Vladimír Binar (*1941) proslul především jako znalec a editor díla Jakuba Demla. Tím se zapsal i do povědomí studentů na katedře bohemistiky FF UK, kde dodnes vyučuje. Ale jaký je Binar básník? Svou první samostatnou sbírku veršů vydal až v roce 2010, nesla titul Hlava žáru a zahrnovala tvorbu z období 1959–1968. Tedy celkem dlouhé ohlédnutí do minulosti. Podobný „moment zpoždění“ obsahuje i novinka s názvem Rty na sněhu, která v sobě soustředí verše z let 1969–1972. Nebude snad překvapením, že oproti prvotině ji poznamenává sice drtivý, avšak tvůrčímu i osobnostnímu zrání příznivý tlak doby.

Kniha se skládá nejprve z krátkých oddílů „1969“ a „1970“ (vždy po dvou básních), dále ji tvoří prostřední a nejobsáhlejší část Rty na sněhu s patnáctkou básní a zakončuje ji oddíl Rekviem opět se dvěma básněmi, z nich ovšem výrazně vyčnívá závěrečná skladba.

Od počátku tušíme, co autora dusí a co vyvolává jeho noční můry. Stíny událostí okupačních i navazujících procházejí knížkou jako leitmotiv. Mezi verši nám něco stále říká: nestvůra tam venku číhá. Binar nás velmi rychle seznamuje s motivy, které se budou proplétat celou knihou: odbíjení hodin, hvězda, žár, světlo, sklo a zrcadla. Nejčastější děj je pukání nebo roztékání čehosi. Motto posledního oddílu „Světlo zasažené smrtí… Srpnové světlo“ asi nejvýstižněji odráží metaforiku celé sbírky.

Binar ji tvořil kolem svého třicátého roku. V umělecké rovině už zajisté nejde o žádné „hříchy mládí“. Historická událost mu určuje tóninu, on razí svůj styl: načrtnuté věci kolísají mezi symbolickým a konkrétním, a přece jsou skoro hmatatelné, cítíme jejich hrany i obliny, vidíme barvy. Jeho zrak mění věci rychlostí vlnění, srážejí se mu do nových významových odstínů, a přitom si zachovávají členitost. Autorův rukopis je dán od první bezejmenné básně: „Hvězda rozpouští tvou tvář / Ta hvězda hořkých dní / Kdy žiji stále proti noci / Schody duní domem dveře plné ledu / Pád sklepa zdola kde mrak se vzpíná / S hlavou v té bledé zemi / Plamínek plynu ji oživuje / Zármutek roste v krystal / A věci svítí jako řeka (…)“. A řeka této poetiky přetéká i do dalších částí, až budí dojem, že autor ve sbírce rozepisuje jednu dlouhou báseň. Jen občas zcela neočekávaně vyrukuje s rýmem, který pak působí trochu nevhodně – jedno z mála minusů díla.

Zasněné a o sny až zadrhávající tempo psaní, které ignoruje fyzikální zákony, přiléhá k místům dětství ve středním oddílu sbírky: „Tekutá hvězda vesnice / září nad mou hlavou. Sníh. Hodiny, vteřiny… / jak zčernalé plástve, v nichž třpytí se pavučina“ (báseň „Návrat“). Autor se vydává do oázy vzpomínek; patří k nim také překvapivě malebná líčení přírody, i proto je pasáž s návraty jakousi kolébkou zklidnění, aniž by však Binar slevil z jiskřivého tření slov: „knot hmyzu prskal“, „skleněný prach cikád“, „stmívají se lodě“. Kromě této nevšední elegance obrazů potěší i zvukomalby: „jak kohout rudě vykřiklo moře ze stráně“, „kra pramene vypluje“ apod. Verše se postupně krátí a tempo se láme místy na pouhé střípky jako v básni „Jeřabiny“: „Otavy rudnou. Prach. // Na hranách světlo. / Na ostří hlava. // Prosvítá, hasne. // Jablko padá. Hlas. // Za zády dveře. Škvíra praská. / Plamen. Zradí. // Zmrzlé mraky. / Nach.“ Lyrikovy smysly jsou otevřené a práh jeho citlivosti leží nízko: „Jak pukla tvá opálená kůže! / A tvé šaty se rozevřely / do chladných zrcadel. / Kyne z nich bílou paží stín“ (báseň Zas…). Ruku v ruce s tím vchází i erotika, ale vždy načrtnutá jen decentním dotykem štětce: „A tvé tělo. Zrcadlo se rozeskvělo“ (báseň Pršelo…).

Rozsáhlou sumu předchozích dojmů, vychrlených na široký nádech, představuje poslední báseň Elegie z města M and B, vystavěná na silném kontrastu: lázeňské město má kypět ruchem a uzdravovat, Binar nás ale posílá do lázní vybydlených jako po jaderné apokalypse: „(…) ó smrti, slyším všechny tvé podoby šustit jak suché hvězdy!“ Je nadmíru jasné, kam prstem alegorie směřuje: „Pod vodou zálivu zuhelnatělá mumie / srpnového světla pluje (…)“. Podobá se to těžkému snu nebo opiové halucinaci, kráčejí zde pouhé stíny lidí, shůry svítí jen měsíc. Skličující dojem posiluje také vize falešného oceánského břehu na konci promenády. Báseň je protkána odkazy na německé básníky Friedricha Hölderlina a J. W. Goetha. Vložené verše v angličtině, němčině a francouzštině už zlověstně koketují s pohledem emigranta. „Look at this land!“ Je příznačné, že báseň, a tedy i kniha končí v temnotě a nenechává skulinu naděje na lepší příští. Takové bylo rozčarování autora, kterému ležel na srdci osud vlasti, ale na prahu tzv. normalizace zatím neviděl ani náznak rozednění.

Ovšem i temné tóny mohou být zahrány s bravurou, aby si čtenáře náležitě podmanily, a proto nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že ve své druhé sbírce se Binar představil už jako hotový básník. V této souvislosti je třeba pochválit grafickou úpravu obálky a vybrané ilustrace Antonína Kapraně, které k tísnivé naléhavosti básnického slova tvoří vkusný výtvarný doprovod.