Konečně pořádný začátek? Nebo jde spíš o příznak začínajícího končení? Takové otázky naskakují nad třetí knihou, již vydal Jan Novák (1953) v loňském roce. A to proto, že Hic a kosa v Chicagu vypadá, jako kdyby autor chtěl konečně v českém prostoru skutečně začít, silněji se ukotvit, a to hlavně v srdcích a hlavách čtenářů, ale zároveň už přináší i texty, které znějí jako první splátka na knihu pamětí.

Je tu totiž především autorova slavná povídková prvotina Striptease Chicago, jež vyšla v roce 1982 u Škvoreckých v Torontu a jež byla ještě napsána česky. Následoval již román psaný anglicky, The Willys Dream Kit (1985), který do češtiny pod titulem Miliónový jeep výborně přeložil Jaroslav Kořán. Obě knihy vyšly v českém prostředí v roce 1992 – a z dnešního pohledu se dá říci, že nedosáhly takového uznání a zájmu, jak by si jistě zasloužily. Proto se zdá logické, že autor vydává Striptease Chicago znovu, přičemž dvě povídky nyní přepracoval.

Svazek Hic a kosa v Chicagu s podtitulem Pět knih o malém životě ve velkém městě tematicky spojuje právě prostředí tohoto amerického města. Proto je před Knihu pokoušení, obsahující Striptease Chicago, předřazena Kniha počátků s textem Z Čikega do Šikága, vzpomínkou na první setkání s novým domovem po odchodu z Československa v roce 1969. A také s Bouračkou s prózou, popisující zas vznik první povídky Co mi řekl jeden pán, po jejímž otištění se ozval Josef Škvorecký s nabídkou na vydání knihy... A protože, jak Jan Novák dobře ví, život píše nejlepší pointy, když v roce 2007 vydal román Děda, tematicky po letech navazující na Miliónový jeep, stal se díky němu prvním laureátem Ceny Josefa Škvoreckého. 

Za vodou zní čekágština
Vztah ke starší generaci je ale podstatný nejen v Miliónovém jeepu a Dědovi, ale v samotném přístupu Jana Nováka k literatuře a tématům. Neboť v exilu byl, co se české literatury týče, v kontaktu právě především s díly autorů již zavedených v Československu. A jediný, kdo by mohl být snad zván jeho generačním souputníkem a blížencem, co se týče poetiky, je Vlasta Třešňák.

Oba hojně reflektují pozici českého exulanta, ale Vlasta Třešňák má přece jen blíže k Bohumilu Hrabalovi, zatímco Jan Novák zase spíš k Josefu Škvoreckému. Nejen stylisticky, jazykově, míšením češtiny a angličtiny, užíváním „čekágštiny“, což je pojem právě Josefa Škvoreckého, ale i tím, že autor Striptease Chicago dává před pábením přednost zachycování reality, „důvěrné znalosti konkrétního prostředí“, jak se píše v předmluvě  k Hicu a kose v Chicagu o Nelsonu Algrenovi. V souvislosti se Stripteasem Chicago by se tak dala zmínit i syrovost Sedmi povídek Jana Zábrany a především scenáristické a žurnalistické řemeslo, které má Jan Novák zažité – jak ukazuje rovněž nepochopitelně odzívaný soubor jeho výborných rozhovorů s českými exulanty Za vodou (2009).

Co se týče předchozí generace, nejde ale jen o pomyslné rozcestí Hrabal – Škvorecký. Jan Novák také spolupracoval s Milošem Formanem, napsal jeho biografii, překládal hry Václava Havla, později o něm natočil dokumenty a taktéž sepsal román Zatím dobrý s podtitulem Mašínovi a největší příběh studené války. A Mašíni, Forman a Havel bývali navíc kdysi spolužáky na poděbradském gymnáziu... Román Zatím dobrý je asi dosud největším literárním úspěchem Jana Nováka, v roce 2005 se stal Knihou roku Magnesia Litera, prodalo se jej na patnáct tisíc výtisků a vloni se objevil v novém, rozšířeném vydání. 

Malý prachy, ale s bouchačkou
Jak už řečeno, v loňském roce Jan Novák vydal tři knihy, jednou z nich bylo právě nové vydání Zatím dobrý, další Aljaška, prozaické zpracování příběhu, který autor už odvyprávěl v podobě filmového scénáře i divadelní hry, a do třetice tedy svazek Hic a kosa v Chicagu, jehož jádro tvoří Striptease Chicago. To lze vnímat jako autorovu snahu mít své starší knihy a příběhy znovu „ve hře“. Ale také se tu odráží tematická či příběhová návratnost. A nepřekvapí, že v případě Jana Nováka je oním refrénem život tak, jak jej prožil on sám, jeho příbuzní, případně lidé, kterých si váží – patří ke generaci, která si ještě té předchoží vážila. Nebo: mohla vážit?

O tom, že prozaik ale nechce novou slávu vyvolat pouze starými knihami, svědčí v Hicu a kose v Chicagu oddíl Kniha přání, přinášející dvě novější povídky Americký štěstí a Sekery, které rozhodně kvalitativně nezaostávají, naopak jsou ještě úsečnější a svižnější. Dalším střípkem do příběhu Jana Nováka pak je vzpomínkový text Zavinil to psací stroj, vypovídající o těžké volbě mezi češtinou a angličtinou, o snadném překládání do angličtiny a těžkém překládání do češtiny. Což je další klíčová křižovatka v literárním zápase Jana Nováka, neboť píše anglicky, ale nyní vydává téměř výhradně česky... A aby se to nepletlo, vedle tohoto textu potom v Knize proměn stojí esej Od srdce k bokům o chicagském blues.

Na závěr, v Knize profesí, nabízí prozaik ochutnávky z dosud nepřeložených románů The Grand Life (1987) a Malý prachy, ale s bouchačkou (2004). Především druhá ukázka zanechá čtenáře na konci knihy plného očekávání – natěšeného na chvíli, kdy si bude moci román přečíst celý. Hic a kosa v Chicagu je tak velmi plastickým odrazem přetržitosti českých moderních dějin, dilemat exulantského života, problematické existence českého autora ve světě a komplikovaného návratu jeho díla do rodné země.

Protože Jan Novák se pořád vrací, složitě a napřeskáčku, ale nikdy se nevrátí úplně... Protože kdo se jednou rozkročil do exilu, už nikdy nemůže stát úplně snožmo – se všemi negativy i pozitivy. Naštěstí Jan Novák nepláče nad „rozlitým“ životem, nýbrž jej sleduje a pobaveně zachycuje. Třeba v podobě postavy chicagského restauratéra Vodičky, který je po návratu do staré vlasti novou českou demokracií zhnusen: „No Sodoma a Gomora, lidi tam prcaj na Václaváku.“