Životní peripetie nesourodé skupinky mužů, jejichž útočištěm se stala sauna a s ní spojené procedury, se staly pro Jaroslava Rudiše základními kameny Českého ráje. Novela vystavěná výlučně na dialozích se již dříve dočkala divadelní adaptace (pod názvem Čekání na konec světa v brněnském Divadle Feste) a nyní po jejím vydání vidíme, že text i přes netradiční výstavbu funguje i v tištěné podobě.

Postavy, které jsou namísto jmen titulovány svými profesemi, jako například „ten, co rozváží psí žrádlo“, případně sociálním statusem (ten, co mu umřela žena; ten, co je úplně nejmladší), spolu rozprávějí ve stařičké sauně, jejíž konec se podle všeho neodvratně blíží. Podobné rozhovory by někteří mohli vést u piva, další na rybách a jiní třebas za pomezní čárou při utkání krajského přeboru. Sotva by se však takto nesourodá skupina mohla sejít jinde než v sauně.

To, co v Rudišově sauně probíhá, je v podstatě oslava obyčejnosti a všednodennosti, banalit, kterými probleskují obavy, sny i touhy. Postupně se při tom rozkrývají životy potících se mužů i jejich okolí. Letitá tajemství se tu v proudu rozhovorů, promluv i pří prolínají s jednou zásadní otázkou, na niž aktéři neznají odpověď – jak to vypadá za zdí, zpoza které často slyší ženský smích.

Jakmile se čtenář zorientuje v ansámblu postav a takříkajíc naskočí na vlnu jejich hovorů, je mu zatěžko z ní vystoupit, neboť v sauně vše plyne s neuspěchanou jistotou a směřuje k zanoření do chladné vody bazénku.

„Jak vás tak poslouchám, pane doktore, tak to se ženskými nikdy nebylo lehký. – Nebylo. Ale ani s námi. Víte, já nevím, kde se to v lidech vzalo, že si všichni myslí, že to má být lehké. Nebo že všichni mají být šťastní. Všichni to chtějí, všichni se rvou a nakonec jsou jen nešťastní z toho, že chtějí být šťastní.“ (s. 62)

Dialogy i přerývaně vedené hovory, kdy každý mluví o tom svém, se střídají s historkami s až pábitelskou atmosférou, u nichž není podstatné, zda se staly, ale že se stát mohly. Lehkost plynutí textu je výrazným pozitivem této novely. Ve srovnání s úsečností Národní třídy, jejíž hrdina Vandam byl vytesán z holých vět, zde tak autor pracuje se zcela odlišnou poetikou.

Kultura maloměsta se všemi klady i zápory je vryta do postav, jejich ambicí, motivace i rozhledu. Mohlo by se proto zdát, že stejně jako se opakují roční období, která tvoří určité předěly v textu, dojde i k zacyklení témat promluv, neboť ta se při omezeném počtu aktérů musí zákonitě začít opakovat. Zvědavost, touha nahlédnout za zeď a odhalit, co se za ní skrývá, však naštěstí zvítězí a kolotoč debat se zastaví. Saunérka, jediná jednající ženská postava, je po jejich vniknutí do světa za zdí „trochu překvapená“, když místo štamgastů najde jen prázdnou saunu, ale nakonec uklidí, zhasne a odejde.

Rudišova kniha dokáže zachytit kouzlo okamžiku a podobně jako sauna a s ní spojené procedury přinést uvolnění i mrazení v zádech. Jako pro muže je ale pro autora recenze otázkou, jakou míru pochopení a zájmu o Český ráj, jeho hrdiny a jejich strázně budou mít čtenářky. Jakkoliv se v současné době genderové dělení upozaďuje, Rudišova novela je o mužích a jejich vnímání žen i světa, který možná je a možná není identický s tím ženským. Odpověď na tuto odvěkou otázku se ale muži (ani ženy, pokud si podobnou otázku kladou) nikdy uspokojivě nedozvědí. Řečeno s Jamesem Brownem – this is a man’s world se všemi jeho klady i zápory, důvěrně známý a bez příkras.