Kniha je bytost. Kniha je přítel. Kniha jsou otevřené dveře, které říkají: vejdi. Jedním z nejdůležitějších znaků dobré knihy pro děti podle mého mínění je, když ji čtenář od samého začátku vnímá jako bytost. Kniha chápaná jako věc, to se mi zdá být málo. Věci se kupují, odkládají a vyhazují. Kniha však často bývá dar, který by neměl zapadnout jako něco obyčejného. A když se stane, že některá z nich zve malého čtenáře k dotvoření, je vše, jak má být. Autor takové knihy dokazuje, že ví, ke komu promlouvá, aniž by na sebe strhával pozornost; a kluk či holka jsou rádi, že jim někdo tak dobře rozumí.

Karel Čapek v recenzi knihy Ladislava Švarce Výtvarné projevy dítěte napsal: „Tím, že nechal děti kresliti zcela po svém, bez ovlivnění, předloh i oprav, získal řadu obrázků, o kterých neváhám říci, že tak, jak jsou, jsou skutečnými a ryzími uměleckými dílky svěží, primitivní, kouzelně nadechnuté krásy.“ Domnívám se, že Čapek vyjádřil, co je podstatné i pro děti této generace, a totiž, že škola hrou (a to zdaleka nejen v institucionálním smyslu) je stále základním prvkem pro rozvoj dětského myšlení, obraznosti a fantazie. Kniha je stále ještě jednou z klíčových metod tohoto snažení a vše nasvědčuje, že se na tom ještě nějakou dobu nic nezmění. Knize zůstává naděje.

Keri Smithová, kanadská spisovatelka, ilustrátorka a konceptuální výtvarnice, držitelka několika mezinárodních cen, je u nás známá především knihami, jež pomáhají otevírat svět dětské imaginace. Česky jich doposud vyšlo pět, všechny v nakladatelství CooBoo: Destrukční deník. Tvořit znamená ničit (2014), Tohle není kniha (2015), Čurbes. Rukověť omylů a (ne)šťastných náhod (2015), Dodělej tuhle knihu (2016) a Destrukční deníček (do kapsy). Tvořit znamená ničit (2016). Každá z těch knih je bytostí, přítelem i otevřenými dveřmi.

Navádění k použití
V návodu na zacházení s knihou na to jde Keri Smithová bez okolků. Popřeje čtenáři „příjemnou zábavu při ničení“, neboť ví, že proměna deníčku na hranici jeho destrukce stojí u počátků dětské tvořivosti. Možná že slovo destrukce zní u dvou titulů na první poslech až příliš drsně. Anglický název Wreck this journal a Wreck this journal everywhere ale říkají totéž. Znič a obrať v trosky stránky svého deníku. Zmuchlej je, popiš, vytrhni a zase přilep, pocákej je blátem, vodou, barvou, šlápni na ně, propíchni je, začerni, navoň nějakou vůní, nech knihu skutálet z velkého kopce anebo ji házej do dálky jako míč. Je na tobě, s jakou energií přepodstatníš úhledné, nepopsané stránky recyklovaného papíru na něco docela jiného. V každém případě vytvoříš originál, který ponese otisky tebe samého. Na celém světě nebude jediná podobná kniha. To je hlavní poselství Keri Smithové, naučit se dát věcem nový nebo vyšší smysl. Přiléhavější by tu bylo spíš slovo dekonstruovat. Pokusit se věci rozložit a složit a využít nekonečnou dětskou energii, která by se jinak mohla vydat jiným, méně pozitivním a netvůrčím, směrem.

Destrukční deníček vyšel, snad vzhledem ke zkušenostem malých čtenářů i autorky samotné, v kapesním formátu. Kniha je lehoučká s příjemnou okrovou barvou stránek, která nebodá do očí. Jednotlivé autorčiny rady, co by bylo možné s knížkou udělat, jsou psány černobílými verzálkami, aby text byl dobře čitelný i pro začínajícího čtenáře. Černobílá grafika zve mimo jiné i k barevnému dotvoření a Keri Smithová k tomu ostatně sama vybízí. Některé z jejích nápadů jsou poněkud svérázné: „Vymyslete si, jak byste si deníček mohli obléct na sebe.“ Nebo: „Vylezte co nejvýš a pak deníček hoďte na zem.“ Jiné vyloženě zvou k činnosti, která je nám všem nade vše příjemná: „Zasněte se a nějak tenhle prostor využijte.“ Právě snění je emblémem knihy. A také humor a radost ze skopičin: pokud k nim autorka čtenáře vyzývá, jsou vždycky k druhým milosrdné, jsou nabídnutou rukou k seznámení, kamarádství, hrám.

„Tuhle stránku schovejte někomu do kapsy nebo batohu a napište na ni vzkaz.“ Malý čtenář si může rázem připadat jako námořník, který ukryl do lahve svou zprávu a poslal ji po moři komusi na opačném konci světa. A ten, kdo vzkaz najde ve své kapse, bude přinejmenším mile překvapený. Co by se na první pohled mohlo jevit jako boření a destrukce, je vlastně jen startovní čára k tvorbě. Destrukce tu představuje spíš čistý stůl a připravené výtvarnické potřeby, ale i vyšetřený čas na práci, která bude děti bavit víc než cokoli jiného. Kniha je příležitostí ukázat, co ve vás je. Je bytostí, s níž budete i přes její název zacházet něžně a opatrně.

Vize Keri Smithové je prostá. Dejme dítěti šanci vstoupit do světa knihy i jinak než individuálním či společným čtením. Dopřejme mu hrát si a vystoupit z dospěláckých šablon, co se musí a nesmí. Na malém prostoru kapesního deníku může kterýkoli z malých výtvarníků ukázat, co v něm dříme za talent, a rozvinout imaginaci. Až si deníček sám dotvořím, zařadím ho v knihovně mezi Umění přírodních národů od Josefa Čapka a Odpovědnost umělce od Jacquesa Maritaina. Zajímalo by mě, kam svou knihu položí dětští čtenáři. Kdoví, třebas o tom napíšou pár slov, samozřejmě až tehdy, kdy se jejich destrukce podivuhodně promění v konstruování a tvorbu.