Jeden z nejzajímavějších českých spisovatelů Martin Ryšavý, autor oceňovaných knih Cesty na Sibiř (2008) a Vrač (2010), vydal nový román, o němž se moc nemluví. Možná část publika zklamal tím, že opustil exotické ruské prostředí, které dokázal tak poutavě zachytit ve starších románech. Možná je sytě růžový potah knihy se zdobně vyvedeným názvem, avšak bez jakýchkoli dalších vodítek, pro čtenáře trochu matoucí; a možná si také autor zvolil až příliš nesnesitelnou hrdinku a vypravěčku. Byla by ale škoda nechat Zlaté vidění bez povšimnutí, přestože je tahle kniha občas na zabití.

Asi třicetiletá hlavní hrdinka Alžběta píše sáhodlouhé maily spisovateli a cestovateli, s nímž se letmo seznámila na brigádě v jednom kempu nedaleko Mostu. Dotyčný jí sporadicky odpovídá, avšak jeho zprávy nezbývá než si domýšlet. Z knihy zaznívá pouze Alžbětin hlas a je to hlas po všech stránkách svérázný. V proudu nepředvídatelných asociací se na čtenáře hrnou výstřední recepty, které mají podle Alžbětiných speciálních teorií uzdravovat tělo i mysl, názory zavánějící pochybnými příručkami osobního rozvoje a brožurkami o hledání životního štěstí, stížnosti na nejbližší příbuzné, stesky nad komplikovanými vztahy s muži, ezotericky zabarvená moudra i realistická pozorování ze života, který se na Mostecku s nikým nemazlí.

Jak stránky ubíhají, čím dál víc vychází najevo, že máme co do činění s nepříliš spolehlivou vypravěčkou. Alžběta touží ve svém životě něco změnit, ráda by třeba odjela pracovat někam daleko, jenže si pořád není jistá, jestli zvolit Francii, Anglii, Austrálii, nebo jižní Moravu, anebo jestli by nebylo ze všeho nejlepší zajet na chvíli na koupaliště. Naivita a roztěkanost jí nakonec vždy zabrání udělat rozhodující krok. A tak se harcuje mezi Teplicemi a Mostem z jednoho podnájmu do druhého, živí se nejrůznějšími brigádami, nikde dlouho nevydrží a vlastně jí to moc nevadí.

Vyprávění se rozbíhá naprosto neočekávanými směry a zase se ve smyčkách vrací, střídají se v něm banální konstatování, humorné i tragické historky a neuvěřitelná dobrodružství, která Alžbětu potkávají i díky tomu, že se bez předsudků stýká s lidmi z nejrůznějších společenských vrstev a prostředí, včetně sběračů železa nebo prostitutek a pasáků. Své makrobiotické koláčky i speciální léčivé bramboráky je ochotná připravit každému, kdo o ně jen trochu stojí, ale běda, když dotyčný neprojeví jejímu léčebnému systému a vůbec světonázoru dostatečný respekt.

Alžběta působí často dětinsky, nemá a ani nechce mít ponětí o dějinách, politice nebo jakýchkoli společenských tématech a její nevědomost je někdy až děsivá. Zato vede iritující řeči o tom, že touží být „velká“ a „zlatá“, vnímá v sobě jinou ženu „vyšší úrovně“, která se teprve musí probudit, je posedlá znameními a symboly a za neodpustitelný prohřešek považuje třeba to, když jí muž přinese nesprávnou květinu. Ve své bezradnosti si dodává jistotu kategorickými soudy a prohlášeními, nad kterými často zůstává rozum stát. Na druhou stranu se jí občas daří zahlédnout věci, které si většina lidí tak úplně nepřipouští; když na to přijde, nebojí se říct, že král je nahý. Její posunuté vnímání, bezprostřednost, představivost a schopnost nacházet naprosto nečekané asociace jsou svým způsobem fascinující, navíc je pronáší pozoruhodným, tu neobratným, tu překvapivě barvitým jazykem, který vypovídá o nedostatku formálního vzdělání, ale i o vnímavosti, tvořivosti a smyslu pro humor.

Pro mnohé lidi ve svém okolí je Alžběta navzdory dobrým úmyslům bezpochyby nesnesitelná a není vůbec jisté, jestli s ní až do poslední stránky vydrží každý čtenář: repetitivnost jejích výpovědí, ve kterých převažují nářky nad nepřátelským světem a nevystupuje z nich žádný dějový oblouk, se někdy dostává na hranici únosnosti. Přitom ale závěr knihy, kdy častěji opouštíme vypravěččinu hlavu a putujeme spolu s ní podivuhodnou severočeskou krajinou, je jednoznačně nejlepší, má největší spád a byla by škoda nechat si jej ujít, a to včetně finále na téma osobní svobody, které by se snad dalo považovat za pointu Alžbětiných monologů. Anebo jsem zkrátka Alžbětě v závěru knihy konečně přišla doopravdy na chuť, přestože s Dimitrijem Ivanyčem Gusevem, hrdinou knihy Vrač, se svým šarmem bohužel měřit nemůže.

Díky podobně specifickému hlasu protagonistů, nevšedním úhlům pohledu, intenzivnímu subjektivnímu vyprávění a zachycení prostředí lidí bez tzv. zajištěné existence může být zajímavé knihu srovnat s jinou pozoruhodnou loni vydanou novelou – Svatou hlavou Hany Lehečkové  –, která se čtenáři podobným způsobem znepokojivě „zadrápne“ do myšlenek. V souvislosti s krajinou, ve které se příběh odehrává, se nabízí uvést ještě další zajímavý loňský počin – knihu Vytěženej kraj Veroniky Bendové, zachycující dvojnásobnou „vytěženost“ Mostecka, kam ve stopách těžařů vyrážejí hledači exotiky tzv. drsných lokalit a jakési postapokalyptické romantiky. Avšak líčení Mostecka ve Zlatém vidění má jinou atmosféru než seriály typu Pustina nebo Most! a snad se i úspěšněji vyhýbá různým klišé na téma bezútěšnosti Sudet poznamenaných rypadly a chemičkami, jakkoli hrdinka před negativními jevy ve svém okolí oči rozhodně nezavírá.

Na základě staršího rozhovoru s Martinem Ryšavým o jeho předchozích knihách a přístupu k psaní hádám, že svérázná Alžběta má svůj reálný předobraz, ostatně některé charaktery a myšlenkové pochody člověk od stolu asi nevymyslí, ať je sebelepší spisovatel. Setkání s ní prostřednictvím románu Zlaté vidění sice vyžaduje značnou trpělivost, ale rozhodně patří k těm nezapomenutelným.