Po povídkovém souboru Beton nechává Iva Pekárková nahlédnut čtenáře pod pokličku „černobílých vztahů“, respektive vztahů bělošských žen a černošských mužů. Motiv střetávání a mísení kultur byl v literatuře i filmu zpracován mnohokrát, nabízí se tedy otázka, zda z něj lze vedle konstatování o přetrvávajících stereotypech vytěžit i něco více.

Román Pečená zebra dokazuje, že ano. Pekárková i skrze osobní zkušenost s nigerijským partnerem seskládala a dofabulovala příběhy českých žen a dívek, které aspoň na okamžik podlehly fluidu černochů pobývajících v české kotlině.

Jde o příběhy postaviček, které si mnoho lidí spojuje především s otravnými naháněči, jejichž cílem je odvést turisty lačné světských radovánek v centru metropole do některého z nočních klubů či barů s dámskou společností. Příběhy drogových dealerů i mužů, kteří chtějí pobyt v Evropě a možnost zde pracovat přetavit v blaho příbuzenstva dlícího daleko na černém kontinentu. A příběhy žen, jejichž životy se s těmito muži absurdně či nečekaně prolnuly.

Pekárková je zdatná vypravěčka, netrpící obsesí západní civilizace zvanou politická korektnost. Její líčení tradičně nepostrádá humor, důvěrnou znalost prostředí a v tomto případě i často úsměvná úskalí, která „černobílý“ vztah potenciálně i reálně skýtá.

„Jednou Marcela uvařila Richardovi půllitr čaje (měl rád, když bylo všeho hodně), osladila ho medem, jak si přál, pak do něj nasypala půl lžičky chilli papriček a pak ho ještě malilinko vylepšila půlkou sardinky (tu pečlivě rozdrtila, takže z ní zbyla jen pachuť a mastné kolečko na hladině). Richard čaj vypil, jen se oblizoval. A pak ji prosil, ať kupuje vždycky tuhle značku, jestli teda není moc drahá.“

Postavy, v jejichž počtu a vztazích není občas úplně snadné se orientovat, jsou vylíčeny bez náznaku schematického karikování. Jejich počínání, jakkoliv se člověku bez znalosti prostředí a zvyklostí komunity může zdát nepochopitelné, má motiv a ukotvení; ať již v kultuře, zištných důvodech, či nejobyčejnějších pudech.

Spojnicí tří částí románu jsou potomci a strasti i touhy s nimi spojené. Zvolená er-forma vyprávění nabídla autorce tolik potřebný odstup i možnost „nekorektního“ glosování zobrazované reality. Civilnost podání, s níž Pekárková do českého prostředí přenáší ve svých knihách témata a motivy s puncem jinakosti, je svým způsobem podobná třeba Emilu Haklovi, i když jeho tvorba se opírá znatelněji o dialogy a osobnost vypravěče. Pekárková tradičně nenabízí žádný experiment, ale sázku na jistotu v podobě prožitého či odposlechnutého, které jako zkušená autorka dokáže opracovat, vypointovat a předložit čtenáři v podobě celistvého příběhu, jemuž nechybí humor, ale zároveň nutí klást si otázky.

Pečená zebra je osvěžující i poučné čtení o nás i o světě, v němž hranice zůstávají na mapách a v lidech, přestože život už je jinde a zebra není zebra, byť pečená.