Zima může být velmi idylická, uzávorkujeme-li vánoční trhy, vánoční dárky, svátky vůbec. Zima, to jsou taky lyže a hory. Jedna z mých nejzamilovanějších básní se jmenuje Zimní ráno a začíná slovy: „Mráz a slunce. Nádherný den.“ Mám ji ráda, protože téměř oslepuje čtenářovu sítnici září slunce a sněhu. A taky proto, že hned v první sloce zazní: „Ty ještě spíš, drahý příteli! Je ráno, vstávej, krasavice.“ Mám totiž ráda rána, ale nemám ráda válení se v posteli a je skvělé vědět, že můj milovaný básník to měl podobně. To jeho něžné burcování ke vstávání! Taky mě už v dětství okouzlilo oslovení „příteli“ a „krasavice“ v souřadném, nikoli vylučovacím poměru. To je vzácnost, v básni i v životě. Přinejmenším pokud nežijeme ve Skandinávii.

Puškin, který je autorem básně, napsal ještě jeden text o zimě, který si s tímto povídá. Jmenuje se Zimní večer. Tentokrát ho otevírá obraz ledového vichru v černém nebi. Básník sedí u okna, dívá se ven a není mu z toho dobře. Napsal ji v jednom z nejhorších životních období, když se v roce 1824 vracel z vyhnanství na rodinný statek ve vsi Michajlovské. Do Moskvy ani Petěrburgu nesměl, s rodiči nejenže neměl idylické vztahy, ale jeho otec dokonce přijal funkci dozorčího, který měl pročítat jeho korespondenci a hlídat, co dělá a kde se pohybuje. Tajně doufal, že syna nachytá, podá o tom hlášení a ten půjde do vězení. Naštěstí za nějaký čas rodiče odjeli žít do Moskvy a v roce 1826 usedl na trůn nový car Mikuláš I., který volnomyšlenkářskému básníkovi slíbil ochranu.

Když jsem psala o zimě, byla to spíš zima z druhé básně. Důvody nebyly rodinné, meteorologické – koneckonců žiju v Praze, nikoli ve Skandinávii –, ani estetické, ale zdravotní. Nějakou dobu mi tělo odmítalo reagovat na zimu normálně, takže mi při nejmenším poklesu okolní teploty začínalo být velmi zle. Více vrstev oblečení ani ošklivá funkční trika moc nepomáhala. A jestliže ve filmu Thelma o severské dívce s nadpřirozenými schopnostmi, který teď běží v kinech, dává otec dceři prst pod plamen svíčky, aby poznala, „jaké to je v pekle, a pořád“, moje peklo mělo zcela jiné atributy. Nebylo to ohnivé křesťanské peklo, ale ledová židovská gehenna. Protože poezie přece jen nemůže být úplně bez obrazů a metafor, zima se mi spojila s obrazem pekla. Na druhou stranu mě ale nepřestala přitahovat a pokoušet, protože utíkat před strachem je k ničemu. Proto mě přestal zajímat jih a o to víc začal lákat sever.

Sever je totiž domov zimy a její nejzazší mez. Kromě toho, že tam ženám platí za stejnou práci stejně jako mužům, chrlí minimalistický design a píšou dobré detektivky, tam mají severní pól. Za severním pólem už nemůže být zima větší, a proto není čeho se bát. A severním pólem roku je prosinec: mez, slunovrat, kolaps, konec. „Z mých šatů vyzařuje modravý svit. Zimní slunovrat. Cinkající tamburíny z ledu. Zavřu oči. Existuje zvukoprázdný svět, existuje štěrbina, kudy mrtvé pašují přes hranice,“ píše Seveřan Tomas Tranströmer v překladu Milana Richtera a Víta Janoty. Potom už přichází tichý průzračný leden. V lednu je zima prakticky už mrtvá, ať žije zima!