Spisovatel a filmař Martin Ryšavý v nové knize líčí svou cestu do Arktidy, během níž natočil snímek Medvědí ostrovy. Oproti Cestám na Sibiř působí vypravěč tentokrát méně rozháraně a jeho hledačství méně freneticky, úžas se však z jeho pohledu ani s přibývajícími dioptriemi nevytrácí.
MR
Martin Ryšavý
Občas nesnesitelná, ale svým způsobem přitažlivá. Otravná, přesto ve světlejších chvilkách plná života a osvěžujících nápadů. Potrhlá i moudrá. Taková je nová kniha Martina Ryšavého a taková je i její rozporuplná hlavní hrdinka. S trochou snahy by se dal její monolog vnímat jako kontemplace nad tím, jestli a jak se v tomto světě dá žít aspoň trochu svobodně.
Martin Ryšavý zasadil děj knihy Zlaté vidění tentokrát do prostředí severních Čech. Dnes už téměř mytizovaný kraj ale podává zcela jinak – skrze dopisy svérázné protagonistky, která neznámému adresátovi i čtenáři tlumočí své neortodoxní názory jak na okolní svět, tak i na zdraví a „správný“ životní styl.
Román Zlaté vidění vypráví o nesnázích bytí, když jste přesvědčeni o svém předurčení k velikosti, ale jste svobodná žena, žijete v severních Čechách a za řešení většiny potíží považujete bramborák s lněným semínkem.
Spisovatel a dokumentarista Martin Ryšavý (1967) pracuje jako vedoucí katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU. Jako spisovatel debutoval „kapesní ságou“ Lesní chodci, současně s ní vznikl i scénář, který se stal předlohou pro stejnojmenný film Ivana Vojnára. Za oba následující romány, Cesty na Sibiř a Vrač, obdržel cenu Magnesia Litera za prózu (2009, 2010).
Podtitul „kapesní sága“, který je přídomkem prozaické prvotiny Martina Ryšavého (1967), je dokonale vystihující. Rozsahem nevelký, ale zručně a čtivě sepsaný příběh „lesních chodců“, kteří se pokoušeli uchovat si pudově podmíněnou identitu svobodných tuláků v dobách budování socialismu i v době posametové, posloužil počátkem tisíciletí Ivanu Vojnárovi jako námět ke stejnojmennému filmu. Lesní chodci vyšli poprvé v roce 2001 a minulý rok se dočkali druhého vydání.
Martin Ryšavý obdržel cenu Bank Austria Literaris, která je každoročně vyhlašována v rámci knižního veletrhu v Lipsku. Dostal ji za svůj román Vrač, který byl předtím oceněn i dvěma českými literárními cenami.
Klidně můžeš nakrájet ještě pár rajčat a zbytek té cibule, ať to všechno dojíme a uvolníme lednici. Babka zas nadávala, že jsme zabrali dvě přihrádky místo jedné, rozumíš... A teď se vrátíme o pětačtyřicet let zpátky, do roku šedesát, kdy Rjazaňské dramatické divadlo přicestovalo na pohostinské vystoupení do městečka Ačinsk. Pro Čecha je to nepředstavitelná vzdálenost, takže jen pro tvou orientaci: do Ačinska je to asi tak stejně daleko jako do Irkutska, neboli čtyři dny na cestě.
Cestovatel, dokumentarista a pedagog Martin Ryšavý pronikl do širšího literárního povědomí svým rozsáhlým textem Cesty na Sibiř (cena Magnesia litera 2009 v kategorii próza). Svým dalším románem nazvaným pro mnohé enigmaticky – Vrač – na úspěšné dílo v mnoha směrech navazuje.
PH: Čím vás štvaly? MR: Asi tím, že mě občas tlačí do role takový folklórní osoby, takovýho jako Eskimo Welzla, kašpara ze Sibiře. A ptají se mě na takový věci jako... jestli jsem na Sibiři sežral syrový játro nebo, víte, co myslím...
Pokud jsem je zrovna nenatáčel, podnikal jsem další výpravy do skalnatých kopců blízko průsmyku a vlastně jsem se s nimi loučil. Při posledním z těch výletů jsem se dostal až na místo, odkud byl dobrý výhled na nejvyšší štít Věrchojanských hor, Eveny zvaný Šamanův posed.
Cesty na Sibiř, prozaický debut Martina Ryšavého, je jednou z nejzajímavějších letošních českých próz. Na více než šesti stech stranách jsme svědky sibiřských putování hlavního hrdiny, autorova alter ega, který celý příběh vypráví.
