Prostá obálka s typickou portrétní miniaturou kulatého kněžského obličeje evokuje již řadu předchozích: kniha Sedm let jsem u vás sloužil je pátým svazkem ediční řady Korespondence Jakuba Demla, kterou vydává nakladatelství Dauphin. Tuto řadu zahájil titul Carissime, kde se touláte? (korespondence s babickým farářem Josefem Ševčíkem, 2010), následovaly knihy I tento list považujte za neúplný (s knězem Matějem Fenclem, 2010/11), Číslo jednací: láska (se sochařem Františkem Bílkem, 2013, dva díly) a naposledy Příteli Evermodu Balcárkovi místo čestného diplomu (s premonstrátem Evermodem V. Balcárkem, 2014). Pátý svazek připravily k vydání Daniela Iwashita a Petra Klimešová s Eliškou Davidovou; edičním zpracováním a strukturou se podobá předchozím, nicméně jeho zařazení do ediční řady Korespondence je poněkud matoucí.

Kniha Sedm let jsem u vás sloužil představuje totiž demlovsky svébytný typ memoárové prózy, do níž bylo vřazeno několik málo Florianových listů a jejíž závěr je částečně stylizován jako dopis. Slovy editorek: „Do edice básníkovy Korespondence text řadíme pro jeho částečně dopisový charakter, zejména v závěru, v němž pisatel deset let po smrti adresáta odpovídá na několik jeho listů“ (s. 213). Korespondence Jakuba Demla a Josefa Floriana (v obvyklém slova smyslu) čítá stovky listů z let 1903–1935, jež ale na vydání teprve čekají. Právě vydané Demlovy vzpomínky jsou jakýmsi jejím dovětkem, „korespondencí“ spíše ve významu vzájemného vztahu, doplňování (se), odpovídání (si). Jako u značné části Demlova díla, i zde selhávají pokusy popsat tuto knihu pomocí obvyklých literárních definic žánru: rámcem vzpomínek jsou jen velmi volně sevřeny nejrůznější úvahy, zamyšlení nad několika událostmi, citace dopisů i ústních výroků, vášnivé i lyrické apologie vlastního díla, vlastní osoby i osob jiných.

Ústřední postavou, jež tuto nesourodou směs spojuje, je staroříšský vydavatel Josef Florian; nicméně čtenář, jenž by očekával faktografické memoáry Demlovy spolupráce s Florianem, bude muset vzít zavděk pouze několika málo dojmy a záblesky z minulosti, s aluzí na příhody a slova, s nimiž se Deml toužil vyrovnat. Velmi dlouho trvá, než se v textu vůbec objeví události spjaté přímo s Florianem, a i poté Deml neustále odbíhá: ke svým vlastním osudům, ke vzpomínkám na přátele či na kněží, u nichž kaplanoval – faktograficky se čtenář dozví např. o Františku Bílkovi či o Otokaru Březinovi snad více než o Florianovi samotném. Staroříšský vydavatel zůstává (alespoň v první polovici knihy) spíše osobou v pozadí, tajemnou a tušenou, od níž očekáváme, že přijde a dá událostem smysl.

Oněch „sedm let“ v titulu Demlových vzpomínek, citát z lidové písničky, skutečně odpovídá době Demlovy spolupráce se Starou Říší: s Florianem se Deml seznámil roku 1903 a od následujícího léta až do roku 1911 se podílel na vydávání a překládání knih a sborníků Dobrého díla. Sedmička však není pouhý časový údaj, ale do velké míry i symbolické číslo – znamení plnosti, celosti, završení, po němž přichází změna. Oněch „sedm let“ tak lze chápat jako uzavřenou epochu Demlova díla, významné, ale ukončené období, zvláštní životní etapu. Zlomovost a osudovost „sedmi let“ nedefinuje pouze Demlova spolupráce s Florianem, ale i další životní události: putování mladého kněze po duchovní správě v mnoha moravských farnostech a konflikty s církevními nadřízenými, jež vedly až k jeho vyloučení z duchovní správy (1909) a k předčasnému penzionování (1912, tedy deset let od vysvěcení – ve 34 letech věku). Nemalou zásluhu na tom ovšem měl Demlův vztah ke Staré Říši a jejím nonkonformně katolickým ideálům.

Demlova spolupráce s Florianem skončila roztržkou, následovaly nevybíravé slovní útoky a vzájemné osočování včetně Demlova vymáhání vlastních rukopisů. Ve 20. a 30. letech se zjitřené vztahy zřejmě poněkud uklidnily, jak naznačuje obnovená řada korespondence, nicméně zcela nekonfliktní, neřkuli srdečné již nebyly nikdy. Zdánlivě je ukončila Florianova smrt na počátku 40. let, právě vydané Demlovy vzpomínky ale svědčí o tom, že jejich pisatel cítil živou potřebu vyrovnat se se svým vztahem k Florianovi ještě deset let poté. Ač tedy Demlův text vznikl ve značném časovém odstupu od těchto událostí, působí spíše analeptickým dojmem – jako by byl psán v průběhu let, v průběhu dynamického vývoje Demlova postoje ke Staré Říši. Po dlouhou dobu čtenář vůbec nepozná, že by se Deml s Florianem rozešel ve zlém, ze vzpomínek prozařuje čirý obdiv k Florianově osobnosti a dílu, ba přímo uctívání.

Tón Demlova textu se láme přibližně až po dvou třetinách knihy, a to vřazením dvou Florianových listů z 30. let; Deml na ně odpovídá apologií stylizovanou jako dopis: „teď, když už jste na pravdě Boží “ (s. 111). Vůči dávno mrtvému Florianovi se vymezuje zprvu zdánlivě laskavě, jako by pouze omlouval jeho slabosti, nicméně mu dává všechnu vinu za vzájemné neshody a lze tušit, že Demlova rozluka se Starou Říší neprobíhala zdaleka hladce a nekonfliktně. A mrtvý se bránit nemůže; Demlův text se pozvolna stává stále ostřejším a útočnějším, zvláště v reakci na dva Florianovy dopisy Pavle Kytlicové z 20. let (oba jsou též do Demlova textu zařazeny). Tehdy byl patrně vzájemný vztah Deml-Florian nejhlouběji pod bodem mrazu. Deml již nepokrytě útočí na osobnost staroříšského nakladatele, chytá jej za slovo, jedovatě jej obviňuje z apriorních soudů, autoritářství a mocichtivosti – doslova mluví o „věřících pana Floriana“ (s. 124), o tom, že Florian vytvořil bezmála vlastní církev či alespoň církevní řád. Na závěr textu je zvlášť zařazen Florianův dopis z konce 20. let, vůči němuž se Deml na konci knihy vymezuje.

Je snad možné hovořit o štěstí, že Demlův text zůstal více než půl století nevydán; neslouží mu právě ke cti, že si vyrovnává účty s dávno mrtvým Florianem, nadto značně nevybíravě. A zároveň je štěstí, že tyto vzpomínky dnes konečně vycházejí – jednak představují důležité dobové svědectví o Demlovi i staroříšském okruhu, jednak rozmnožují a ucelují řadu pozoruhodných Demlových próz. Ač je Demlovo účtování s Florianem jen stěží přijatelné, můžeme na ně hledět s odstupem ve světle Demlova silného nešvaru dštít oheň a síru na všechny a na všechno, aniž by Deml sebeméně dbal na hranice společenské či morální konvence. V době vzniku textu, na počátku 50. let, žil Deml již trvale v Tasově, napůl v izolaci a bez možnosti publikovat svá díla.

Demlovy vzpomínky na Floriana tedy vycházejí vůbec poprvé; jsou založeny na rukopisu z let 1950–1951, s přihlédnutím ke strojopisnému opisu (částečně s autorskými korekturami) a několika rukopisným fragmentům. Pečlivá práce editorek vedla k vytvoření velmi dlouhé a velmi podrobné ediční poznámky včetně seznamu zkratek, vysvětlivek, jmenného rejstříku a výběrové bibliografie. Taková minucióznost edičního aparátu by byla úctyhodná i v lingvisticky orientované edici, natož pak u textu primárně chápaného jako literární dílo. Co však čtenář bude pravděpodobně postrádat, je právě podrobnější osvětlení literárněhistorického kontextu: doslov je v tomto směru více než lakonický. Lze chápat, že se editorkám nechtělo u každého svazku Demlovy Korespondence donekonečna omílat tatáž fakta, neškodilo by však alespoň podrobněji objasnit vzájemný vztah Demla a Floriana včetně předcházejících, souběžných a následných událostí (např. Demlova kněžská služba, jeho konflikty s církevními nadřízenými atd.).

Toto obojí, podrobná ediční poznámka a minimální literárněhistorický (natož interpretativní) komentář, tak určuje knihu spíše odborníkům, jimž jsou Demlova osobnost a dílo dobře známy. Bylo skutečně úmyslem editorek, aby se edice Demlových vzpomínek na Floriana obracela primárně na užší, zasvěcené publikum čtenářů? Na publikum, jež po knize nesáhne náhodou, ale ví, o jaké dílo se jedná, a zná jeho kontext – alespoň základní? Takový přístup lze chápat u Demlových děl, jež nejsou vydávána poprvé a u nichž je tudíž možné dovolit si určitou diferenciaci podle očekávaného čtenářského okruhu. Mám ale za to, že Demlovy vzpomínky na Floriana by měly hlavně směřovat k méně poučenému čtenáři – vždyť je to dosud neznámá Demlova próza, donedávna prakticky nedostupná.