Poté, co Martin C. Putna (1968) coby autor většiny textů vloni vydal sborník Homosexualita v dějinách české kultury, jeden kritik poznamenal, že by asi bylo lepší, kdyby celou knihu napsal Putna sám. A letos skutečně vyšla nová, jen Putnova kniha o homosexualitě, ovšem v jiném, potenciálně mnohem provokativnějším a výbušnějším kontextu, totiž kniha o vztahu homosexuality a křesťanství. Hned v úvodu autor konstatuje, že v této oblasti existuje cosi jako „kulturní válka“: mnozí homosexuálové bojují proti křesťanství, většina křesťanů zase odmítá homosexuály. Jelikož ale autor otevřeně deklaruje, že se hlásí k římskokatolické církevní příslušnosti a současně ke gay komunitě, pokouší se spíše, jak napovídá už název knihy, o hledání cest k integraci. Zvláště díky své znalosti amerického prostředí, jehož náboženskou scénu popsal v knize Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, totiž optimisticky tvrdí, že existují i společenské a intelektuální prostory, na kterých se homosexualita a křesťanství potkávají „v pozitivnější a konstruktivnější podobě“. Jednak podle něj „v části gay komunity sílí zájem o duchovní, ano i vysloveně křesťanská témata a hodnoty. Jednak v části církevních komunit sílí vůle akceptovat osoby s gay identitou.“

Putna v knize rekapituluje snahy interpretovat biblické texty tak, že neodsuzují ani homosexuální chování, ani homosexuální orientaci, a připomíná i díla historiků upozorňujících na to, že i v rámci středověké křesťanské Evropy se v některých dobách mohla rozvíjet homosexuální subkultura, nebo že se dokonce v určitých východokřesťanských oblastech prováděl obřad „vytvoření bratří“, při němž kněz žehnal dvěma mužům, kteří se sobě zaslíbili „duchovní láskou“. Neopomíná připomenout jména slavných osobností křesťanského světa, které se se svojí homosexuální orientací musely různými způsoby vyrovnávat. Třeba nedávno blahořečeného Johna H. Newmana, jenž si přál být pohřben v hrobě svého celoživotního přítele, průvodce a sekretáře, nebo Henriho J. M. Noumena (1932–1996), autora četných knih o křesťanské spiritualitě, vycházejících i česky, který podle Putny „své vnitřní zranění proměnil ve schopnost porozumět zraněním jiných“. Poutavě ovšem líčí i spirituální cesty těch homosexuálů, které duchovní hledání přivedlo spíše do blízko new age a novodobého šamanismu. Ti se chtějí inspirovat u domorodých a starých kultur, u nichž někdy osoby přesahující kategorie muž – žena byly vnímány jako nadané zvláštní mocí či nadáním, aby stejně, jako propojují světy mužské a ženské, „spojoval[y] také tělesné s duchovním a pozemské s nebeským“.

Putna ovšem nepíše jen o křesťanech en bloc, ale pozorně rozlišuje v přístupech jednotlivých církví: zatímco některé protestantské oficiálně povolily uzavírání svateb homosexuálů, katolická církev, zvláště v dokumentech, na kterých se podílel současný papež Ratzinger, se staví ostře proti (i když na druhou stranu přiznává, že „dělicí čára“ jde mnohdy ne mezi jednotlivými denominacemi, ale mezi komunitami uvnitř těchto denominací). Velkou pozornost přitom autor věnuje jistému římskokatolickému kostelu v sanfranciské čtvrti Castro, což je oblast s nejvyšší koncentrací homosexuálů v celých Spojených státech. Kostel byl založen Iry dlouho před přistěhováním homosexuálů a farníci byli napřed z nových sousedů vyděšení. Pak se ale rozhodli pokusit se o jejich integraci. A ukázalo se prý, že nejenže je mezi členy místní gay komunity mnoho katolíků nebo lidí nábožensky cítících, ale že po několika letech se „gayové a místní irské stařenky spřátelili a vytvořili unikátní společenství“. Liturgie je přitom zcela běžná, homosexualita mnoha farníků není nijak zvlášť tematizována. Podle Putny „snad jen nadprůměrně kvalitní zpěv nadprůměrně vysokého počtu mužů v lavicích naznačuje, že cosi je zde ,jinak‘“ – snad můžeme dodat, že sám autor zpívá výborně, a to nejen při mších, ale někdy i během svých univerzitních přednášek. Putna však hned trpce dodává, že „pastorační strategie této farnosti odporuje oficiálním církevním předpisům, ty se míjejí s realitou americké náboženské a sociální zkušenosti“. Přičemž ale právě na postojích katolické hierarchie katolíkovi Putnovi přirozeně záleží nejvíce.

V českém prostředí, které je vůči homosexuálům v porovnání s Polskem, Maďarskem či Slovenskem tolerantnější a kde hlas církevních autorit nemá ve veřejnosti příliš velkou váhu, se může zdát, že kniha řeší problém, který u nás zajímá jen málokoho. To si uvědomuje i autor, který v závěru klade otázku, zda nejde „o import problematiky, která se české skutečnosti téměř netýká“. Putna si sám odpovídá, že nikoli, hlavně s odkazem na názory Václava Klause a jemu podobných, jak je vyjevují v souvislosti s Prague Pride, kterou Putna hájil – mimo jiné i proti Tomáši Halíkovi – a účastnil se jí. Autor totiž předvídá, že v příštích letech bude kulturní válka mezi křesťanstvím (přesněji řečeno: jeho fundamentalistickou podobou) a homosexualitou ovlivňovat české země „více, než tomu bylo dosud“. Těžko říct, jak tomu bude doopravdy. Pravděpodobně má ale asi Putna ve svém proroctví bohužel pravdu, přičemž tato válka se jednou bude ze zpětného pohledu zdát stejně zbytečná jako kdysi tak zuřivé boje o Darwina, s nímž se i katolická církev nakonec celkem smířila…