Cestovatel, dokumentarista a pedagog Martin Ryšavý pronikl do širšího literárního povědomí svým rozsáhlým textem Cesty na Sibiř (cena Magnesia litera 2009 v kategorii próza). Svým dalším románem nazvaným pro mnohé enigmaticky – Vrač – na úspěšné dílo v mnoha směrech navazuje.

Stejně jako v případě sibiřské ságy je i zde Ryšavého východisko dvojí. Na jednu stranu v sobě autor nezapře precizního dokumentaristu důkladně znalého reálií zobrazované země (v tomto případě opět Ruska), které dokáže podat ve velmi koncentrované podobě, ale zároveň, a to je potřeba jedním dechem vždy dodávat, tento svůj ,,publicistický“ rozměr od počátku překonává navýsost literárním gestem. Faktografické znalosti a přehled o bývalé (?) euroasijské velmoci totiž v žádném případě nezastiňují suverénním vyprávěním budovaný fikční svět; nahlíženo z opačné strany pak bohatě fabulovaná linka vinoucí se skutečně existujícími ,,kulisami“ veškeré skutečnosti, jichž se dotkne, plasticky oživuje. Tak je umožňuje poznat, a pokud to jde, i pochopit v nových souvislostech.

Rozsáhlým a veskrze magickým prostorem, který by sám o sobě byl přece jen příliš statický, se jako řeka vylitá z břehů řítí promluva jediného a nikým nepřerušeného vypravěče Dimitrije Ivanyče Guseva, divadelního režiséra, který však toho času pracuje jako dispečer moskevských komunálních služeb, kam se propracoval z pozice metaře. Ne, v jeho případě se nejedná o společenskou degradaci z politických důvodů, jak by se mohlo zdát; příběh je vyprávěn ze stanoviště současnosti, tedy v už postsovětském demokratickém (?) státě, a Gusevův nynější stav je výsledkem něčeho obecnějšího a pro zemi mnohem příznačnějšího – trvalého paradoxu. A k paradoxu, který je tak úzce spřízněn s absurditou, jak známo, zdůvodnění není třeba.

Vše, co se v přepestrém Gusevově vyprávění odehrává, je ilustrací, ba přímo důkazem paradoxního motta knihy: ,,Rusko, to je ta země, kde se dělají dobré věci špatně. A špatné věci dobře.“ Tímto jsou bez výjimky zasaženy všechny vrstvy lidského bytí, včetně politiky, byznysu, národního vědomí i kolektivního nevědomí. A samozřejmě také umění, neboť Gusev jako umělec tuto složku opomenout nemůže.

,,Jenže já nic napsat nemůžu, protože nejsem schopný udržet niť vyprávění, jak jsem řekl, pořád se zaplétám ve všelijakých odbočkách a vedlejších uličkách různých úvah, syžety se mi větví do všech stran a souvětí se mi rozrůstají za všechny meze, takže periodicky zapomínám, z čeho jsem vlastně začal a kam chci dojít“ (s. 42), přiznává Gusev, jenž v mládí utrpěl úraz hlavy, který poněkud narušil jeho vnímání. V důsledku toho se jeho noetická reflexe světa proměňuje z tradičně ,,evropsky“ rozumové, klenuté a lineární v ,,rusky“ emocionální, obraznou a roztříštěnou. To samosebou dobře využil v divadelní profesi, o poznání ošemetnější je však obrazotvorná pábivost ve všednodenním životě. I pro pozorného, občas přímo oslovovaného českého posluchače, který po celou dobu zůstává pasivní, je totiž obtížné sledovat vypravěčův asociační proud. Monolog je spíše vrstvený než jakkoli strukturovaný, je neřízený až nezřízený. Přesto si s postupujícím vývojem a navzdory nepřítomnosti jakýchkoli čtenářsky vstřícnějších členících signálů uvědomujeme jakousi hlubší a podrobnější připravenost díla: objevují se zpětné odkazy a návratné motivy (zejm. tzv. bod spojení), které text vyčleňují z kategorie ryze spontánního surrealistického proudu vědomí či z pouhé sbírky anekdot.

Zatímco Cesty na Sibiř představovaly končiny spíše přírodní a etnologicky tradiční, tentokrát je upřednostněno prostředí městské. Zhruba padesátiletý Gusev přece jen strávil většinu života, o kterém bez výdechu bájí, jako divadelní režisér a divadlo ke svému životu jistou urbanizaci potřebuje. Při retrospektivním líčení se tak postupně vrací nejen do Moskvy, kde prožil bouřlivá studentská léta na divadelní akademii (tzv. GITISu), ale postupně také do jiných regionů a míst, kde byl na angažmá. Román je přitom půlen do dvou místopisně nazvaných částí Gelendžik a Velká Nikitská; při rozbíhavém a digresivním způsobu podání je však kavkazské a posléze moskevské ukotvení obou oddílů spíše orientační a rámcové.

Určitě nezůstane zklamán ten, kdo má alespoň povšechný přehled o ruské literatuře. V drobných střípcích i v obšírnějších ,,teatrologicko-literárních“ úvahách ústředního mluvčího se objeví dílo Gogola, Čechova, Bulgakova a dalších. Gusev svérázně převypráví a okomentuje notoricky známý Plášť, Strýčka Váňu i Mistra a Markétku a mnohé jiné. Opakovaně vzpomíná na živelného herce a písničkáře Vladimira Vysockého, kterého Na Tagance stihl ještě za svých studií v sedmdesátých letech. Vedle těchto klasických bardů ovšem staví hrdiny smyšlené, kteří se svým bohatým a bohatýrským způsobem života, respektive tím, jak je prezentován z úst sedmilháře Guseva, legendám na píď blíží. Vládne jim ,,nesmrtelný“ Jurka Bgašev, vášnivý a zběsilý kolega režisér, jemuž je v kontextu celé knihy netypicky – tj. poměrně soustředěně – věnována podstatná část první půle.

Martin Ryšavý nabízí obraz Ruska takového, ,,jaké je“, a do jisté míry snad i takového, ,,jaké si myslíme, že je“. V jeho pohledu se empirie snoubí s literaturou, hoře s rozumem. Tak tomu asi musí být vždy při pohledu na zemi, v níž režisér a metař stejně jako lhář a lékař (možné významy slova vrač) jedno jsou…