Desáté výročí vydání své knihy Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika oslavil biolog a filozof Stanislav Komárek po svém. Totiž tak, že knihu u jiného vydavatele vydal pod obměněným názvem Tělo, duše a jejich spasení aneb kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice znovu v lehce pozměněném znění.

Pro ty, kteří první vydání nečetli, zrekapitulujme, že v ní autor řeší následující otázky. Spasit duši, jako chtěla středověká církev, nebo spasit tělo, jak doufá současná medicína? Jak je to vlastně s naším vztahem ke smrtelnosti? Jak se historicky vyvíjela koncepce duality duše a těla? Proč se psychosomatické pojetí v medicíně prosazuje tak obtížně, když by bylo mnohem levnější než technicistní medicína? Jak se psychosomatické myšlení ve starověku i novověku vlastně vyvíjelo? Jsou některé nemoci „psychosomatičtější“ než jiné? Co je patologické a co normální? Existují nějaké lokální způsoby bláznění? Je schizofrenie svatou nemocí dneška? Je nemoc opravdu to, co nechceme, nebo představuje také sociální kapitál, pro nemocné i pro lékaře? Kam se ubírá medicínská péče? A co se skrývá pod označením „několikakilogramový živočich lehce promísený lesní hrabankou“?

Opět se vrací ke svému specifickému způsobu vidění světa, který na jedné straně k sobě přiřazuje velmi vzdálené póly, na straně druhé citlivě vnímá umělé a násilné rozpojování těch složek, které by měly zůstat pospolu a v rovnováze. Rozepisuje se přitom o teorii, podle níž v raných fázích vývoje jazyků existovala slova, která sémanticky pokrývala oba polární protiklady, jak dokazují příklady jako latinské altus = hluboký i vysoký nebo řecké farmakon = jed i lék. Komárek se zde odvolává na článek S. Freuda, který ovšem tuto teorii převzal od lingvisty Carla Abela. Tato „praslova“ podle Komárka pěkně zachycovala základní ambivalenci všeho i to, že všechno zlé je k něčemu dobré a opačně. Tento princip se snaží ukázat a předvést hlavně na oblastech somatiky, například na problematice péče o druhého, která vposledku oslabuje toho, o něhož je pečováno, ať už je pečovatelem jednotlivec, nebo stát. Chválí přitom rozvážný a vyvažující přístup jistého dávného čínského guvernéra, který prý ve své provincii hubil loupežníky, když jich bylo příliš mnoho, ale pokud zcela scházeli, dal nějaké vysadit.

Autor v knize využívá poznatky z širokého spektra oborů: nejen medicíny a biologie, ale rovněž teologie, literatury a lingvistiky. Ve sféře přírodních věd je Komárek nepochybně odborníkem, a zřejmě hlavně z lékařského hlediska knihu odborně recenzovali zkušení (psychosomatičtí) lékaři a terapeuti Ludmila Trapková a Vladislav Chvála. Nikdo ale nemůže být specialistou na všechno, takže v Komárkových úvahách o symbolice nemocí citelně schází třeba Susan Sontagová a její kniha Nemoc jako metafora; AIDS a jeho metafory. A zvláště Komárkova prohlášení teologická je nutné brát s rezervou. Například když tvrdí, že se „křesťanský obřad křtu vyvinul ze starších mysterií, jejichž součástí bylo držení kandidáta pod vodou až k zalknutí a následné rozdýchání“. Podle religionisty Pavla Hoška si však i církevní otcové uvědomovali podobnost mezi iniciačním ponořováním v mysterijních kultech a křesťanským křtem, ten se z nich ale samozřejmě nevyvinul, jeho původ je jednoznačně židovský (viz křtění Jana Křtitele v Jordánu a koneckonců rituální lázeň mikve v rabínském judaismu dodnes). Podobně diskutabilní je Komárkovo tvrzení o tom, že pomyslné centrum člověka se v průběhu lidských dějin postupně přesouvá od varlat přes břicho a srdce až do mozku: už proto, že archaické kultury nezřídka rozlišovaly několik jen obtížně lokalizovatelných „duší“.

Komárek se tedy pohybuje napříč různými oblastmi (s různou mírou úspěšnosti) a hledá mezi nimi analogie. Na toho, kdo čte jeho texty poprvé, mohou jeho přirovnání působit osvěživě, na ostatní ale už méně. Pokud například označuje lékařství za dnešní nové náboženství, můžeme namítnout, že stejně tak (ne)podloženě jiní tvrdí, že tutéž úlohu dnes zaujala věda, případně že „katedrálami současnosti“ jsou banky či nákupní centra. Na rozdíl od knih jako Muž jako evoluční inovace? nebo Západ v mlze, které se vyznačovaly množstvím až příliš zjednodušujících generalizací, byl (či opět je) Komárek v recenzované publikaci umírněnější. Musíme přitom s jistým uznáním kvitovat, že minimálně jednu chybu či unáhlenost, na kterou upozornil Jan Sokol ve své rozumně a umírněně formulované recenzi z roku 2005, Komárek v novém vydání opravil.

I tak v něm ale některé myšlenkově přepjaté pasáže najdeme. Například když autor tvrdí, že postižený atlet dnes získává více pozornosti než úspěšný zdravý sportovec. Nebo když pranýřuje „podřadné televizní stanice, z jejichž kanálů (doslova) vtékají do duší občanstva rozmanité obskurní obsahy a promývají je, což snad emočním probubláním lid uklidňuje a možná brání válkám, k diferencovanějšímu emočnímu životu však pomáhá jen málo“. To je podle mne výraz intelektuálské nadřazenosti, která přehlíží, že i tu nejjednodušší telenovelu je možné recipovat různými způsoby, a tedy kreativně. A že neexistuje jeden sourodý „lid“ či „občanstvo“, ale heterogenní společnost, jejíž jednotliví členové sledují pestrou skladbu pořadů a jejichž životní styly se od sebe navzájem značně liší.

Je zřejmé, že v mnohém z toho, co autor vyčítá „medicínsko-průmyslovému komplexu“, má pravdu. A je jistě chvályhodné, že se zastává celostního přístupu k člověku, i když na našem trhu podobných titulů i od dalších českých autorů (vedle Trapkové a Chvály například také Jan Hnízdil a Radkin Honzák) rychle přibývá. Souhlasíme také s Komárkem, když vyzývá k pěstování „pozorovacího talentu oproti nekritické důvěře, odpovědnosti oproti jejímu delegování na jiné, kreativní svépomoci tam, kde struktury selhávají“, a když volá po „odvaze oproti malicherným obavám z budoucnosti“. Z čehož snad vyplývá i to, že Komárek nakonec nad českým „občanstvem“ tak úplně neláme hůl…