Humoristická literatura bývá občas náročnějšími čtenáři opovrhována jako cosi primitivního a laciného, jako pokleslá zábava pro masy, jejíž nejlepší tvůrci se už stejně dávno přestěhovali do výdělečnějších odvětví a médií, tedy především do televize a filmu. Zároveň je humoristický žánr na českém knižním trhu dlouhodobě a stabilně zárukou vysokých prodejů: od devadesátých let, kdy se prosadil Michal Viewegh a dejme tomu Halina Pawlovská, až k současným knižním hitům od Patrika Hartla či Evžena Bočka. A tak to s humoristickým psaním opakovaně zkouší nikoli malé množství autorů, které nemá žádné velké literární ambice, zato by rádo oslovilo masy.

Je proto osvěžující, když se objeví kniha, jejíž autor umí psát, navíc je inteligentní, má rozhled a nápady – a samozřejmě také smysl pro humor. Filip Mikuš (nar. 1983) by takovým autorem mohl být, pokud by se psaní začal věnovat soustavněji a třeba jej upřednostnil před svými dalšími aktivitami, totiž divadlem a hudbou. Anotace na obálce sbírky Výstava chameleonů jej představuje jako básníka (vlastním nákladem si v roce 2011 vydal soubor nazvaný jednoduše Poezie), písničkáře (vlastním nákladem si v roce 2013 vydal i své písňové texty pod názvem Aby se vědělo) a divadelníka. Zde se musíme spolehnout na nakladatelskou anotaci, která jej uvádí jako autora komedie Vyfotit se s hrochem, „metafyzické revue“ Bůhlifuk a „muzikálové broučkiády“ Na Měsíc!. Když však po nich začneme pátrat na internetu, mnoho se nedozvíme; pouze to, že z inscenování Bůhlifuku v roce 2009 sešlo. Nebylo by tedy divu, kdyby zmíněná díla byla zatím jen v autorově šuplíku, nebo dokonce jen plodem mystifikace. S ohledem na Mikušovy povídky ve Výstavě chameleonů by to nebylo zas tak překvapivé.

Prvním delším textem (po dvou parodiích na motta) je totiž Ukázka životopisu, v níž Mikuš prolíná reálná data ze svého života s nadsázkou a humorně sebeoslavnou fabulací. Své jméno Mikuš zmiňuje v podobném duchu ještě v povídce Šťastnýma očima, v řadě a stejném významu se Shakespearem a Cervantesem. Jde mimochodem o jednu z několika povídek, které nějak tematizují proces psaní a literárního provozu: zde jako fantaskní sci-fi o tovární výrobně zábavných televizních pořadů. Dalšími jsou Karavana jde dál, variace na dopis z nakladatelství (zde šířeji pojatý „Spolek drobných pěstitelů Velikosti“) pro autora nepřijatého rukopisu, v němž není zcela jasné, zda se Mikuš přidává na stranu spolku zahlceného grafomany, anebo na stranu falešnými lichotkami odmítnutého spisovatele. Nebo haškovsky potutelný parodický nekrolog nevýznamného básníka Z dějin povrchu lidstva: Básník Hulava. Vedle literárního provozu využívá Mikuš také ten mediální, opakovaně paroduje televizní či rozhlasové rozhovory a reportáže.

Nakladatelská anotace srovnává Mikušovy povídky s těmi od Woodyho Allena, Daniila Charmse či Donalda Barthelmeho, čímž chce hlavně naznačit, že autor pracuje s výraznou nadsázkou, nebojí se dotáhnout situace do absurdna či přímo surreálna. Jeho metodou bývá dlouhé a zevrubné opisování nějaké komické, nepřípadné nebo překvapivé situace jazykem, který kombinuje mírně archaické výrazy a spojení s tónem korektního zpravodajství či suchých vědeckých prací, aby jej náhle překlopil do lidovosti. Což je asi jediný moment, který povídky nějak spojuje; jinak jsou tematicky i formálně nadmíru pestré.

Zpočátku je čtenář mile překvapen, natěšen, co dalšího Mikuš přichystá, s přibývajícími texty nicméně přichází mírné zklamání. Jestliže je totiž první povídka Škola hrou na školu hrou založena na důmyslném směřování k závěrečné tragikomické pointě, ty další už tuto energii ztrácejí. Nejvíc humorných pasáží se tu nachází uprostřed textu, v drobných hříčkách, zábavných metaforách a dílčích vtipech odehraných na rozměru odstavce. A ke konci jako by autorovi trochu došel dech – povídku uzavře nevýrazně, předvídatelně. Místy se zdá, jako by některé povídky byly určeny spíše k veřejnému předčítání nebo performování, které by opakovaně vyvolávalo v publiku smích. Nic proti tomu. I to mívá smysl, jak dlouhá léta ukazoval Jaroslav Rudiš na literárních večerech EKG, ale je to trochu jiná disciplína. Při čtení přeci jen matný závěr po předchozích podařených stránkách zamrzí. V detailech (včetně nápaditých názvů povídek) je Mikuš skvělý, v celku už slábne.

Mikušův humor bychom mohli označit za intelektuální či poučený, ale neznamená to, že je nudný nebo nepřístupný. A dočkáme se i nečekané provokace: povídka Střípky našich zítřků je veselou homosexuální antiutopií, v níž se heterosexuálové stávají pohrdanou a zatracovanou menšinou. Mikuš přitom sice používá výrazy jako homoděj, hulibrk a kuřbuřt, které ale ve světě, jemuž vládnou gayové, ztratily své hanlivé významy. Autor převrací status quo – a homosexuálové jsou v jeho světě k menšině heterosexuálů (která existuje hlavně jako plemeníci; to aby lidstvo nevyhynulo) stejně arogantní a zatvrzelí jako ve světě současném někteří konzervativci. Tak jen doufejme, že gayové budou mít smysl pro humor a že zmíněná povídka nebude budit nějaké negativní vášně – sbírka jako celek ukazuje, že Mikuš rozhodně nepíše laciný ani prvoplánový ani urážlivý humor.