Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že většina bohemistů (i těch slušně vzdělaných) Kollárovu Slávy dceru nikdy nečetla. Umí tak akorát „Stůj noho posvátná“ a ti sečtělejší dají ještě „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou…“ Nejsem si jista, zda je to nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána, jak tvrdí Martin Putna, který podnikl neskutečný pokus vrátit je do oběhu alespoň jako zajímavý dokument slynoucí jazykovou bizarností. V každém případě právě on způsobil, že tohle mrtvé opus přečteme už ze zvědavosti, co v něm Putna našel zajímavého.

Jeho postup je vlastně jednoduchý – předkládá jakési bilingvní vydání, na levé straně Kollárův původní text, na pravé jeho „překlad“, tj. vysvětlení všech obtíží spojených s narážkami všeho druhu, uvedení Kollárových omylů na správnou míru, naznačení dalších intertextuálních souvislostí a konečně upozornění na nejbizarnější místa v textu. Soustavně tak projde všech pět zpěvů Slávy dcery a obohatí nás o mnoho zajímavých i prapodivných detailů, z nichž mnohé klasickým filologům, jejichž znalosti „druhého života antiky“ jsou poměrně malé, leda prospějí. Zvláště dokážou-li vychutnat všechny vůně tohoto absurdního mytologického anticko-slovansko-křesťanského amalgámu počínaje Bílou horou, což je „Medea to česká s dítek vraždou“, a konče třeba řekou Styx, která je „Smraducha ta mutná“, zatímco Kokytos, Kocyt je Kvílnice, nemluvě už o parafrázích antických básníků a přehršli homérských epitet. Teprve tady si uvědomíme, jak velké a hluboké znalosti antiky museli obrozenci Kollárova typu mít, když jim umožňovaly takovéto surrealistické hříčky.

Přestože si autor nasadil masku badatele mašíblu, občas, když tak kráčí ve stopách Kollárovy poezie i dějišť jednotlivých zpěvů Slávy dcery, probleskne maně i jakýsi závan melancholie. To když třeba při výkladu „rujanských sonetů“ nemyslí ani tak na Mínu jako Kollár, ale na Caspara Davida Friedricha a jeho Křídové skály na Rujaně, medituje o sporné interpretaci tohoto obrazu ze svatební cesty a končí chmurně: „Jedna ze skal, zobrazených na malbě, zvaných Wissower Klinken, se před několika lety zlomila a spadla do moře. Místo, kde obraz vznikl, jednou zcela zmizí.“ Mohlo by tomu tak být i se Slávy dcerou, kdyby ji Putna nechal v zapomnění. Nenechal a je to dobře. Přesto mám pocit, že tu cosi ještě chybí. Jakýsi závěr, v němž by opět složil to, co před námi rozkládal na nejmenší možné částečky. Nechává to na nás, a tak nezbývá než si ještě otevřít kapitolu „Mytologičnost“ z Macurova Znamení zrodu, mnohokrát tady citovaného.

P. S.
Otázka na konec: Kollár v sonetu 76 staví Hekubu vedle Xantippy, Putna má obě za „známé antické držkatice“. Xantippu ano, ale proč Hekubu?