Téma sirotčince ze své podstaty není příliš veselé, s čímž se autoři mohou vypořádat v zásadě dvěma způsoby: s naturalistickou syrovostí Charlese Dickense, anebo s humorným nadhledem. Filip Zawada (nar. 1975) se vydal tou druhou cestou, aniž by nutně tuto tematiku zlehčoval. Jeho vypravěč František vyrůstá v církevním sirotčinci a zprostředkovává čtenáři svou zkušenost formou volně zachycených myšlenek připomínajících do určité míry deníkové záznamy. Lineární chronologii zápisků však lze pouze tušit a nejasný je i celkový časový úsek, který román pokrývá. Léta ubíhají, ale v sirotčinci, jenž je světem sám pro sebe, jako kdyby se čas zastavil. František mluví o ostatních dětech, jejichž příchod či odchod je jediným vytržením z monotónnosti přísného řádu zařízení, o jeptiškách, které se o ně starají, o škole, o svém kocourovi, o Bohu a náboženství, ale především mluví o životě a o tom, jak ho žít. S nezlomnou sebejistotou člověka, který už je dost starý, aby věděl své, probourává zkostnatělost dogmat a pravidel dospělých kolem sebe, a zároveň s přetrvávající dětskou naivitou odhaluje, co považuje za pravdu.

Zawada není žádný literární nováček, i když českému čtenáři se touto knihou představuje poprvé. Některá jeho předešlá prozaická i básnická díla se dokonce dočkala pozornosti odborné veřejnosti a byla nominována na několik literárních cen (mezi jinými také na Literární cenu Nike – nejprestižnější polskou literární cenu). Bezpochyby si proto uvědomuje, že dětský vypravěč je vypravěč velice mocný. Co by z úst dospělého pohoršovalo jako rasismus nebo xenofobie, u dětského vypravěče prochází a místy vyvolává i shovívavý úsměv na tváři. Vypravěčův pragmaticko-cynický pohled, nefiltrovaný společenským očekáváním či konvencemi a zároveň ovlivněný upřímnou a přímočarou dětskou logikou, dává za vznik příjemně odlehčenému dílu.

Humor jako obrana

Na pozadí knihy je však stále možné vnímat ponuřejší atmosféru – nedostatek jídla, chudobu i ostrakizaci ze strany okolního světa. Františkův cynismus zakrývá beznaděj dítěte, které potenciální rodiče přicházející do sirotčince přehlížejí kvůli vysokému věku, a je mnohdy jedinou obranou proti nespravedlnosti jeho údělu.

Vypravěčský styl je jednoduchý, v překladu používá obecnou češtinu a nevyhýbá se ani vulgarismům, kterými František častuje ostatní děti v sirotčinci, stejně jako jimi komentuje dění kolem sebe i své vlastní prohřešky. Právě z vulgarismů je možné vyčíst citové pohnutí, navenek maskované hrubostí a lhostejností. Nedostatek empatie je logickou reakcí dítěte, které se od útlého věku může spolehnout jen samo na sebe, na svůj úsudek a adaptaci na mnohdy nesmyslné zásady dospělých.

Zvláštním paradoxem jsou pak pasáže, v nichž František cituje své slohové práce. Obsahují totiž gramatické chyby, které zbytek textu postrádá, byť je prezentován jako Františkovy zápisky. Ty jsou očíslované, ale ne datované. A svou délkou se výrazně liší, což odráží citové rozpoložení vypravěče. Rozvernost či hloubavost delších pasáží zabírajících i několik stran střídají frustrované povzdechy kondenzované do jediné věty.

Otázka víry

Kniha Omylem jsem rozšlápl černou kočku představuje pouhý výřez z Františkova života, který postrádá vypointovanou gradaci. Právě ona nepatetická prezentace tvoří další díl skládačky výsledného dojmu. Smyslem knihy není provést čtenáře dětstvím vypravěče, ale poskytnout náhled na společnost, aniž by přímo burcoval k nějaké změně či ostentativně vypichoval chyby.

Text je prokládán jednoduchými černobílými ilustracemi imitujícími dětskou kresbu, byť jejich určitá pravidelnost a symetričnost prozrazují, že autorem pravděpodobně není žádné dítě. Samotný název románu je svým odevzdaným cynismem neobyčejně trefný a dokáže nastínit celkové vyznění díla. Humoristická stránka knihy prosakuje na povrch nejen prostřednictvím svérázných Františkových závěrů („Všichni jsme lidožrouti, protože jíme tělo našeho Pána.“, s. 60), ale také v náhodném výběru zaznamenaných myšlenek a zážitků – od slohové práce ve škole, přes absurdní pohádky před spaním, až po úvahy o lásce, pro kterou František trpí stejně jako Ježíš.

Kniha poskytuje zajímavý náhled na náboženství. Existence Boha na jednu stranu není zpochybňována – vzhledem k prostředí, ve kterém František vyrůstá, je vlastně alternativa nepředstavitelná –, na druhou stranu však vypravěč zpochybňuje učení o Bohu („Bible je prej kniha, kde je nejvíc o životě. Já tomu nevěřím, protože tam není nic o čurání.“, s. 21) a vyjadřuje dokonce určité pohrdání („Navíc Nejvyšší si potřebuje každý den dokazovat, že stvořil něco hodnotného.“, s. 101). František nastavuje tradiční, dogmatické křesťanské výuce zrcadlo a nutní k zamyšlení nad tím, jak neochota diskutovat formuje prostředí potlačující kritické uvažování.

Omylem jsem rozšlápl černou kočku představuje svým rozsahem (jen něco málo přes 130 stran) ideální čtení na víkend či kratší dovolenou. Nenáročný styl a jednoduché ilustrace na první pohled navozují dojem odlehčené humoresky, ale některé myšlenky a závěry jsou nečekaně hlubokomyslné a donutí čtenáře se na okamžik zastavit a zapřemýšlet. Tragédie a komedie jdou ruku v ruce a k životu lze nejlépe přistupovat se špetkou nadhledu. Kniha ve své podstatě nepřináší nic převratného, ale zpracovává méně časté téma způsobem, který má potenciál přimět čtenáře i k opakovanému čtení.