V případě autorské komiksové trojice Džian Baban, Vojtěch Mašek (scenáristé) a Jiří Grus (kreslíř) očekávání klamou. Jestliže jejich předchozí dílo Ve stínu šumavských hvozdů vzbuzovalo naděje velkolepého dobrodružství v českých kulisách a výsledkem byl krátký parodický příběh s humorem místy trochu křečovitým, z čerstvě vydané práce na zakázku pro město Trutnov se vyvinul jeden z nejzajímavějších komiksů posledních let, obdivuhodný a velký v mnoha směrech.

Velikost je nepřehlédnutelná: autoři zvolili atypický šířkový formát (o rozměrech 300 × 250 mm), pevnou vazbu a barevné provedení. To vše při úctyhodných 160 stranách, což je rozsah nadstandardní i pro formát komiksového románu, jímž Drak nikdy nespí plnohodnotně je. Baban s Maškem, vystudovaní filmoví scenáristé, přitom celkem fádní a nedlouhou pověst o založení Trutnova vybavili nejen fantasy prvky, ale především barvitým rozvedením vedlejších postav a postranních dějů. Rozvíjejí vrstevnatý, vícevýznamový příběh o pokušení i odpovědnosti, o hrdinství i zbabělosti, o podléhání nízkému i nečekaných vzepětích sil fyzických i morálních.

Děj výchozí pověsti, zaznamenané kronikářem Simonem Hüttelem na sklonku 16. století, autoři připomínají v doslovu: divoký kraj Krkonoš při horním toku Úpy má z pověření knížete Oldřicha (roku 1005) osídlit šlechtic Albrecht z Trautenbergu. Přitom v jedné rokli objeví draka, společně se svou družinou spíše řemeslníků než vojáků jej pomocí důmyslného triku zabije a stáhne z něj kůži, kterou pak Oldřichovi věnuje (a ten ji zase věnuje městu Brnu, kde se nachází dodnes). Jednoduchý přímočarý děj bez zápletky pak Baban s Maškem všelijak komplikují, zamotávají, rozvádějí do vedlejších linek, aby to vše v závěru uspokojivě propojili, byť některé fantastické prvky nechají tak trochu nedořečené (kde a proč se vzaly všechny ty přeludy, které hlavním hrdinům usilují o život nebo přinejmenším o zdravý rozum). Nakonec nechají bez jasné odpovědi i otázku řekněme ekologickou, totiž zda náhodou slavné zabití draka není znásilněním a podrobením dosud nedobyté přírody. Naši předkové měli jasno v tom, že dobývání přírody bylo triumfem lidstva, autoři naopak opatrně naznačují, že by mohl být zvolen i empatičtější přístup, nicméně nakonec se přidrží ducha legendy a strašidelná (či neutrálně a možná lépe – magická) divokost je zničena, civilizována.

Důležitým dějovým prvkem jsou osudy a charakteristiky členů Albrechtovy plebejské družiny, všech těch kameníků, tesařů, zedníků, kuchařů a dalších řemeslníků, kteří spíše než v boji vynikají ve vzájemném hašteření a osočování a jsou náchylní k panikaření a zmatkování, k uzurpování moci, když je k tomu příležitost, a nakonec i k lynčování. Že to vše dobře dopadne a že se nakonec všichni svorně poplácají po zádech, je spíše dílem náhody a včasného zásahu zvenčí. Zajímavým prvkem komiksu je také skutečnost, že kreslíř Grus do jednotlivých „rolí“ obsadil členy spolku Trutnov – město draka, který vydání knihy financoval. Osobně by mě zajímalo, jak se tito tvářili, když si prohlédli galerii Grusových odpudivě vyhlížejících trhanů s chybějícími zuby, jimž bylo inspirací spíše panoptikum fyzicky i psychicky narušených typů z Vláčilovy Markety Lazarové. Ostatně podobně jako v tomto filmu (a Vančurově předloze, která je zasazena do období tak o dvě století mladšího) se tu splétají mikropříběhy postav bloudících (zde krkonošskou) divočinou a konfrontovaných s hranicemi své lidskosti. A není jasné, kdo je vlastně hlavní postavou, zda hrdinný rytíř Albrecht, nebo jeho dva méně hrdinní poddaní Pavel s Mikulášem, kteří draka objevili.

To vše je vyvedeno expresivní Grusovou kresbou, kolorovanou akvarely do odstínů červené a hnědé, což sugeruje jednak nehostinnou podzimní krajinu (a podle Gruse také červené zabarvení místní půdy), ale také trvalé ohrožení většiny postav, krev i dračí oheň. Grus se tu vzepjal – možná i díky tomu, že je trutnovským rodákem – k velkému výkonu jak kvalitativnímu, tak kvantitativnímu. Téměř 160 plnobarevných stran, přičemž na žádné nenajdeme hluché místo, to je práce v českých podmínkách dosud nevídaná, komiksy obdobného rozsahu (Alois Nebel, Egypťan) vždy zůstaly jen u černobílého provedení. Grus je jistý při kreslení desítek postav, nikdy mu takzvaně neujede ruka, přičemž ty postavy jsou vesměs rázovité typy a každý má ve tváři povahu tak trochu vepsánu. Pacholci vyhlížejí hrubě či přinejmenším poživačně, loupeživí rytíři krutě, šlechtic příslušně ušlechtile (ale také dost zbědovaně), a jakmile se v ději objeví přelud v lidské podobě, čtenář okamžitě pocítí intenzivní ohrožení, ať má ten přelud podobu ďábelskou, nebo andělskou.

Nevím, zda Jiří Grus někdy litoval, že se od mainstreamového pojetí z alba Nitro těžkne glycerínem (2006) posunul ke svébytnému, eklektičtějšímu a vypjatějšímu, zkrátka „artovějšímu“ výrazu, byť stále dostatečně dynamickému. S tím původním by třeba už kreslil ne pro město Trutnov, ale pro anglosaské magazíny; možná to ukáže budoucnost jeho kolegy Michala Suchánka, který letos ohromil právě bravurním provedením zaměnitelné konvenční kresby. Grusův styl je každopádně originální a okamžitě identifikovatelný a namísto komiksových vzorů připomíná (zejména v kresbě draka) spíše Václava Karla, ilustrátora školní čítanky a hlavně Erbenových pohádek (Drak dvanáctihlavý!). Jeho jméno si generace Husákových dětí, k níž Grus patří, sice nepamatuje, precizně provedené realistické ilustrace (byť poněkud staromódně akademické) jí však v paměti uvízly.

Drak nikdy nespí jistě není dílo dokonalé. Dobitý drak tu dvakrát zničehonic obživne v plné síle (a zatímco předtím jeho dech Albrechta paralyzoval, ve finále ho z těsné blízkosti ani neošlehne), dvě okna s výletem ze středověku do současnosti působí dost rušivě a v závěru, kdy Baban s Maškem musejí dopovědět pověst, komiks ztrácí tempo a soudržnost. Ale v celku té skvělé práce jsou to vady zcela zanedbatelné.