětníka.“ Jako kdybych to jen opsala. A já povídám: „Ne, já jsem to upravila.“ „Tak v tom případě by měly být trojtečky všude, kde se něco vynechalo.“ On pořád nechápal, že to není autentický záznam. Něco podobného jsem zažila se svými příbuznými, kteří měli tendenci brát za pravdu spíš to, co jsem napsala, než to, co si mlhavě pamatují. „Tak takhle to bylo, já jsem myslel…“ Psaná historie přehlušila vlastní paměť.

M.R.: To je ale vlastně docela úspěch, ne? Napsalas to velmi sugestivně.
B.H.: Některé lidi ani nenapadlo, že to celé není skutečnost. Že ty ušlechtilé postavy nejsou zcela autentické. Že jsou vytvořené a zjednodušené. Například hrdinská postava strýce Čeňka, ta je tak hrdinská díky nedostatku bližších vědomostí o něm. Tam se prostě ví, co hrdinného vykonal, ale jaký opravdu byl a jestli za to, že mu to v manželství občas neklapalo, mohla jeho pošetilá žena, nebo že byl prostě voják a některé věci nechápal, to nevím. Určitě psal velice hezké dopisy své ženě z vězení, takové laskavé, ale zároveň velmi patriarchální... Takže u tohoto člověka nemůžu říct, že byl přirozeně hrdinský, ale jeho osud je takto traktován.

M.R.: Pak jsou v ději místa, kde se láme osud hlavního hrdiny, takové kruciální body. Ty jsou také fiktivní, ne? Mám na mysli jeho takřka milostný poměr se sestřenicí, který podle toho, co se v románu dočteme, velmi ovlivnil jeho další osud.
B.H.: To vzniklo z rodinné pověsti o Lídě, která byla rozervaná duše a emancipovaná žena. A to, co o ní vím, vím od své babičky, nikoli z nějakých dopisů a deníků. Z těch vzpomínek vím jen to, že ji hrdina měl rád. Takže románová postava sestřenice Lídy je vytvořená se vším všudy. Její dopisy jsou to, co já sama bych hrdinovi chtěla říct. Původ postavy je tedy v romantické pověsti.

M.R.: Pak je tam pro mě důležité jedno místo, které je také zřejmě utkáno z jakýchsi mlh a par, a přitom je úplně zásadní - a to je hrdinova frontová zkušenost z první světové války. Kdy se zdá, že to, co psal domů a do deníkových záznamů, neodpovídá tomu, co reálně prožíval a co mělo potom zásadní vliv na vývoj jeho náboženských a politických postojů. A udivilo mě, že i tam, kde by člověk měl být nejupřímnější, to jest v denících, byla v původním materiálu cítit obrovská autostylizace, která ti neumožnila dozvědět se něco o jeho skutečném prožitku, takže jsi ho také musela domýšlet a v důsledku toho ty deníky pro román dopisovat, dostylizovávat.
B.H.: Jeho potřeba vytěsnit válečné události byla hodně silná. Ze začátku, než se z pilného studenta, který válku prožíval jako dobrodružství, stal voják, napsal domů pár dopisů, kde popisuje boje a jak se vedle něho zaryla do plotu kulka. Sestra a posléze i bratr mu museli napsat, ať tohle rodičům nesděluje. Že jsou z toho zoufalí a vyděšení a že nemůžou nic dělat, tak ať si to nechá pro sebe.

M.R.: A co tedy bylo v materiálu a co jsi napsala ty?
B.H.: Válečné zážitky jsou z původního materiálu vytěsněny hodně. Existuje ale hrdinův popis bitvy na Montellu na extra papíru, který vypadá jako koncept dopisu, jenže ten dopis nikdy odeslán nebyl. Možná si to hrdina napsal sám pro sebe, možná to byla zamýšlená povídka, ale nakonec to někde uvázlo.
No a pak třeba zážitek se slečnou, před tím než šel na frontu. Vývoj událostí k nějaké společné noci směřuje a později jsou na to narážky, ale on o tom nepíše. Autocenzura byla velice silná. Dobové mravy lze třeba poznat v dopisech kamarádů, když naznačují, že jeho otec asi spáchal sebevraždu. „Bylo to s tvým otcem tak jako s mým?“ Přímé pojmenování papír prostě neunesl. Jak on potom měl napsat, že spal s dívkou? Tak jsem to zrekonstruovala v logickou epizodu, ale jestli je to pravda, fakt nevím.

M.R.: Navíc ta kniha je, při vší úctě, vlastně jedno velké stylistické cvičení, to je variace na určitý zavedený styl. Korespondence, deníkové záznamy, všechno prvorepublikový sloh, přestože každá postava má samozřejmě svůj osobitý projev.
B.H.: To byla taková svěrací kazajka, kterou jsem si nasadila, už to určitě nebudu nikdy opakovat. Navíc to svádělo uplatňovat v románu spoustu různých žertíků a dobových kuriozit, takže se příběh začal ztrácet za množstvím stylových detailů. Ty detaily byly ale někdy za všechny prachy, třeba zpráva o dobové oslavě bitvy u Zborova... Vojáci předváděli na stadionu živý obraz bitvy u Zborova. Dvě skupiny proti sobě měly před sebou cedule Rakousko-uherské VOJSKO a LEGIONÁŘI a boj se odehrával tak, že skupina vojáků s jedním transparentem honila skupinu s druhým transparentem. To bylo v roce 1938, kdy už se schylovalo k válce, a vojáci to tehdy inscenovali na posledním Všesokolském sletu. Nejenže to bylo naivní a blbé, ale ta abstraktní propagační šaškárna ukazovala na abstraktní připravenost generality utkat se se skutečným nepřítelem.

M.R.: Můžeš se ještě zmínit o reakcích čtenářů, pokud tedy máš nějaké ohlasy?
B.H.: Reakce mnoha mým známých byly zpočátku velmi nedůvěřivé. „Tos napsala ty? Tos někde opsala, ne?“ To říkali kamarádi, které znám už léta. Přišlo jim divné, že zničehonic napíšu knížku. Já jsem ale před tím napsala nějaké odborné knížky, to znamená, že způsob, jak si rozvrhnout látku, jak formulovat, jak psát a jakým způsobem redigovat text, jsem měla naučený z odborné literatury. To nebylo nějaké zničehonic. Ale řada lidí, kteří by měli být literárně poučení, reagovala dost neadekvátně. V jedné redakci mi řekli: „No jo, to je takové rodinné vzpomínání, namnožte to k Vánocům pro příbuzné.“ Přitom obecenstvo při veřejném čtení vědělo ihned, o co jde.
Když jsem přečetla ukázku před studenty Masarykovy univerzity v Brně, dostávala jsem dotazy typu: „Měli jsme se v osmašedesátém nebo v osmatřicátém bránit?“ Stala jsem odbornicí na české dějiny... Pomyslela jsem si, že jim přece nebudu říkat, že kdo ví jestli a co by kdyby, tak jsem jim radši jasně řekla, že to nemělo smysl. A že moje kniha to dokládá. Trochu jsem si zažertovala. Jinak můj román báječně rezonuje se starší generací, ale mládež se v tom totálně neorientuje. Musím říct, že pro takové dvacetileté studenty tam bylo nové úplně všechno.

M.R.: Co všechno? Pro mě tam taky byla řada věcí nových, třeba nablblost politické propagandy první republiky mi vyrazila dech. Já jsem vždycky říkal, kde to ti komunisté v padesátých letech vzali, to si asi půjčili od sovětů, ale v té první republice už všechno bylo, celá ta stupidita hesel a spartakiád... A co bylo tedy nové pro studenty?
B.H.: Zejména byli překvapeni těmi prudérními zvyklostmi, prostě tím, co se tehdy považovalo za slušné a neslušné. Divili se množství společenských pravidel. Nebo míra toho, jak se člověk může vzbouřit proti autoritám a rodičům. To jim připadalo úplně nepochopitelné, jak ti tehdejší mladí ctí své rodiče. Ten patriarchát, ta svázanost, ale zároveň zakotvenost. I když se skepse rozlézala už od první světové války a pravděpodobně i dřív, od začátku století... Tak tohle bylo pro ně úplně neuvěřitelné. Stejně tak je až anekdotické, jak nedomýšlejí, kdy která technologie byla dostupná a kdy bylo třeba běžné mít telefon... A neuvědomují si, že komunikace byla jiného druhu, ne prostě někomu poslat esemesku, ale sednout si a sestylizovat dopis. A napsat si ho ještě napřed v konceptu!

M.R.: Já tedy nejsem žádný zvláštní znalec historie, ale znám klasičtější práce, kde historik něco vypráví, interpretuje, dává tomu smysl, a ty to buď přijímáš, nebo nepřijímáš, ale v současné historické vědě je běžné, že se všechny ty interpretace považují za provizorní, a pokud je možnost, dává se čtenáři nahlédnout do autentických dokumentů a vyprávějí se všelijaké historie všedního dne, kde se akcentuje, že historii nedělají panovníci a bohové, ale zkoumá se třeba všední den krejčího ve středověku…
B.H.: Na takové pojetí dějin jsem vědomě navazovala.

M.R.: Z téhle perspektivy musím říct, že mi tvoje kniha ukázala české dějiny ve světle, ve kterém jsem je neznal. Říkám to sice u vědomí, že toho z historiografie mnoho neznám, ale ten pohled byl pro mě hodně nový, hodně překvapivý. Zajímalo by mě, v čem byla práce na knize překvapivá pro tebe, v tom, co se týká poznávání dějin a možnosti poznávání dějin.
B.H.: Jak se vyučovaly školní dějiny, to už mám trochu zasuté a překryté ročním studiem dějin na Filozofické fakultě, kdy se stále mluvilo o smyslu dějin. To znamená dějin vedených nějakou myšlenkou. To byl takový pokus o smysl, po revoluci...

M.R.: Čí to je myšlenka?
B.H.: U nás Pekařova, nejspíš. Myslím, že ty smysly byly v módě díky rehabilitaci prvorepublikové historiografie a také o nich mluvil Havel. Na univerzitě jsem se seznámila s francouzskou školou Annales, která se jako první zaměřila na dějiny psychiatrie, dějiny vězeňství, na historii mentalit a materiální kultury. Všechny tyhle speciální historie mi dávaly lepší smysl než to, co jsme se učili na základní škole nebo na gymnáziu, totiž dějiny zmanipulované primitivním schématem marxleninské ideologie.

M.R.: Takže když jsi začala psát, už jsi díky téhle zkušenosti věděla, jakou váhu má materiál, který držíš v ruce?
B.H.: Ano.

M.R.: A co tedy nabízí tvoje kniha tomu, kdo by ji chtěl číst zejména jako historickou studii?
B.H.: Možnost prožitku. A příběh, který je lidsky souměřitelný.

M.R.: A co je tedy historická událost, vzhledem k tomu, co si myslí přímí účastníci různých událostí? Učinila jsi i v tomhle nějaké objevy?
B.H.: Překvapilo mě, že to, co jsem si myslela, je pravda. Totiž že se interpretace událostí vyvíjí a někdy se dokonce obrátí v úplný opak. Například: můj hrdina bojuje se svou manželkou, aby mohl odjet pracovat do Říma. Je rozladěný, jeho manželka taky, protože ta se nikam nechce hnout. Prostě co si nedokáže představit, to ji nezajímá, takže se nikam nejede. Navíc by přišli o dům zatížený hypotékou a nejspíš by skončili v Americe... Jenže zůstanou tady, on se stane středoškolským profesorem a potom najednou po letech jeho žena říká: „My jsme tu zůstali, abychom budovali vlast. Přece nemůžou všichni odejít.“ On to pak začne říkat taky a časem už existuje jenom jedna verze: zůstali jsme kvůli vlasti.

M.R.: Tvé původní povolání je chemik, v současnosti podnikáš. Jak tě vůbec napadlo napsat knihu, respektive román?
B.H.: Asi jsem to měla někde v podvědomí, protože když jsi mi řekl, že mám napsat knihu, hned jsem věděla, že to je ono. Jinak materiál jsem shromáždila během období, kdy jsem viděla, jak mizí dědictví naší rodiny, protože starý dům se prodával, stěhovalo se a postupně se všelijaké věci vyhazovaly... No a mezi tím byla i dědečkova listinná pozůstalost, kterou jsem si vzala. Byla jsem překvapená, jak je rozsáhlá, našla jsem tu dopisy různých lidí. U nás se vždycky říkalo: v dědečkově stole jsou dopisy z první světové války. Ale to byl jenom zlomek celého materiálu. Papíry jsem nacházela na půdě, ve skříních, za knihami, pod prádlem... Opravdu, když člověk pročesával ten dům, tak všude něco našel.

M.R.: Myslíš, že s tím tvůj dědeček chtěl něco dělat?
B.H.: Je náznak, že chtěl napsat svůj životopis, ale skončil s tím velice rychle. Jednak proto, že nevěděl, jak do toho, a jednak proto, že všichni to od něj čekali. Myslím si, že v tom hromadění dokumentů bylo takové pokrčení ramen nad událostmi: co to zase je?, počkáme, uvidíme. Ale nějak kriticky shromáždit svůj osud neměl odvahu. Navíc mu připadal důležitý každý detail a nedokázal rozhodnout, co vyhodit a co nechat. Navíc měl představu, že psát se má à la thèse. Zachovaly se asi tři začátky, a vždycky to začíná nadpisem: Cesty, kterými mě Bůh vedl.

M.R.: A dál se snažil zpětně hledat Boží plán.
B.H.: Ano, tímhle prizmatem se snažil rozklíčovat tu hromadu dopisů a zcela poctivě zaznamenává, že neví, jak ho vedl. Prostě tenhle klíč je špatný, nefunguje. A protože se ho nechtěl vzdát, tak ze spisu nic nebylo.

M.R.: Ale ty jsi zahlédla cesty, kterými Bůh dědečka vedl?
B.H.: (Smích) Spíš se ukazovalo, jak všechno je nějaká cesta a jak záleží na zpětné interpretaci, jestli je to cesta Boží, nebo ne.

M.R.: Změnil se tvůj pohled na dědečka, když jsi z něj udělala románovou postavu? A pod váhou dokumentů?
B.H.: Ano, musela jsem mu toho opravdu hodně odpouštět. Protože v některých případech působil oportunisticky, nerozhodně, choval blbé myšlenky... V knize je to naznačeno, ale zdaleka to neodráží, jak moc jsem se nad tím vztekala.

M.R.: Když jsem četl původní materiály, udivilo mě, do jaké míry se ve svém deníku sebestylizuje. Jak málo je ten deník hodnotný, co se týká konkrétních informací i sebereflexe. Je místy nesnesitelný. Z toho původního deníku zbylo asi v knize dost málo, ten je skoro celý přestylizovaný, ne?
B.H.: Původní text je jednak přeformulovaný, jednak je zkrácený možná na 20 %. Použity jsou hlavně části, které jsou pak komentovány v dopisech, aby vznikal zajímavý dialog. Vynechala jsem hlavně výčty rodinných úspěchů. V deníku je vidět ta hluboká zasaženost ideologiemi, která ale nebyla u jeho vrstevníků všeobecná, jak se ukazuje. To nebyla vlastnost generace, jen některých osob z té generace. A pak ten způsob, jak ideologicky formuloval úplně všechno, jak chválil svou vzornou rodinu, jak chválil Masarykovu republiku... Správný občan je agilní a angažovaný... A pořád si nemohl v hlavě srovnat, jak je to s komunisty, protože se mu to tlouklo s vlastenectvím. Vůbec nevěděl, jak z toho ven. Taky jeho loajalita k církvi šla za hranici rozumu. Když byl skřípnutý, jeho postoje byly spíš stranické než intelektuální. A jaké blbnutí dokázal v rámci církve tolerovat! „Bratr továrník Šourek pohovoří o tom, jak ho Bůh vedl...“ To má člověk dojem, že je to záměrná karikatura.

M.R.: Přitom v mládí takový nebyl, když ho vidíš v gymnaziálním věku a čteš jeho záznamy, tak bys řekla, že to byl relativně svěží pohled na věc. Kde se to láme? Za války?
B.H.: Ano, první světovou válkou se to zlomilo.

M.R.: Ztrácí půdu pod nohama a jediné řešení vidí v tom, že se vměstná do nějakého ideologicklého rámce, kde by našel životní oporu.
B.H.: Už před válkou ho velké ideologie přitahovaly. Přitahoval ho třeba Tolstoj. Bylo to takové studentské... Ale on nevidí moment, kdy duchovní hnutí přechází v ideologii, kdy se různá duchovní hnutí stanou majetkem nějaké sekty nebo nějakého společenství, které je začne hlásat jako jediné pravé. Já jsem si při psaní knihy uvědomila, že je rozdíl mezi křesťanskou vírou a křesťanskou ideologií. Myslím si, že to například je pro mě zisk. Že víra je nikoli vírou v něco, ale spíše pocitem sounáležitosti s vesmírem. Pocitem, že člověk je tady doma a že patří do nějakého řádu věcí, a že i když ten řád je v detailech nezbadatelný, v zásadě je srozumitelný. Zatímco ideologie bazíruje na dogmatech a na správných způsobech chování a na správných způsobech oblékání a na vnějších znacích. Má svoji řeč a má svoje sebeospravedlnění.

M.R.: Tomuhle tvůj dědeček podlehl.
B.H.: Ano. A myslím si, že Masarykova filozofie a masarykismus byl pro něj jedna věc.

M.R.: Lidí jako on bylo v téhle situaci po první světové válce hodně.
B.H.: Myslím si, že ano.

M.R.: Po druhé světové válce se ta frustrace ještě prohloubila a lidi tímto způsobem zpracovaní a předžvýkaní potom podléhají komunismu skoro setrvačností.
B.H.: Hrdina mého románu se drží velkých myšlenek, aby neupadl v chaos. Aby nepodlehl pocitu zmaru a beznaděje. A naše civilizace to udělala taky. Po válce byla zlomená, tak se chytila ideologií, to věci nevyřešilo a po druhé světové válce vládly ideologie dál. Až nakonec to, čeho se masy bály – totiž nástupu chaosu – opravdu přišlo. Ony věděly, čeho se bojí, a přišlo to. Jenže zatímco dříve chaos nikdo nechtěl, dneska do toho všichni hupnuli s pocitem, že tak to má být. A rozpad pokračuje, dochází k atomizaci společnosti. Existují sice tvůrčí skupiny s nějakými manifesty, ale je mnoho lidí, kteří nad tím pokrčí rameny: Dneska? Zaspali dobu, ne? Už nemůžou ovlivnit celou společnost, zasahují jen úzké skupiny.

M.R.: Ale ví se už, že můžeš ovlivnit celou společnost, když vynalezneš nové atraktivní médium, bez ohledu na to, co jím pak protéká. A chceš-li přitáhnout pozornost, pak nikoli na program, ale na kanál sám. Pokud je nějak všeobecně zábavně nový.
B.H.: No jo. Ale to pak vede ke glajchšaltování úplně všeho. Ze všech kanálů se pak dozvídáš totéž, jen v obrovském množství.

M.R.: Nahlédl tvůj dědeček – potažmo tvůj hrdina – tragédii svého života? A nahlédl i budoucnost ve smyslu konce všech ideologií?
B.H.: To ne. To bychom toho po něm chtěli moc.

M.R.: Tak co je pointou jeho života? Kam ho Bůh dovedl? Kniha se jmenuje Můj Hostýn je prázdný, což o čemsi svědčí.
B.H.: To, že jeho Hostýn je prázdný, si nakonec nepřiznal. On to napsal mimoděk a já jsem se toho zmocnila. Ale myslím si, že řekl tu pravdu, kterou nechtěl vidět. Totiž že to, co tak zuřivě chrání, už neexistuje. Že už neexistuje ta společnost dobrých občanů a dobrých křesťanů...

M.R.: A jaký tedy je – když ty už takhle dobře víš, že ten Hostýn je prázdný – tvůj poměr ke křesťanství? S ohledem na tuhle zkušenost...
B.H.: Počítám se mezi věřící, ale mám velmi vážné pochybnosti. Moje poslední definice – to je spíš bonmot – zní: Bůh přistupuje, kdy chce. To je velmi pesimistická definice. To znamená, že Bůh není tím, kdo se osobně o každého pořád stará, kterému je možné neustále adresovat prosby a očekávat okamžitou nápravu, nebo vůbec někdy nějakou nápravu, protože přistupuje jenom, kdy chce. A zároveň to není ta neochvějnost bytí, která je neosobní a která tam v pozadí vždycky je. Je to osobní Bůh, který si ale dělá, co chce.

M.R.: To je jedna z nejpesimističtějších definic křesťanství, jaká existuje.
B.H.: V osobního Boha, který je ve stálé komunikaci, nevěřím. Občas ale komunikuje, to je pravda.

M.R.: Nebo se dá říct: Ono si to občas komunikuje.
B.H.: Ano, ono si to občas komunikuje (smích).

M.R.: Ale to neznamená, že pořád a podle nějakých pravidel.
B.H.: Musí to přistoupit. V tom je svévole, která se Bohu obvykle nepřiznává, ale přiznává se bytí.

M.R.: Já mám v tomhle ohledu ještě větší pochybnosti, ale baví mě pomyšlení, že Bůh může pro lidi existovat či neexistovat zcela podle libosti a jak se mu zrovna zachce.
B.H.: Pro mě jsou pochybnosti o Bohu zdrojem opravdu blbé nálady. To jsou těžké doby.

M.R.: A není tedy Bůh jen náplast na bolest?
B.H.: Určitě ne. Kdybych dospěla k názoru, že Bůh není, znamenalo by to pro mě do značné míry ztroskotání života. Nevím, co bych pak dělala.

M.R.: A není tedy Bůh jen zpětně? Že vidíme minulost a cesty, kterými nás Bůh vedl? Není to jenom interpretační klíč, který přikládáme na minulost, a směrem do budoucna jde spíš o čarování nebo věštění z kávových sedlin?
B.H.: V tom minulém si nikdy nejsem jistá, kde Boha hledat. Spíš je to pro mě metafora něčeho, co se opravdu povedlo: nevíme, jak to vzniklo, a je to opravdu pěkné. Potom bych mluvila o božské jiskře, což je můj oblíbený termín. Nebo o tom řeknu: To nevypadá jako udělané. A pro mě je Bůh především naděje do budoucna. Naděje, že se ve světě vyznám. Že se na světě budu cítit doma. Že budu vidět rozdíl mezi dobrým a zlým a že se dokážu rozhodovat.

M.R.: A to potřebuješ, aby garantoval Bůh?
B.H.: Ano. A hodnotu mé existence to garantuje. Já kdybych si měla existovat sama pro sebe, tak to je něco takového, jako bych se malovala, když mám být celý večer doma sama.