Třetím obsáhlým svazkem nedávno završil literární historik Martin C. Putna (nar. 1968) své dějiny české katolické literatury. První díl, z roku 1998, zachytil období 1848–1918, druhý, z roku 2010, nejobsáhlejší, období 1918–1945 a třetí je podle názvu věnován letům 1945–1989, u mnoha zařazených osobností však zasahuje až do současnosti.

Velké změny
Jako při analyzování předchozích období i v knize Česká katolická literatura 1945–1989 profesor pražské Fakulty humanitních studií nezůstává u čistě domácího prostředí, ale začíná obecnějším úvodem, v němž nadhazuje možnost, že tentokrát by se název jeho knihy možná měl poněkud modifikovat. Při hodnocení postavení katolické církve a křesťanství v soudobém světě totiž konstatuje, že pokud ve výkladu o restauračních počátcích katolického milieu v devatenáctém století nebylo možné zaměnit pojem „katolická literatura“ za pojmy jako „křesťanská literatura“ či „literatura křesťanské orientace“, v druhé půli dvacátého století, „v zorném úhlu všech proměn, už to možné jest“.

Při vyjmenovávání hlavních posunů, k nimž po druhé světové válce došlo, zmiňuje „rejudaizaci“. V meziválečné éře totiž vyvrcholil katolický antisemitismus či antijudaismus, u kterého nelze popřít jeho – byť většinou nepřímý – „podíl na formování antisemitismu nacistického“. Musel tedy přijít až holokaust, aby se katolické prostředí antisemitismu zřeklo. Antisemitismus byl vystřídán filosemitismem – někdy emocionálně podobně vypjatým. Zároveň ale bohužel platí, že katolický antisemitismus nikdy zcela nezmizel. „Jen“ se stal veřejně nepřijatelným. „Jen“ se skryl do temných koutů katolického milieu, do konspiračního myšlení a obskurních tiskovin poražených ultrakonzervativců – čekaje na novou příležitost. Ani tato „ale“ podle Putny neoslabují význam velké změny, k níž v katolickém myšlení došlo. Pokud se rychle začíná vžívat pojem „židovsko-křesťanská tradice“, vytvořený předválečnými liberálními Židy v Americe, ale nemyslitelný v předválečném katolicismu, je třeba položit i otázku, zda by se nemohlo mluvit také o „židovsko-křesťanské literatuře“. Autor nicméně dodává, že „židovská literatura přece jen jde svým vlastním proudem, zabývajíc se hlavně svými vlastními tématy“.

Příchozí od daleka
Přítomná kniha navazuje na zmíněné dvě předchozí nejen názvem. Najdeme v ní kapitoly o evangelickém a židovském disentu (Karol Sidon) nebo o evangelickém exilu (Erazim Kohák) a židovském exilu (Viktor Fischl) – podobně jako byl v druhém díle zahrnut obsáhlý oddíl věnovaný místnímu protestantismu, pravoslaví i asimilantským a sionistickým Židům. Celkově ale jde o kratší kapitoly, nad nimiž délkou vítězí ty katolické, ať už jsou věnovány knihám vycházejícím v oficiálních nakladatelstvích, nebo tvorbě samizdatové a exilové.

A opět Putna píše o „příchozích od daleka“, tedy hlavně intelektuálech, kteří se o katolickou víru zajímají nebo s jejími vyznavači sympatizují, ale označit je za katolíky není možné. Mezi ty řadí Václava Havla, Karla Šiktance či Jana Skácela. Dále například Evu Kantůrkovou, která Ježíše vnímala jako předchůdce disidentů; nebo původně marxistu Milana Machovce, jenž se za normalizace živil jako varhaník v katolickém kostele a ve svém portrétu Ježíše došel podle Putny z ateistických pozic „zhruba tam, kam došly z opačné strany výklady protestantských teologů“ prosazujících takzvanou nenáboženskou interpretaci. A také Miladu Součkovou, jež se ve svém díle snažila scelit mnohost evropské kultury a katolicismus v tomto smyslu vnímala jako významnou kapitolu těchto dějin. (V řazení, kdo všechno jsou podle Putny tito „příchozí“, ovšem kniha není úplně přehledná).

Mezi katolické literáty alespoň formálně řadí Putna i ty, u nichž by to čtenář možná nečekal, například Josefa Škvoreckého. Jeho Mirákl označuje za román, který se s „katolickým výkladem světa“ rozešel, ale zůstává uhranut katolickým milieu, a svým závěrem se mu dokonce znovu přibližuje.

Děje pod tlakem
Kniha popisuje období, kdy byla katolická církev pronásledována a mnohá díla katolických autorů nesměla být vydávána. To by mohlo autora literárních dějin této epochy navádět, aby všechny postižené literáty líčil jako oběti, jejichž texty si zaslouží uznání už jen proto, že jejich původci byli oběťmi pronásledování, a problematické chování řady jiných kněží zamlčoval. Což je ovšem přístup, který Putna naštěstí nezvolil.

Nevyhýbá se tedy kolaborantským postavám typu Josef Plojhar či Josef Beneš (1905¬–1979), což byl generální tajemník Mírového hnutí katolického duchovenstva. Putna kriticky podotýká, že téma jejich napomáhání komunistickému režimu se v soudobých katolických kruzích pokládá za „až příliš jednoduše vyřešené“. Polemizuje s dalšími literárními historiky, jako je Jaroslav Med, jejichž pohled považuje za občas „příliš komunitně-apologetický“.

Literární dějepisec a kritik, jenž si rozhodně nepřeje návrat komunistické diktatury, otevřeně tvrdí, že u některých autorů svoboda vyjadřování jejich dílu ne vždy prospěla, kdežto vnější omezení leckdy vedlo k plodné intenzitě. Třeba v případě Zdeňka Neubauera však výstražně upozorňuje, že jeho myšlenkový a rétorický výkon byl neopakovatelný, takže co se u něj jeví jako „opojná syntéza“, se u napodobitelů může zvrhnout v bezbřehý blábol.

U některých katolických psavců Putna neváhá konstatovat, že o nich nevycházely žádné články, protože jejich výtvory byly tak nicotné, že nestály ani za negativní recenzi, případně jim vyčítá sklony ke kýčovitosti. Díla těch, o nichž píše, se nesnaží puritánsky cenzurovat či uhlazovat, takže cituje i verše typu „Boží oko se kundě podobá“ (Magor), případně názornými ukázkami přesvědčivě dokládá, že u některých literátů je pohoršení nad sadistickou násilností a sexuální obsesí moderního světa vyjadřováno „násilně sadistickými a obsesivně sexuálními obrazy“ (Iva Kotrlá).

Martin C. Putna, jehož badatelský rozptyl je velice široký, zde nezůstává pouze u textů, zmiňuje i nekonvenční životní styl svých hrdinů, který a priori nezavrhuje, k daným excesům a výstřednostem hledá precedenty ve starších náboženských dějinách: například výstřelky křesťanů pohybujících se v undergroundu se podle něj blížily chování starověkých gnostiků a ruských jurodivých. A také neváhá citovat vyjádření, která s nadsázkou líčila setkání členů mládežnické křesťanské skupiny s punkery: „Všem planuly oči téměř mystickým světlem… Pak mi došlo, že postmodernisté to mají od chlastu a ti druzí od fanatismu.“

Otevřeně
Putna neskrývá své sympatie k menšinovým a potlačovaným směrům soudobé církve, a na druhou stranu zvláště u některých hierarchů, například Dominika Duky, kritizuje sbližování s národoveckou a populistickou krajní pravici. Třeba v souvislosti s tajně vysvěceným biskupem Felixem M. Davídkem (1921–1988) a jeho podzemním společenstvím Koinótés s uznáním píše, že šlo o příklad praktického uskutečnění toho, co v dané době oficiální místa katolické hierarchie v čele s pozdějším papežem Ratzingerem označovala za nemožné a nemyslitelné (jako svěcení žen a ženatých mužů), a zřejmě sympatizuje s těmi, podle nichž jde o „zrazené proroctví“, které ještě v budoucnosti přinese plody.

Nicméně vlastní postoje autor nepodsouvá umělcům, o nichž píše, a přiznává, že leckteří katoličtí spisovatelé reagovali na „aggiornamento“ rozpačitě, jak je patrné z deníků Juliena Greena; pro mnohé z nich je totiž romanticko-restaurační vize katolicismu přitažlivější než ta modernizační. Jiná otázka ale je, co z jejich díla si zachovalo přitažlivost pro čtenáře, můžeme dodat. Jak psal Putna v předchozím dílu svých dějin, postavy Grahama Greena jsou katolíci velmi chybující: mladý gangster, kněz opilec, sebevrah a cizoložníci. (I když politováníhodný „whisky priest“ čili „páter chlast“ z románu Moc a sláva „se stává mučedníkem i zcela podle kanonických kritérií“.)

Martin C. Putna v knize píše o mnoha osobách, s nimiž se osobně znal či dodnes setkává. V tomto smyslu nemohl psát zcela nezaujatě, naopak, kniha je vlastně skrytě autobiografická. Aby maximálně vysvětlil svou pozici, v závěru uvádí dlouhý seznam těch, s nimiž měl co do činění, a obecně dodává, že se zvláště jako mladý dopouštěl nerozvážných a občas nespravedlivých soudů. V poznámkách pod čarou pak poctivě vysvětluje osobní biografický kontext, tedy například že je s žáky dané autority ve sporu (Vladimír Binar) nebo že s daným člověkem polemizoval, ale usmířili se (Oto Mádr). Případně že se kdysi pohyboval v komunitě Antonína Dohnala, který později na Ukrajině založil vlastní sektu. Putna se tak řídí tím, co sám kdysi napsal v časopise Souvislosti, že recenzent (či v tomto případě literární vědec) by měl otevřeně přiznat, v jakém vztahu je k autorovi posuzovaných děl a jaké byly jeho osobní motivace.

Je zřejmé, že pokud bychom chtěli autora chytat za slova, mohli bychom v jeho nové knize zpochybňovat leccos, například se skepticky ptát, co že je to „katolický výklad světa“. Spíše ale stojí za to ocenit nemilosrdnou otevřenost, s níž píše o církvi, k níž se stále hlásí, i energii, již věnoval do dokončení projektu, který se zrodil roku 1993 při jeho cestě do Kostelního Vydří. I když by se daly dějiny českého katolického/křesťanského písemnictví napsat i jinými způsoby, s Putnovým mimořádným a nepřehlédnutelným dílem se bude muset vyrovnat každý, kdo by se chtěl o něco takového pokusit, i každý, koho zajímají naše nedávné kulturní dějiny. (Zvláště pak ti, již se dnes ve svém svatém boji proti nebezpečným cizozemcům tak rádi zaklínají křesťanskými kořeny českého národa.)

Sám Putna ovšem uvádí, že krásná literatura již ustoupila z centra obecné světové kultury a na její místo nastupují jiné žánry. Funkci románu, tedy velké epiky, stále více přebírá film; funkci psané poezie přebírají písňové texty. Zmapovat tyto oblasti už ale zřejmě bude úkol pro jiné badatele. Tedy pokud se ještě někdy najde další s podobným elánem, přehledem a erudicí.