S některými ze čtrnácti povídek publikovaných v souboru Jeden z milionu měli čtenáři šanci setkat se již dříve v antologiích české prózy posledních let (Ach, ty matky, Miliónový časy, Povídky o mužích), jiné vznikaly čistě pro potřeby nově vydaného svazku. Pro poučeného čtenáře není příliš těžké odhalit za mnohými texty autobiografické rysy, nicméně bylo by velmi krátkozraké přikládat této zjevné inspiraci životem přílišnou váhu. Na jedné straně se setkáváme s osobně laděnými povídkami tematizujícími rodinnou historii (Greta), dětství (Anděl) či dospívání (Harlekýnka o svobodě) – to všechno prožívané i vzpomínané. Na straně druhé nás potom příjemně zaskočí jasně ohraničené fabulované příběhy se silně stylizovaným hrdinou (Štěstí ve hře, Pech).

Často opakovaným motivem procházejícím napříč celou knihou nehledě na charakter povídky jsou narušené vztahy v rámci rodiny, jejichž příčinou je nejčastěji absentující manžel/otec. Tématem se nestává jen synovské hledání, ale také neporozumění mezi matkou a dcerou, které nejsou schopné dosáhnout shody, přestože (či snad protože?) si navzájem zbyly. To, co palčivě cítíme z povídky Greta a dialogu Matka a dcera, je znovu formulováno v povídce Z mostu, jejímž hrdinou je podivín trávící čas pozorováním lidí: „Její matka jí však denně spočítá deset nových hříchů. Nedokáže jí odpustit mládí, krásu, a už vůbec ne, že je dcerou toho hajzla, co ji opustil“ (s. 140).

Zhruba ve stejnou dobu, kdy v nakladatelství Větrné mlýny vychází povídková kniha Jeden z milionu, přichází časopis Respekt (č. 51/2016) s Reinerovou povídkou téhož jména, která však nebyla do knihy zařazena. I zde se objevuje motiv vztahu syna k nepřítomnému otci. Povídku uvozuje informace o tom, že vypravěčovu otci byl diagnostikován zhoubný nádor na slinivce: „Takovou zprávu přežije asi jedno procento pacientů (…). A taky jsem si jist, že ani na minutu nezapochyboval, že on bude mezi vyvolenými. Nebyl totiž jeden ze sta, ale jeden z milionu!“ Existence a publikace této povídky není jen zajímavá perlička, ale především otevírá další možnosti chápání zvoleného názvu knihy. Označení „jeden z milionu“ v sobě totiž nese jak anonymitu a obecnou platnost vyprávěných příběhů, tak i jistou výlučnost. Této dvojí interpretaci nahrává i autorská hra se jmény postav a podtituly povídek. Bezejmenného vypravěče uplatňovaného hned v několika textech střídá zcela konkrétní zpěvák vězeňského sboru Vilém Klíč (Pech). Podtitulu „skutečná story Docenta Máry“ kontruje podtitul „zpověď Neznámého muže“. Kolísání mezi „realitou“ a fikcí, nenápadností a výrazností stvrzuje i hlavní hrdina povídky Z mostu „zcela nepatrný Vašek Patrný“ (s. 130).

Martin Reiner v textech beze zbytku zúročil své bohaté autorské zkušenosti, žánr povídky opracovává důsledně a používá k tomu různé vypravěčské techniky. Předkládá formálně různorodý soubor, v němž jsou kromě klasického vyprávění zastoupeny zápisky, deníkové záznamy, poznámky či dialog. Necháme-li stranou právě dialog Matka a dcera a takřka básnickou procházku po minulosti Tam, kde jsi sám (kde se uplatňuje nezvyklá du-forma), můžeme konstatovat, že drtivá většina textů pracuje s ich-formovým vypravěčem. Ten je ovšem různou měrou stylizovaný – v povídkách orientovaných na prožitek a atmosféru určité situace často jeho konkrétní vlastnosti a podoba ustupují do pozadí, zato v textech, kde je kladen větší důraz na pointu, jako by se probouzela jeho rázovitost. Vypravěč zároveň podle charakteru povídky osciluje mezi snivou vážností a humorným nadhledem. Je nesporný fakt, že naplňování formální pestrosti probíhá někdy na úkor obsahové stránky a některým povídkám jako by se místy nedostávalo dechu, nicméně dohromady vytvářejí komplexní soubor s vnitřní dynamikou.

To nejpodstatnější autorské gesto nacházíme v poslední povídce Tramvajová remíza (můj brněnský příběh). Jen několik stran před koncem knihy tu dochází k oddělení vypravěče od osoby Martina Reinera, jehož knihu Básník / román o Ivanu Blatném nachází hrdina povídky v hospodské knihovničce. Při pohledu na knihu podotýká, že jméno Martin Reiner mu sice nic neříká, ale o Blatném už slyšel. Kniha je pro hrdinu povídky podstatná snad jen tím, že v ní nachází báseň o milovaných tramvajích, ale pro čtenáře představuje tato scéna jasný signál, že navzdory ich-formovému vypravěči a autobiografickým rysům vytváří každá z povídek svébytný fikční svět.

Zda je tím naznačeno také to, že po zdolání životního tématu představuje Jeden z milionu nadechnutí k další tvůrčí etapě, to ponechme budoucnosti. Jisté je to, že prozaická tvorba Martina Reinera si zachovává svou kvalitu, přestože zrovna v tomto případě nad běžnou prozaickou produkci příliš nevyčnívá.