Modlitba k městu, pobožná zvířata, skrytá mystika, postavy podobající se Kristu a přejímající jeho roli, to vše M. C. Putna nachází v tvorbě Karla Čapka. Vykládá ji v kontextu pozdějšího vývoje křesťanské teologie i s ohledem na to, v čem může být Čapkova „plachá zbožnost“ a jeho důraz na obecnější antropologické konstanty aktuální dnes.
MP
Martin C. Putna
Po Americe a Rusku přistoupil Martin C. Putna ke kulturním dějinám Střední Evropy, již líčí především jako území překrývajících se kulturních a náboženských vlivů, kde žádnou z kultur nelze vnímat autonomně.
Po čtvrtstoletí dokončil literární historik Martin C. Putna své dějiny české katolické literatury, nepřehlédnutelné dílo, s nímž se bude muset vyrovnat každý badatel s podobně zacíleným tématem a každý, koho zajímají nedávné kulturní dějiny naší země. Je třeba ocenit také autorovu nemilosrdnou otevřenost, s níž píše o církvi, k níž se stále hlásí, i sebekritické pasáže.
Publikace nezastírá, že hranice Západu vnímají obyvatelé různých oblastí odlišně a že i představa Okcidentu je konstrukt či hybrid. Je ale chvalitebné, že autoři nezůstali jen u dekonstruování, ale dokázali se ve své většině k Západu jako k čemusi hodnotnému přihlásit. Je to aktuální manifestace, neboť naše přináležitost k západní civilizaci není samozřejmá a jednou provždy daná.
Chcete pochopit Rusko? Přemýšlejte o Čingischánově Mongolsku.
Z jakého důvodu se kníže Vladimír, jehož lákalo mnohoženství, nakonec nepřiklonil k islámu? A co mají společného „jurodiví“ a skupina Pussy Riot?
Nejsem si jista, zda je Slávy dcera nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána, jak tvrdí Martin Putna, který podnikl neskutečný pokus vrátit je do oběhu alespoň jako zajímavý dokument slynoucí jazykovou bizarností. V každém případě právě on způsobil, že tohle mrtvé opus přečteme už ze zvědavosti, co v něm Putna našel zajímavého.
Následující část našeho povídání bych rád věnoval fenoménu míst. Vedle toho, že se při výkladu osobností zabýváš jejich duchovní genealogií, jak jsme o tom dosud mluvili, je totiž nahlížíš i prizmatem místa, kde žily a tvořily. Co pro tebe tedy místo ve vztahu k osobnosti, jako klíč k ní, znamená?
Kniha je svědectvím o statečném, citlivém a nadmíru vzdělaném muži, jehož názory a postoje mnohé iritují, ale jiné podněcují k přemýšlení nebo jim dodávají odvahu. Jak to u skutečného univerzitního profesora má být.
V českém prostředí, které je vůči homosexuálům relativně tolerantní, se může zdát, že kniha řeší problém, který u nás zajímá jen málokoho. Putna ale předvídá, že v příštích letech bude kulturní válka mezi křesťanstvím a homosexualitou ovlivňovat české země „více, než tomu bylo dosud“. Těžko říct, jak tomu bude doopravdy.
Tříleté období, kdy byl Martin C. Putna ředitelem Knihovny Václava Havla, završil tento literární historik knihou Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Jde nepochybně o dílo významné už proto, že pojednává o osobnosti V. Havla, kterou zná v Čechách skutečně každý a každý má na ni nějaký názor.
Letos 9. června představil literární historik a kritik, překladatel, moderátor, pedagog a od roku 2008 ředitel Knihovny Václava Havla Martin C. Putna v refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí v Praze a za přítomnosti arcibiskupa Dominika Duky druhý díl svých dějin katolické literatury Česká katolická literatura 1918-1945.
Sociolog náboženství Alan Wolfe v knize The Transformation of American Religion. How We Actually Live Our Faith (Proměna amerického náboženství. Jak skutečně žijeme svou víru, 2003) na základě rozsáhlého výzkum, prováděného mezi katolíky, protestanty z tradičních církví, návštěvníky „velekostelů“ i Židy...
„Amerika je nejšťastnější zemí, ne snad v nějakém idylickém neb utopickém smyslu, ale tím, že schopnosti k přičinlivosti poskytuje nejrozsáhlejší pole“. Tento dávný výrok konzervativního historika a novináře Jakuba Malého (1811 – 1855) dokládá, že tak jako v celé Evropě...
Jako katolík Putna nemůže nezmínit Havlův vztah ke katolictví, podle něj Havel nechová vůči katolicismu onen typ „bazálního“ odporu, který byl typický pro jeho předchůdce. Sympatické je, že si autor zároveň je vědomý vzájemných odlišností a že se nesnaží Havla si duchovně „přivlastnit“. A i když bylo jeho téma obtížně uchopitelné, to, co se na něm vůbec dá pojmenovat, pojmenoval citlivě a s velkou erudicí.
