V obrovském románském kostele se turisti tlačili v polotmě.
Klenba rozevírající se za klenbou, a žádný výhled.
Jen mihotající plamínky několika svíček.
Anděl bez tváře mě objal
a zašeptal křížem skrz celé mé tělo:
„Nestyď se, že jsi člověk, buď hrdý!
V tobě se donekonečna otevírá klenba za klenbou.
Nikdy tě nedokončí, a tak to i má být.“
Slzami oslepený
dal jsem se vytlačit na piazzu vroucí sluncem
i s Mr. a Mrs. Jonesovými, Herr Tanakem a signorou Sabatini.
V nich všech se donekonečna otvírala klenba za klenbou.

 

Espresso
Černá káva venku na terase
se stolky a židlemi pestrými jako hmyz.

Jsou to vzácné destilované kapky,
naplněné stejnou silou jako Ano a Ne.

Kávu vynesli z tmavých útrob kavárny
a ona teď bez mrknutí hledí do slunce.

Na denním světle bod blahodárné černi,
co se rychle vlije do bledého hosta.

Podobná kapkám černého rozjímání,
které tu a tam vydestiluje duše

a které tě blahodárně postrčí: Jdi!
Inspirace, abys otevřel oči.

 

Z března 1979
Unaven všemi, co přicházejí se slovy, slovy, ale ne s jazykem,
odjel jsem na ostrov pokrytý sněhem.
Divočina nemá žádná slova.
Nepopsané stránky se šíří všemi směry!
Narazím na stopy srnčích kopýtek ve sněhu.
Jazyk, ale žádná slova.

 

Galerie
Nocoval jsem v motelu u dálnice E3.
V pokoji to páchlo něčím, co jsem ucítil kdysi
mezi asijskými sbírkami v jistém muzeu:

masky, tibetské, japonské, na světlé stěně.

Ale teď to nejsou masky, jsou to tváře,

které se prodírají bílou stěnou zapomnění,
aby dýchaly, aby se na cosi zeptaly.
Ležím s otevřenýma očima a vidím, jak zápasí,
jak mizí a znovu přicházejí.

Jedny si zapůjčily rysy těch druhých, vyměňují si
tváře hluboko ve mně,
kde zapomnění a paměť spolu handlují.

Prodírají se novým nátěrem zapomnění,
bílou stěnou,
mizí a znovu přicházejí.

Přetrvává tu smutek, který se takto nenazývá.

Vítejte v autentických galeriích!
Vítejte v autentických galérách!
V autentických galejích!

Chlapec karatista, který úderem ochromil chlapa,
ještě pořád sní o rychlém zbohatnutí.

A tahle žena kupuje a kupuje věci,
aby je vzápětí hodila do tlamy prázdna,
plížícího se za ní.

Pan X si netroufá vyjít ze svého bytu.
Temná hradba z pofiderních lidí
stojí mezi ním
a ustavičně couvajícím obzorem.

Žena, co kdysi utekla z Karélie,
co se uměla smát...
teď se zjevila,
ale je němá, zkamenělá, socha ze Sumeru.

Jako když mi bylo deset a přišel jsem pozdě domů.
Světlo na schodišti zhaslo,
zato výtah, ve kterém jsem stál, svítil a stoupal

jako potápěčský zvon temnými hlubinami,
poschodí za poschodím, zatímco se vymyšlené tváře
tiskly na mříže výtahové šachty...

Teď to ale nejsou vymyšlené tváře, jsou skutečné.

Ležím tu natažený jako příčná ulice.

Mnozí vystupují z té bílé mlhy.
Kdysi jsme se dotkli jeden druhého – skutečně!

Dlouhá a světlá chodba páchnoucí karbolem.
Vozík. Dospívající dívka,
která se po autonehodě učí mluvit.

Chlapec, který se pod vodou snažil zakřičet,
a studená masa světa do něj vnikla
nosem a ústy.

Hlasy volaly do mikrofonu: Tempo je moc,
tempo je moc!
Hraj tu hru dál, the show must go on!

Svou kariérou se pohybujeme strnule, krok za krokem,
jako v japonské hře nó
s maskami, s hlučným zpěvem: Já, to jsem já!
Toho, kdo vypadne ze hry,
zastupuje stočená přikrývka.

Jistý umělec říkal: Předtím jsem byl planetou
s vlastní hustou atmosférou.
Paprsky zvenčí se v ní lámaly na duhy.
A uvnitř, uvnitř zuřila bouřka za bouřkou.

Teď jsem vyhaslý a suchý a otevřený.
Chybí mi dětská energie.
Mám jednu stranu rozpálenou a druhou studenou.

A žádné duhy.

Nocoval jsem v domě, kde stěny mají uši.
Mnozí se jimi chtějí dostat dovnitř,
ale většině se to úplně nepodaří:

přehluší je bílý šum zapomnění.

Anonymní zpěv se potápí ve stěnách.
Krotké klepání, co nechce, aby bylo slyšet,
zadržované vzdechy,
moje staré repliky vlekoucí se jako bezdomovci.

Poslouchej mechanické sebezpytování společnosti,
ten hlas velkého ventilátoru
jako umělý vítr v důlních štolách
šest set metrů pod zemí.

Oči máme pod obvazy otevřené dokořán.

Kéž bych jim dal alespoň pocítit,
že toto chvění pod námi
znamená, že přecházíme po mostě...

Často musím stát úplně nehybně.
Jsem partner vrhače nožů v cirkuse!
Otázky, které jsem od sebe v zlosti odhodil,
se svištivě vracejí,

netrefí mě, ale přibijí mé kontury
v hrubých rysech,
zůstanou tam, když se zvednu a odejdu.

Často musím mlčet. Dobrovolně!

Protože „poslední slovo“ říká kdosi znovu a znovu.
Protože dobrý den a nashledanou...
Protože dnes, tento den...

Protože okraje nakonec vystoupí
ze svých břehů
a zaplaví text.

Nocoval jsem v motelu náměsíčných.
Mnohé tváře jsou tu zoufalé,
jiné vyhaslé
po tolika poutích zapomněním.

Dýchají, mizí, probojují se nazpět,
hledí mimo mne,
všechny se chtějí prodrat k ikoně spravedlnosti.

Stává se, ale málokdy,
že jeden z nás skutečně vidí toho druhého:

na krátkou chvíli se člověk zjeví
jako na fotografii, jen jasněji,
a v pozadí je možné tušit cosi
většího než jeho stín.

Stojí v životní velikosti před kopcem.
Je to spíš šnečí domeček než kopec.

Je to spíš dům než šnečí domeček.
Není to dům, přesto má mnoho místností.
Je to nejasné, přesto ohromující.
Člověk z toho přímo vyrůstá a ono to vyrůstá z něj.
Je to jeho život, je to jeho labyrint.