Co si zapisovali do svých knih umělci, politici, učenci nebo šlechta? Jaké knihy sbírali a četli? Komu je věnovali a co obdarovaným v knihách přáli? Jaké byly osudy knih a knihoven po jejich smrti? Na tyto otázky hledala odpovědi obsáhlá výstava Komu asi patřila? Knihy a jejich lidé – sběratelé i nepřátelé, která se konala v Českém muzeu hudby na přelomu let 2015 a 2016. Její malá část byla před pár dny předvedena také na veletrhu Svět knihy 2017, a to v prostorách Lapidária Národního muzea.

Poutavou přednáškou výsek výstavy doprovodil jeden z jejích tvůrců Richard Šípek z Knihovny Národního muzea. Zaměřil se na nejzajímavější čtenářské značky a záznamy, které se zpravidla týkají vlastnictví knihy a informací o jejím nákupu, popřípadě darování. Dalšími velmi častými zápisy jsou záznamy kronikářského charakteru, ať už k lokálním dějinám obecně, nebo k rodinným událostem (zpráva o narození dítěte, o úmrtí v rodině nebo o sňatku). Dále přednášející přiblížil předchůdce pozdějších památníků, takzvané štambuchy.

Břitva, vycpaný pes, díra po kulce
Výstava Komu asi patřila? představila alespoň část toho, co skrývají bohaté knižní fondy Národního muzea. Návštěvníkům prostřednictvím knih od raného novověku po 21. století umožnila „nahlédnout do života a tvorby významných osobností naší vědy a kultury“. K vidění byla například kniha hostů bývalého Šramotova mezinárodního restaurantu, Špalíček kramářských tisků s originální vazbou a titulním listem Josefa Váchala, publikace z osobních knihoven například Jana Jesenia, Boženy Němcové, Emy Destinnové či Miroslava Tyrše. Prezentovány byly i některé kuriozity spojené s významnými osobnostmi, například břitva Jána Kollára, klíček od hrobu Karla Havlíčka Borovského, vycpaný pes Kvik Jindřicha Fügnera či Josefem Váchalem umělecky ztvárněné skříně na ukládání knih.

Okolnosti získání některých artefaktů byly také někdy poněkud netradiční: v jedné modlitební knize zůstala vepsána poznámka, že ji vlastenecký kněz a sběratel lidové slovesnosti Václav Krolmus (1790–1861) získal v kryptě, kde ji vyjmul z rukou jistého nebožtíka. Některé knihy přitom skrývají tajemství, třeba ta, jejíž hřbet byl prostřelen kulkou. (Byla součástí knihovny zámku v Mimoni, který po válce připadl armádě.) A četné mají komplikované dějiny a prošly složitým koloběhem několikanásobného darování.

Ručně vepsané texty často svědčí o tom, co si majitel myslel o obsahu knihy a o jejím autorovi. Kupříkladu Karel Havlíček Borovský připsal do spisu jednoho německého mystika, že autor je „absolutní osel“, kteréžto zvíře ztvárnil i obrazově, a dodal ironickou poznámku: „Herkules vykonal 12 hrdinských kusů, já přečetl tuto knihu.“ Případně někteří majitelé, například katoličtí šlechtici, do (nekatolických) knih deklarativně uváděli, že je sice mají ve své knihovně, ale se jejich obsahem nesouhlasí. Jindy ale autoři sami (možná jen rétoricky) snižovali svůj výkon: Josef Florian v dedikaci knihy, již přeložil, psal o svém „chabém překladu dobré knihy“.

Corpus delicti
Dochované vpisky rovněž dokumentují některé milostné příběhy a utajované vášně. Nedochovala se sice kniha veršů, jejímž prostřednictvím komunikovali Anna Holinová a Jan Neruda tak, že postupně podtrhávali jednotlivá slova a svazek si předávali. Archivováno je ale jedno z vydání korespondence Boženy Němcové, kterou Karlu Teigovi věnovala jedna z jeho milenek při příležitosti šestého výročí tykání. A hned několik titulů potvrzuje, kolik obdivovatelů měla mezi spisovateli a básníky Jitka Fučíková, manželka Bedřicha Fučíka, který to ostatně věděl a ani se s tím netajil. Kupříkladu Jan Zahradníček se jí v dedikaci vyznal, že se až na onom světě dozví, čím mu byla na zemi.

Podle Šípkova shrnutí si lidé zaznamenávali do knih nezřídka záležitosti velmi osobního rázu nebo se v komentářích na okrajích stránek či mezi řádky osobitým a bezprostředním způsobem vztahovali k textu knihy, ať už autorovi souhlasně přitakali, nebo mu spílali nevybíravými výrazy. „To nakonec činí celý provenienční výzkum zajímavým a mnohdy velmi vzrušujícím.“ Při procházení výstavou či při listování brožurou Komu asi patřila? Knihy a jejich lidé – sběratelé i nepřátelé: Katalog k výstavě pořádané Knihovnou Národního muzea v Českém muzeu hudby, 3. 12. 2015 – 6. 3. 2016 (Národní muzeum, Praha, 2015) mu musíme dát za pravdu. I když mnohý smrtelník zalituje, že se stejně jako vyvolení muzejníci nemohl vlastní rukou dotýkat svazků, jimiž listovali a do nichž psali největší velikáni české kultury.

V této souvislosti dodejme, že název přibližované přednášky Do knih se píše a čmárá! návštěvníky/čtenáře nenabádal, aby v knihách, zvláště ne těch půjčených, psali a kreslili, záměrně je špinili, vytrhávali z nich, muchlali je či jinak projevovali svou kreativitu. K tomu účelu je určena publikace Destrukční deníček (do kapsy): Tvořit znamená ničit. Je ale otázka, zda zdejší paměťové instituce budou jednou archivovat alespoň pár jejích svazků…