Martin C. Putna (nar. 1968) je uznávaný, ale pro některé i kontroverzní kulturní historik, jehož šíře záběru je obdivuhodná. Nedávno třetím svazkem dovršil monumentální dějiny české katolické literatury a letos podobně uzavřel také trilogii kulturně historických „obrazů“. Po Obrazech z kulturních dějin americké religiozity (2010) a Obrazech z kulturních dějin ruské religiozity (2015) přidal díl, který je geograficky umístěn mezi tyto lokality: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy. Zúročil v něm i řadu svých předchozích badatelských aktivit, jako bylo editování a komentování výboru z díla Karla VI. Schwarzenberga nebo nové vydání Kollárovy Slávy dcery. Současně je kniha produktem jeho nezávazných literárních toulek.

Průniky, srůsty, svary, slitky, přepady

Publikace na předchozí dvě zmíněné práce navazuje víc, než by se podle názvu mohlo zdát: i tentokrát totiž autora zajímají především obrazy z náboženských (kulturních) dějin. V jednom okamžiku dokonce – bez ohledu na daný region – začíná uvažovat o katolickém románu a o Péteru Esterházym jako o velkém evropském teologovi, který rozvíjí svébytnou „teologii příběhem“. (Jinak právě Esterházyho román Harmonia caelestis Putna považuje za kvintesenci středoevropanství.) Dějiny některých náboženských komunit, jež v knize přibližuje, posléze pokračovaly v Americe a jsou zmapovány v první knize této trilogie, takže recenzovaná kniha vlastně dodatečně osvětluje jejich prehistorii.

Sedmnáct kapitol knihy Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy symbolizuje jednotlivé korunní země, i když se s nimi zcela nekryjí (navíc jich nakonec bylo 18). Střední Evropou autor míní víceméně území někdejšího rakousko-uherského mocnářství, od Čech, Moravy a Slezska přes území Rakouska a Uher až do Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie, Haliče, Bukoviny a Bosny. Uvědomuje si přitom, že poslední oblast do tohoto regionu většinou zahrnována není, leč pro Putnu je i ona Střední Evropou, a to „svého druhu“, naopak jiné země pod tento koncept většinou přiřazované, jako Německo, v knize nejsou.

Daný nadregion Martin C. Putna líčí především jako území překrývajících se kulturních a náboženských vlivů, kde žádnou z kultur není možné vnímat autonomně. Jen při ohledu k mnohočetným vzájemným vazbám je možné pochopit, proč má Tyrolsko ve znaku (původně přemyslovskou) orlici, co dělá řecký nápis na maďarské královské koruně nebo proč v některých oblastech vznikala podivná „babylónština“ typu „Prva strada links“. Nebo proč „Jože Plečnik zůstává v srdcích Pražanů, zatímco spousta českých architektů má řadu realizací naopak v jihoslovanských zemích“.

U mnoha literátů pak autor citlivě ukazuje, jako obtížně je lze zasadit je do jediného „národního“ kontextu, protože patří do několika současně. Případně u těch, kteří se vyprofilovali výrazněji, ukazuje, jak ideově odlišné byly jejich literární začátky. Třeba v případě Jána Kollára: jeho skladba Deploratio praesentis status Hungariae z roku 1812 tomuto Slovákovi píšícímu česky připravila model pro pozdější oplakávání přítomného stavu Slovanstva. „Stačilo vyměnit matku Hungarii za matku Slávii a Turky za Němce,“ komentuje ironicky Putna.

Stopy impresionistického fragmentarismu

Autor knihy v úvodu deklaruje, že „obrazy“ z názvu knihy jsou vybraná literární a umělecká díla, na nichž je možné „demonstrovat základní principy příslušné kultury“. Místy přitom volí kontrastní, doplňující se témata: pro Čechy jsou to na jedné straně česká státnost reprezentovaná svatováclavskou korunou (a historicky zpracovávaná i zmíněným Karlem VI. Schwarzenbergem), a na straně druhé Babička Boženy Němcové coby zástupkyně „malého češství“ (myšleno nikoli hodnotově, ale sociálním původem). Rakouské přímoří reprezentuje estetizovaná (až estétská) smrt a Reiner Maria Rilke, proti němuž stojí James Joyce a „svatá špinavá hmota“.

Při interpretaci těchto motivů se autor občas dostává poměrně daleko, například při výkladu hlavní postavy Babičky jako „bódhisattvy“. Jde ovšem o autorský výběr, u něhož Putna nezastírá jistý prvek „svévolného impresionistického fragmentarismu“, takže podstatní příslušníci dané kultury jsou někdy zmiňováni jen okrajově (Jan Hus) nebo ve velmi překvapivých souvislostech, jako „plebejský“ Bohumil Hrabal v kapitole o Esterházym. Od prehistorických počátků Putna svůj výklad místy vede až k nejžhavější současnosti: v souvislosti se Slezskými písněmi a tradicí nenávisti k uhlobaronům se v textu mihne i jméno miliardáře Zdeňka Bakaly.

Český úděl

Podle Jiřího Trávníčka je Střední Evropa tak obtížně geograficky či historicky definovatelná, že „jejím nejlepším příbytkem jsou kultura a literatura“. Proto jim Putna věnuje velkou pozornost, přičemž zastoupeny jsou tak v knize i různé styly: od baroka (chorvatští bratři Zrinští) přes osvícenství (Rumun Ioan Budai-Deleanu) a biedermeier (Adalbert Stifter) až po modernu (Jože Plečnik). Nezkoumá ovšem jen zmíněné opusy, ale na základě autopsie líčí i soudobou fyzickou podobu daných lokalit a zkoumá, co vypovídá o obecnějším kulturně politickém směřování států, k nimž dnes ona místa přináležejí: o návratu k čemusi starému, nebo o proměně paradigmatu. Například v Bosně z bankomatů tureckých bank a dalších artefaktů vysuzuje postupný návrat nástupce Osmanské říše „do své staré provincie“. O proměňující se mentalitě pak naopak svědčí osud pevnosti v maďarském Szigetváru, předmětu urputných křesťansko-muslimských bojů, která dnes slouží jako centrum (pokojného) dialogu obou náboženství.

Zmíněný Jiří Trávníček, který byl i odborným recenzentem této publikace, napsal, že jedním ze zdrojů středoevropské identity byla „nostalgie za rakousko uherskou monarchií“. A tento motiv rozvíjí i Martin C. Putna. Skutečná Střední Evropa podle něj vznikala v „umírněném rakouském osvícenství“, jež „pokládá náboženskou toleranci nikoliv za vynucenou slabost, nýbrž za výsostnou křesťanskou ctnost“ a snaží se postupnými proměnami odpovídat na potřeby doby. Velmi pochvalně proto píše o „rakouské civilizační misi“ jako o soustavném přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ. A toto kulturněpolitické středoevropanství jako enkláva, v níž Západ rozšiřoval myšlenku individuální zodpovědnosti a občanské společnosti, je podle autora „českým údělem“.

Když vezmeme v úvahu, jak tragicky se vyvíjely osudy většiny autorem pojednaných krajin ve 20. století, musíme s ním souhlasit. Ačkoliv jeho tvrzení, že tento pozitivní přínos rakouské monarchie je popřením univerzálního výkladového nároku postkolonialismu, dle něhož jsou všichni kolonizátoři padouchy, je možná trochu jednostranné. Právě postkoloniální studia zdůrazňují i zkušenost těch, kteří náležejí více kulturám zároveň, aniž by se s některou z nich bezvýhradně ztotožnili.

Mnozí literáti či některé myšlenkové proudy jsou v knize opomenuti či marginalizováni, zároveň však musíme paradoxně konstatovat, že je v ní témat, autorů i děl velmi mnoho, pro některého čtenáře možná až příliš. Na rozdíl od Magrisova Dunaje Putna méně přihlíží k biografiím svých hrdinů (jež Magris dokázal skvěle esejisticky skloubit s jejich dílem); český autor zůstává hlavně u dějin idejí, i když ne bezvýhradně, a v tomto smyslu je jeho kniha vážnější a akademičtější, třebaže se v jedné kapitole objeví – jako malá putnovská provokace – i vulgarismus. Rozhodně o Obrazech z kulturních dějin Střední Evropy nemůžeme opakovat, co konstatovala Blanka Činátlová o Dunaji, totiž že jeho žánrová pestrost citlivě navazuje na spodní proudy středoevropského literárního kánonu.

Putnova kniha je ve srovnání s Magrisovým opusem možná i nepřehlednější, což je ale dáno i tím, že pokrývá mnohem větší území. To, jak v ní občas jedna kapitola přechází v jinou a jisté „národní“ téma se objeví v kapitole vážící se ke zcela jiné lokalitě, ovšem poctivě odráží provázanost a komplikovanost středoevropských dějin. Čtenáři to jeho úlohu nezjednodušuje, ale vyzývá k jejímu nesnadnému přijetí. A k odhození nacionalistických klišé.