Několik měsíců po prvních ohláškách přece jen vyšel sborník s názvem Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty, který je knižním výstupem workshopu pořádaného v roce 2010 Židovským muzeem v Praze a Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Jak napovídá titul dotyčné publikace, hlavním předmětem konference i přítomného sborníku je problematika vztahu Jana Nerudy a Židů. Téma to bude pro většinu laiků zřejmě poněkud překvapivé – a nutno dodat, že svou vinu na tom nese i česká literární historie. O tom, že Nerudův vztah k Židům byl dosti komplikovaný a jeho postoje v tomto směru bývají nezřídka spojovány s antisemitismem, se totiž sice alespoň v odborných kruzích dobře vědělo, ale až na výjimky také donedávna (dokonce i po roce 1989) – patrně z ohledu na dobrou pověst českého národního klasika – taktně mlčelo. Není proto divu, že zmíněný workshop provázely vášnivé polemiky napříč zastoupenými obory a někteří z jeho účastníků protestovali již proti samotnému otevření podobné diskuse.

Přesto se nyní do rukou čtenářské veřejnosti dostává sborník s několika vybranými příspěvky z této konference, jež se podle editorů svazku Michala Frankla a Jindřicha Tomana bezprostředně vztahují k Nerudovým názorům na Židy. Obsah zbylých referátů zde bohužel představen není, zájemci ovšem mají možnost se s ním seznámit v anglickém znění na stránkách časopisu Judaica Bohemiae (2/2011). V samotném dvousetstránkovém sborníku, pečlivě vypraveném a vybaveném všemi náležitostmi odborné publikace, pak nalezneme celkem pět studií a mimoto úplné znění Nerudova textu, který bývá v rámci této debaty citován zdaleka nejčastěji – pamfletu Pro strach židovský z roku 1869 (respektive o rok pozdějšího „brožurkového“ vydání této původně časopisecky otištěné série fejetonů).

Michal Frankl v úvodní studii nejprve poodkrývá různé motivy dosavadního přehlížení, marginalizování či jistého odůvodňování Nerudova problematického vztahu k Židům – vedle příčin dobových (ideologických apod.) zde hlavní roli trvale hraje rozpor mezi zažitou představou Nerudy jako demokrata a sociálně empatického autora a jeho obrazem coby hlasatele antisemitských postojů, přičemž Frankl obě tyto polohy prohlašuje za dva neoddělitelné aspekty Nerudovy osobnosti a tvorby. Následně se pokouší zasadit protižidovské názory Jana Nerudy do kontextu české liberální publicistiky 60. let 19. století a poukazuje jak na Nerudovu obeznámenost se soudobými (nejen českými) diskusemi o tzv. židovské otázce, tak na místo jeho vlastního pamfletu v tomto diskurzu.

Detailnější analýze pak tento „antisemitský traktát evropského formátu“ (s. 33) ve svém příspěvku podrobuje Jindřich Toman, který pojmenovává autorovy hlavní inspirační zdroje, charakterizuje jeho rétorický styl i způsob jeho argumentace (využívající řadu dobových stereotypů) a označuje Nerudovy protižidovské výboje za projevy antisemitismu nacionálního a ekonomického. Připomíná stopy negativního pohledu na Židy v dalších autorových textech, zejména v Nerudově publicistice (fejetony, eseje z cest), a odmítá tvrzení, že by studie Pro strach židovský představovala pouze jakousi výjimku – „Protižidovské pasáže existují a zasazují traktát do kontextu Nerudova diskurzu“ (s. 49).

Hlubší zakořeněnost Nerudova antisemitismu, a to i na poli beletrie, ostatně dokládá rovněž příspěvek následující, v němž se Marek Nekula zabývá obrazem Židů v kanonickém díle české literatury – Povídkách malostranských. Autor článku zde navazuje na svou podobně orientovanou dřívější studii a s využitím teoretických nástrojů tzv. nového historismu se zaměřuje na „dobovou konceptualizaci židovství, v níž s rétorikou emancipační konkuruje rétorika antisemitská“ (s. 57). Nekula rovněž zpochybňuje poměrně rozšířený pohled reprezentovaný kupříkladu Alexejem Mikuláškem, který odmítá Nerudu jakkoliv spojovat s tzv. rasovým antisemitismem (a používá pro něj termínu „asemita“) – Marek Nekula, který jinak nepřehlíží jisté „polehčující okolnosti“ Nerudova antisemitismu (mj. autorovo omezení se na pouhé slovní výpady), v tomto případě oponuje Nerudovou argumentací „přírodou“ a „přirozeností“ Židů.

Naopak poněkud širšímu záběru dala ve své stati přednost Kateřina Čapková, zabývající se protižidovským diskurzem v českém národním hnutí. V centru její pozornosti ovšem leží zcela konkrétní téma, spjaté hned s několika paradoxy a týkající se vztahu dvou velkých osobností české literatury – Karla Havlíčka Borovského a Jana Nerudy – ke spisovateli a inspirátorovi pozdějšího českožidovského hnutí, Siegfriedu Kapperovi (1820–1879). Poslední příspěvek od Václava Petrboka je pak rovněž zacílen na konkrétní osobnost, která do značné míry ovlivnila Nerudův postoj k Židům – novináře, nakladatele a politika Davida Kuha (1818–1879), jenž je ovšem zde představen snad až příliš podrobně a s přemírou bibliografických odkazů a vysvětlivek.

Vydání dotyčného sborníku bezesporu představuje záslužný počin, současně je však třeba mít na paměti, že se jedná – zvláště z pohledu dosud takřka nezasvěcené čtenářské veřejnosti – o soubor textů, které otázku Nerudova antisemitismu (a snad i další debatu na toto téma) teprve naplno otevírají a mimoto rozhodně nereprezentují pohled všech vědeckých oborů a konkrétních badatelů s touto problematikou spjatých. Je ovšem nutno s jistou lítostí podotknout, že přítomná kniha je určena spíše odbornému publiku, a pojednané téma – zasluhující si přitom vstoupit do obecného povědomí – tak zřejmě i nadále zůstane převážně předmětem akademických polemik.