Který panovník prohlásil, že jeho úmyslem „naprosto není“ obsadit Krym, ale to, aby zůstal „navždy nezávislý“, načež po nemnoha letech následovala jeho anexe? A který český vědec už před řadou let prorocky předpověděl nedávné obsazení poloostrova? Znáte spisovatele Mykolu Hohola? Co to znamená, že polská „odplata“ Rusku byla umělecká? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky čtenář najde v nové knize literárního historika Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity.

Autor v ní nepostupuje jako třeba Orlando Figes v publikaci Natašin tanec: kulturní dějiny Ruska, tedy chronologickým způsobem. Upřednostňuje naopak tematický přístup: jednotlivé kapitoly nesou názvy jako Vikingská Rus a germánská kultura, Židovská Rus, nebo dokonce Katolická Rus. Až v rámci těchto kapitol pak uplatňuje chronologický princip a sleduje v nich daný motiv od jeho počátků až do současnosti či nedávné minulosti. Jednotlivé významné události či osobnosti se tak v knize několikrát vracejí, vždy nově a jinak nasvíceny, interpretovány v novém kontextu – podobně jako slavný Chazarský slovník Milorada Paviće líčí historii tohoto etnika z několika velmi odlišných hledisek. Jestliže se přitom u Paviće prolínají tři interpretační perspektivy, křesťanská, židovská a muslimská (pokud nepočítáme ještě samostatné výtisky pro muže a pro ženy), u Putny nacházíme těchto perspektiv dokonce devatenáct. I díky tomuto vynalézavému způsobu výkladu je jeho líčení kulturně-náboženských dějin Ruska plastické, pestré a skutečně mnohovrstevnaté.

Putna zdůrazňuje, že v dějinách neexistovalo jen jedno Rusko s jednotnou, neměn­nou identitou. Naopak, registruje několik různých formací s „odlišnými regionálními centry a s odlišným kulturním směřováním: Kyjevská Rus, Novgorodská Rus, Litevská Rus, Moskevská Rus, Ukrajina-Rus a Bílá Rus“ a k tomu exilové „Rusko mimo Rusko“. Samo slovo „ruský“ nabývalo roz­ličných, navzájem protikladných významů. Podle Putny se „obvykle ztotožňuje s ději­nami moskevského státu a jeho imperiálních dědiců až po SSSR a po říši Putinovu, ale to zjednodušení. Teprve pochopení plu­rality různých Rusí umožňuje pochopit mnohoznačnost a protikladnost toho, co lze nazývat ,ruskostí‘.“ V dějinách dále podle autora neexistovala jednoduchá identifikace „ruskosti“ s pravoslavím: „Jednak samo pravoslaví nebylo co do kulturních forem až tak neměnné. A jednak k ruským kulturním dějinám neméně patří i kontakty s římským katolicismem a s protestantismem, kolektivní církevní unie (uniatství neboli řeckokatolická církev), indivi­duální pokusy o unii mezi dvojí církevní identitou, různé formy domácí ,heterodoxie‘ od pravoslavného starověrectví po radikální ,sektářství‘, blouznivectví a bohohledačství, a neméně i judaismus či esoterika. Ruské kultuře nedává dynamiku trvalá jednota pravoslaví – ale naopak nábo­ženská pluralita.“ A co především, podle autora „v dějinách neexistovala etnická jednota ruské kultury. Rus­kou kulturu spoluvytvářela skandinávská dynastie Rurikovců, finské šamanství, byzantské pravoslaví, bulharské apokryfy, mongolské vojen­ské a administrativní formy i rodiny tatarských válečníků mísící se s rodinami ruských bojarů, němečtí intelektuálové a důstojníci z doby­tého Pobaltí i z vlastního Německa, polští intelektuálové a důstojníci z ,trojmo rozděleného‘ Polska, a samozřejmě Židé. Navíc svůj nárok na nemalý podíl z toho, co se v obvyklém ruském vidění vlastních dějin jeví jako etnicky ruské, vznášejí hlasitěji Ukrajinci a tišeji Bělorusové. Jednota toho všeho je pravdivá jen na rovině ruštiny jako společného kulturního jazyka, vytvářejícího samostatný civilizační okruh. A i to jen s vědomím, že až do Petrových reforem byla kulturním jazykem tohoto okruhu mírně modernizovaná církevní slovanština, za jejíž dědičku lze ruštinu pokládat; a s neopomíjením dočasné kulturní dominance jazyků jiných, zvláště francouzštiny.“

Putna v knize navazuje na svoje dějiny katolické literatury. V jejich rámci vyčlenil tři samostatné proudy jako tři odlišné reakce na sekularizaci: „katolický reformis­mus“ – „katolická restaurace“ – „katolická romantika“. Jejich obdobu se snaží identifikovat také v ruském prostředí. Tvrdí tedy, že „celou galerii géniů, spisovatelů jako Gogol, Tolstoj či Dostojevskij a náboženských mysli­telů jako Rozanov, Berďajev či Sergij Bulgakov je možno i nutno chá­pat také kontextuálně, jako analogii k moderní katolické kultuře západní Evropy“. Podle Putny je „možné i nutné“ mluvit také o „pravoslavném reformismu“, „pravoslavné restauraci“ a „pravoslavné romantice“ jakožto o širších proudech, které se v dílech a názorech jmenovaných tvůrců potkávají a utkávají. A nachází i další analogie k západním náboženským směrům: u staroobřadců 19. století shledává paralelu k protestantské etice kapitalismu, u teologa a kněze Alexandra Vladimiroviče Meně (1935–1990) pokus o liturgickou reformu srovnatelnou s tou zavedenou druhým vatikánským koncilem v katolické církvi.

Ačkoli Putnovou dávnou motivací ke studiu rusistiky rozhodně nebyla láska k našim „východním bratrům“, spíše naopak, v recenzovaných Obrazech se o ruské kultuře vyjadřuje místy i vlídně a projevuje v jednotlivostech i celkem vstřícný přístup, zvláště k některým jejím vybraným segmentům. Častěji ovšem kousavě píše o temných stránkách ruského civilizačního vývoje, které vyvozuje už z toho, že se byzantští misionáři o další vzdělání nově pokřtěného národa nestarali. Mělo to odpovídat byzantskému pocitu výlučnosti, která „vlastně spíš pochybuje, zda je možné udělat z barbara křesťana“. S nemalým znechucením referuje o podivných projevech ruské lidové zbožnosti nebo o „otřesné teologické nevzdělanosti” tamních duchovních, kteří často až fanaticky lpěli pouze na vnějším rituálu, jako by to byl spíše magický obřad, u kterého by jakákoli změna rušila jeho účinek. Zde ovšem můžeme kriticky namítnout, jestli zde Putna – ač profesor kulturní a sociální antropologie – trochu nepodceňuje obecný význam rituálů, symbolů a symboličnosti pro fungování každé komunity, nejen té ruské. G. K. Chesterton, který mimochodem Rusko upřímně nesnášel, jejich důležitost pěkně formuloval i v souvislosti se západní Evropou: „Kdyby bylo došlo v nauce třeba jen k malému omylu, mohlo to podstatně ohrozit lidské blaho. Špatně formulovaná věta o smyslu symbolů by byla zničila všechny nejlepší svobody v Evropě. Nedopatření v definicích by bylo zamezilo všem tancům nebo rozbilo všechna velikonoční vajíčka.“ Zvláštní je případ Slova o pluku Igorově. Autor nechává otevřenou otázku jeho pravosti a neoznačuje tento text jednoznačně za falzum, alespoň podle anglické Wikipedie se dnes ale odborníci přiklánějí na stranu autentičnosti památky, a Putnova interpretace by tedy mohla být označena za mírně tendenční.

K ruské literatuře přistupuje Putna diferencovaně, některé spisovatele hodnotí přísněji, než je obvyklé, jiné vyzvedává. Například Fjodor Michajlovič Dostojevskij je v knize možná nejcitovanějším autorem – představen je jako nepřítel Poláků, analytik mysli revolucionáře atd. Putna ovšem nezastírá, že zrovna tento umělec si jeho čtenářské srdce nezískal. Přednost dává například Nikolaji Gogolovi: zatímco ten duševní hlubiny a běsy přímo ukazuje, Dostojevskij o nich podle Putny především „dlouze mluví“. A slavnou Turgeněvovu „živou nebožku“ Lukerju dává Putna za příklad hrdinkám Dostojevského, protože na rozdíl od nich „postrádá prvky hysterie“.

Autor hutně shrnuje i českou historii fascinace Ruskem. Ostatně sám před časem vydal komentovanou Slávy dceru, jeden z největších plodů českého panslavismu. Jestliže o Jánu Kollárovi psal ještě s citlivým vhledem, o jeho pozdějších českých ideových následovnících, kteří mohli být poučeni o četných negativních rysech carského – a později sovětského – režimu, ale zavírali před nimi oči, už se vyjadřuje s mnohem menším porozuměním. Nikoli neprávem jim dává za vinu, že naše země vytrhovali ze středoevropského kontextu a stávali se „pomocníky ruského imperialismu“.

S neskrývaným nepřátelstvím pak Putna pojednává o současném ruském politickém režimu, jehož ideologické kořeny trpělivě stopuje hluboko do minulosti. Podle něj se v devadesátých letech zformoval a během nultých let se vlády nad společností ujal proud, který svérázně „kombinuje dis­kursy“ donedávna navenek neslučitelné: „Jde o proud, ve kterém se spojilo pravoslaví ve své konzer­vativní, obřadnicko-třetiřímské moskevsko-restaurační linii s postkomunistickými strukturami a s dalšími ideovými proudy, jako je eurasijské dovolávání se asijských kořenů Moskvy v tradici Lva Gumiljova, esoterické vzývání pohanského ruského dávnověku v tradici Nikolaje Rericha, antisemitské vymítání židovské a jakékoliv jiné ,jinakosti‘, panslavistické proklínání hni­jící Evropy v duchu Danilevského a Leonťjeva, ale i pravo­slavně romantické oslavování duchovní proměny a návratu ke Kristu, jež nabídl Gulag, v tradici Alexandra Solženicyna.“

A proti tomuto Rusku se Putna vášnivě zastává všech „disidentů“ ruské historie. A také slovně bojuje za věc současné Ukrajiny, nikoli jejích konkrétních politických představitelů s jejich mocenskými a ekonomickými zájmy, ale spíše „Ukrajiny“ jako principu, který prochází napříč jednotlivými dějinnými obdobími: „Ukrajina totiž není jen tak jedna z ,postso­větských republik‘. Ukrajina je víc než jen Ukrajina. Ukrajina je (spolu)dědicem evropského státu jménem Kyjevská Rus, dědicem Haličské Rusi a Litevské Rusi, nepřímo pak i dědicem Novgorodské Rusi – dědicem celého onoho ,západního‘ Ruska, které ukazovalo, že ,ruskost‘ nemusí být spojena jen s triádou ,samoděržaví, pravoslaví, národ­nost‘. Že ,ruskost‘ může být pravoslavná – ale nemusí kvůli tomu být autoritářská, xenofobní a antiintelektuální. Že ,ruskost‘ může pozitivně komunikovat s evropskými kulturními proudy. Ukrajina je věru víc než jen Ukrajina. Ukrajina dnes představuje i naději pro sousední Bělorusko, i útočiště pro demokraticky smýšlející exulanty z Putinova Ruska, kteří na Ukrajině budují nové, alternativní ,Rusko mimo Rusko‘. Ukrajina představuje velmi vzdálenou naději i pro samotné Rusko.“

Na to, že Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity pojednávají o tak rozsáhlé zemi (přesněji řečeno o té ze všech nejrozsáhlejší), by možná leckdo řekl, že jsou až překvapivě stručné a leccos v nich chybí. Více by se dalo jistě napsat třeba o pohanských kultech v současném Rusku, které se propojují například s tamní fantasy literaturou . Nebo o soudobé ruské kulturní scéně. Dále v Obrazech kupříkladu scházejí jména dvou (i na Západě) velmi vlivných ruských vědců, kteří o duchovním vývoji Ruska napsali mnoho podnětného: Jurij Michajlovič Lotman a Michail Michajlovič Bachtin, i když třeba texty sémiotika Borise Andrejeviče Uspenského nebo autora knihy Smích staré Rusi Aleksandra Michajloviče Pančenka zmíněny jsou. Přitom pluralistický obraz Ruska, který Putna předkládá, by se dal označit právě v Bachtinově duchu jako dialogický. Skeptik by se navíc asi zeptal, zda není kniha „dialogická“ až příliš a zda vyčleněním tolika kapitol trochu uměle neodděluje jevy, které spolu úzce souvisí. Takže například slavné verše Alexandra Bloka „Ano, jsme Skytové, ano, jsme Asiaté!“ recenzent našel v trochu jiné kapitole, než kde by je nejspíš očekával.

Kniha je psána s velkou erudicí, ale také s osobním zaujetím, stejným, s jakým její autor vedl související televizní rozhovor. Ten ovšem ukázal i to, že snaha o mediální prezentaci a formulování složitějších kulturněhistorických myšlenek – tváří v tvář televiznímu moderátorovi chrlícímu otázky někdy jen málo související s tématem – vyznívá rozpačitě či neúspěšně¹. (Ostatně o dnešním Rusku Putna konstatuje, že si v něm knihy „může psát, kdo chce a o čem chce. Avšak je to proto, že Puti­nův režim správně pochopil, že v dnešní době jde o knihy mnohem méně než v časech Radiščevových i Solženicynových. Že dnes jde mnohem víc o masová média, o rychlé zprávy a o vizualitu.“ Což zřejmě neplatí jen o Rusku.) I když samozřejmě neexistuje žádný „objektivní“ historický přístup, skeptik by asi namítl, že by recenzovanému dílu prospělo, kdyby se Putna dokázal více držet zásady „sine ira et studio“, jakkoli to je v současné době (fakticky válečného stavu na Ukrajině) obtížné či skoro nemožné. Na jedné straně autor bude, případně už je – podle autora recenze nespravedlivě – obviňován, že vychází vstříc „společenské objednávce“ a většinovému názoru dnešních veřejnoprávních médií, řekněme postojům, které v Českém rozhlasu zastává Libor Dvořák. Na straně druhé může být oceňován za obhajobu myšlenek, které jsou zase menšinové v celku české společnosti. Každopádně ať už si čtenář o jeho knize bude myslet cokoli a bude ji považovat za vyváženou či „protiruskou“, mohla by prohloubit českou debatu o současné podobě Ruska i Ukrajiny a o dlouhodobých příčinách současného stavu. Otázkou ale je, ke kolika čtenářům se Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity – vzhledem k tomu, jak (pro mnohé) kontroverzní osoba je napsala – vůbec dostanou a co dokážou změnit. Jestli pak stejně nebudou „přesvědčovat už přesvědčené“, zatímco jiní, i vysoce postavení, budou nadále recyklovat zavádějící stereotypy. A ač můžu být obviněn ze zmiňované  „mainstreamovosti“, musím upřesnit: jako český prezident, kterému přitom byla kniha nedávno autorem osobně doručena. Tradice českého nekritického obdivu k Moskvě má totiž příliš hluboké kořeny a ani sebelepší publikace s tím mnoho nezmůže.
 

1. Lépe dopadla debata v České televizi. ^zpět