Překračovatelé hranic mezi realitou a fantazií, mezi dějinami a současností, mezi kulturami. Takto charakterizoval současnou českou literaturu zkušený německý redaktor a autor četných knih Tilman Spreckelsen v jednom z mnoha článků a dalších mediálních výstupů, které doprovázejí letošní hostování České republiky na Lipském knižním veletrhu. Například v literární příloze týdeníku Zeit se souběžně objevil pochvalný článek o Jáchymu Topolovi a německém překladu Citlivého člověka, a to hned vedle (ne tak nadšené) recenze na nový román Jaroslava Rudiše Winterbergs letzte Reise, který byl nominován na hlavní cenu veletrhu. Tu sice nezískal, ale i samotná nominace je podle Rudiše „prostě bomba“. 

Hezky a nezávazně povídat?
Program, který je součástí obsáhlejšího Českého roku v Lipsku, zahrnoval 55 českých autorek a autorů, 70 nových překladů a 130 akcí. Jejich skladba byla pečlivě připravována. Jak v debatě na Vltavě shrnul literární teoretik Petr A. Bílek, když byl přizván do přípravné skupiny pro výběr literátů, nejprve se pochybovačně ptal, co budou na zasedáních tak dlouho dělat, nejspíše si hezky povídat. Podle jeho slov se ale ukázalo, že půjde o nečekaně dlouhodobý proces, během něhož se měla na základě zcela hypotetických předpokladů o možné německé recepci a očekáváních vytvořit fungující programová síť. Skladba účastníků se také průběžně měnila: někteří z původně pozvaných se omluvili (jako Martin C. Putna), jiní přibyli, například Tereza Semotamová, jež se nenacházela v prvotním výběru autorů, ale byla zařazena díky tomu, že právě vyšel překlad její knihy Ve skříni. Některé tvůrce pozval jejich zahraniční nakladatel a jejich účast pak oficiální česká prezentace symbolicky zaštiťovala a podporovala alespoň v rámci PR. Možná největší návštěvnost ze všech akcí měla multimediální noc české literatury „Bohemska. Lange Nacht der tschechischen Literatur“, kterou zorganizovala překladatelka Martina Lisa.

Můžeme konstatovat, že prezentace vzbudila nejen zájem médií, ale také návštěvníků veletrhu, zvláště debaty pořádané v hlavním českém stánku, kde se do připraveného prostoru připomínajícího amfiteátr mnozí ani nevešli. Dále byla česká literatura představována v menším stánku ve vedlejším pavilonu, kde byly uváděny pořady o našich knihách pro děti a mládež. Další známkou české přítomnosti byla socha „Quo vadis“ Davida Černého. Je to plastika trabantu na čtyřech lidských nohou coby připomínka událostí z podzimu roku 1989. Do veletržního areálu byla zapůjčena ze Zeitgeschichtliches Forum Leipzig (více o něm zde).

Stará garda
V areálu české expozice byla jedna velká stěna věnována Milanu Kunderovi a obálkám četných překladů jeho knih. Dlužno dodat, že v rámci zmíněného Českého roku se již v únoru konala v Lipsku konference právě o Kunderovi a Hrabalovi, jejíž organizátoři vycházeli „z přesvědčení, že se vyplatí na oba tyto autory, kteří svým dílem překročili užší kontext české literatury a dosáhli celosvětové platnosti, otevřít komparativní perspektivu“. Během konference, kde ne všechny příspěvky vyzněly lichotivě v jeho prospěch, zazněl Kunderův nahraný pozdrav účastníkům. Zde se sluší podotknout, že když bylo Česko naposledy lipským hostem, a to už roku 1995, soustředil se zájem na nezpochybnitelná velká jména starší generace, jakými jsou vedle Kundery Ivan Klíma, Kohout, Kliment, Vaculík nebo Havel. Jak napsal v Lidových novinách Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik a pracovník Ministerstva kultury ČR, nová spisovatelská jména, „která vyplula na hladinu po devětaosmdesátém, poněkud ostrouhala. To je důvod, proč mladá a mladší česká literatura v Německu poslední čtvrtstoletí moc nerezonují… Letošní ročník veletrhu má šanci tuhle bilanci změnit.“ Bylo by možné kritizovat, že expozice opět až příliš sázela na prověřené jméno ze starší generace (dodejme, že fyzicky přítomen byl i zmíněný Kohout), ale byl to asi jeden z těch lepších způsobů, jak Němcům připomenout, že se v Čechách stále ještě píší knihy – stejným jazykem, u kterého začínal v Německu dosud velmi známý spisovatel.

Literární kombinatorika
Čeští literáti v Lipsku vystupovali jednak v prostoru veletržního areálu, jednak v rámci festivalu čtení při večerních akcích po celém městě. Každý tedy alespoň dvakrát, někteří přirozeně mnohem častěji (jako Rudiš, který stihl i koncert). Některá čtení byla samostatná, jiná se odehrávala v rozmanitých kombinacích daných například literárním prostředím, z něhož autoři pocházejí, ať už společným (Brno u Martina Reinera a Dory Kaprálové), nebo kontrastním (Marek Toman a Martin Reiner: Praha a Brno). Častým spojovacím prvkem byla jistá tematická spřízněnost (Renáta Fučíková a Radek Malý: Kafkova Praha), společná zkušenost exilu (Jan Novák a Iva Pekárková), literární druh (básnířky Natálie Paterová a Olga Stehlíková) nebo sjednocující médium (komiks u Lucie Lomové a Jiřího Gruse).

Některé pořady byly interdisciplinární, jako když se sešli spisovatel, esejista a performer Jaromír Typlt s historikem Matějem Spurným, aby spolu debatovali o různých tabuizovaných tématech české společnosti, etnolog Petr Janeček s Petrem Stančíkem, kteří probírali téma péráka a urbánních legend, jež zmiňovaný beletrista využívá. Dohromady vystoupili také Michal Ajvaz a Stanislav Komárek, uvádění jako dva „multitalenti“. Někdy bylo složení mezinárodní, česko-slovenské (Radka Denemarková a Irena Brežná) či česko-německé, jako v případě dvojice Viktorie Hanišová a Philipp Winkler, probírající téma „Multikulti rodina“. O nutnosti propojování literatury s jinými oblastmi přitom obecně během veletrhu psal právník a sociolog Jiří Přibáň: „Myslím, že dnešní krize není jen politická nebo hospodářská, ale zrovna tak intelektuální a kulturní. A kde jinde bychom měli sledovat její stopy, než právě v literatuře a umění. Spisovatelé a umělci totiž mají mnohdy větší vnímavost a citlivost ke společenským a kulturním změnám a dokážou je přesně popsat, zatímco sociologové nebo politologové jen tápou a upínají se ke svým prázdným slovníkům. Literatura umí otevírat oči i zámky tam, kde žargon společenských věd dnes spíš připomíná Havlovo ptydepe.“

Patron na každý den
Každý ze čtyř dnů měl jedno konkrétní téma, jež zaštiťoval jeden „vyslanec“ či patron. Tématy byly „Literatura ve výjimečné situaci“ (s patronkou Radkou Denemarkovou), Generace 89 (s patronem Jaroslavem Rudišem), „Vize v čase krize? – Evropa“ s patronem Jiřím Přibáňem a nakonec „Literatura zneklidnění“ s patronem Tomášem Glancem. Již z tohoto přehledu je patrné, že se česká vystoupení nevyhýbala politickému aspektu, a to způsobem, který dle reakcí rezonoval s převažujícími náladami či postoji návštěvníků. Kupříkladu během debaty Radky Denemarkové a Jáchyma Topola přišla řeč na článek, který o Topolově románu Citlivý člověk publikoval exprezident Václav Klaus. Přítomní spisovatelé přitom vyjadřovali svoje lehké podivení nad tím, že se v Česku vrací představa, že politikové budou dohlížet, jestli mají občané ty správné názory. Připomenuto bylo přitom opět jméno Václava Havla, který se podle Denemarkové aspoň pro některé Čechy znovu stává symbolem, ke kterému vzhlížejí. Obecně společenských témat se týkaly i debaty o Brexitu nebo o tabu, kde došlo i na neuralgický bod bolestné česko-německé minulosti, přičemž bylo připomenuto, že to byla „sudetoněmecká karta“, která rozhodla první přímé prezidentské volby v Česku. (Na politiku se ale dalo narazit i leckde jinde mimo české akce, třeba v dětském pavilonu, kde byl prostřednictvím dětských figurek podobných igráčkům vyjádřen protest proti brazilskému krajně pravicovému prezidentovi Bolsonarovi, a to trochu ve stylu filmu Avatar.)

Umělecké stánky
Češi se po celém Lipsku prezentovali také řadou výstav. A když se vrátíme na veletrh, i tam měly některé stánky natolik kreativní podobu, že si v jejich blízkosti návštěvník mohl připadat jako na soudobé umělecké instalaci. Jedna kniha pak byla na veletrhu představena přímo formou výstavy velkoformátových fotografií. Šlo o výpravnou publikaci Futuring Human Mobility, která na základě rozhovorů s různými odborníky zkoumá odlišné aspekty naší budoucnosti stále více ovlivňované digitalizací, konkrétně v oblasti lidského těla, inteligence, společnosti, globálního rozvoje a imaginace. Kniha vyšla v den zahájení veletrhu a první výtisk byl předán kancléřce Angele Merkelové. Viz také zde. Nápaditý stánek měli například i Maďaři nebo Rumuni, kteří byli hostující zemí minulý rok, načež letos byly překlady hned dvou rumunských knih nominovány na Cenu Lipského knižního veletrhu a jedna z nich tuto kategorii vyhrála.

Kromě toho se na veletrhu čepovalo brněnské pivo nebo byly nabízeny kulinářské produkty připravené podle knihy Prager Küche: Kulinarische Spaziergänge. Můžeme spekulovat, nakolik šlo o vyvažování vlivu a váhy obou měst. Autorka Hana Rigo přiznává, že žádná specificky pražská kuchyně neexistuje a že název knihy je i marketingovým tahem.  

Vyhlídky
O účelu a vyhlídkách českého hostování se u nás už dopředu živě debatovalo, přičemž zaznívaly názory až extrémně protikladné. Ondřej Horák v Lidových novinách vůbec zpochybnil smysl celé akce s tím, že „jediné skutečně potřebné je nechat překladatele a zahraniční nakladatele, aby si případně sami našli texty, které jim budou připadat zajímavé… Nemá však cenu platit literární bafuňáře proto, aby motivovali zahraniční nakladatele a ti následně předstírali živý zájem o knihy, jejichž vydání by v normální situaci bylo mrtvou investicí.“ Překladatelé českých knih také projevovali mírnou skepsi, jako Eva Profousová, která víc jak krátkodobé oživení zájmu o naši literaturu bohužel neočekává. A Mirko Kraetsch dokonce vyslovil obavu, že mnohá nakladatelství jsou nyní českými texty až přehlcena, takže by mohl následovat odliv zájmu. Tedy že se „spíš vezou na konjunktuře“ a není jisté, jestli se o autory, které teď vydávají, budou starat i do budoucna. (Profousová a Kraetsch se také na veletrhu účastnili debaty, v níž mluvili o roli překladatelů jako zprostředkovatelů mezi kulturami, při níž mimo jiné hledali typicky česká témata.) Naopak Radovan Auer, ředitel Světa knihy, vyjádřil záměrně nadsazenou naději, že podobně jako jsou dnes pojmem severské detektivky, tak se v Německu proslaví přicházející „nová česká literární vlna“. Každopádně právě severské státy jsou známé štědrou podporou svých literátů i jejich překladů, kupříkladu Norové dnes podporují zahraniční vydání v podstatě všech knih včetně detektivek. Myslet si, že se menšinová literatura jako ta česká prosadí sama o sobě díky svým kvalitám, je zřejmě přehnaný idealismus až naivismus. Jestli byl tento první český sebeprezentační krok úspěšný, to záleží i na tom, nakolik bude promyšlená podpora z české strany pokračovat, a zdali se uskuteční plán navázat na lipské hostování zaujetím stejné role na větším veletrhu ve Frankfurtu. Každopádně čeští organizátoři se poctivě snažili udělat co nejvíce pro to, aby se naplnil úvodní citát i ve fyzickém smyslu, tedy aby i české knihy překračovaly hranice a komunikovaly.