Neumím jinak než láskou je nejnovější divadelní báseň Miloše Horanského o strhujícím osudu spisovatelky Boženy Němcové. Scénickou koláž režisér nastudoval pro pražské divadlo Viola. Roli spisovatelky ztělesnila Tatiana Vilhelmová, Josefa Němce se ujal Aleš Procházka a herec Tomáš Pavelka se během dvouhodinové scénické koláže proměňoval ve vlastence, souputníky, milence a mnoho dalších postav.

Miloš Horanský, kmenový režisér Violy, se po Legendě Emöke i příběhu o Margueritě Duras Tím končím, tvá láska M. D. opět vydal cestou ztvárňování osudů citlivých lidských duší. Tentokrát se inspiroval životními peripetiemi spisovatelky Boženy Němcové. Ani v tomto díle však nejde o dokument či vzdělávací pořad. Básník spisovatelku vylíčil jako svobodnou bytost plnou ideálů, bojující a silnou, ale také zranitelnou, chybující a zlomenou.

Divák se nejprve setkává s Barborou Panklovou, napůl ženou, která ráda sní, napůl dítětem, které si ještě dokáže hrát a žít ve své fantazii. Drama začíná příchodem Josefa Němce, který ji z bezpečného světa vytrhne. Roztáčí se kolotoč vášní, tužeb a trýzně, neboť spolu (nebo spíš vedle sebe) mají žít zralý muž a nepochopená, čistou láskou posedlá mladá žena, odhodlaný vlastenec a německy mluvící dívka, v citech nemotorný manžel a po lásce toužící manželka, upracovaný otec a usoužená matka, uvláčený úředník a sebekritická spisovatelka – a nakonec dva opuštění lidé.

Básník se inspiroval malebným jazykem Babičky Boženy Němcové. Pro poezii Miloše Horanského jsou charakteristická naléhavá, úderná, přesně mířená a často nově utvořená slova. Jeho básně jsou dramatické, plastické, často využívají dialog. I pro inscenaci Neumím jinak než láskou jsou příznačné mnohdy nečekané a překvapivé slovní obraty, vždy plné významů a emocí. Dramatická báseň věnovaná osobnosti Němcové svým tempem a gradací připomíná valící se kameny, které rozrývají krajinu. A stejně naléhavě vyznívá i postava Boženy, jejíž duši jako by postupně drtily kameny mlýnské.

Herečka Tatiana Vilhelmová dokázala citlivě vyjádřit protichůdné polohy spisovatelčiny osobnosti. Němcová je plachá laň i žena lačnící po opětované lásce, zhrzená milenka i zahořklá manželka, zlomená matka a ve finále chřadnoucí člověk. Vilhelmová je na jevišti živelná, spontánní, energická, ale i spanilá, žalostná a usoužená. V její Němcové se láska stává posedlostí, až nahání strach. Josef Němec v podání Aleše Procházky naopak zosobňuje šedý, konzervativní život odhodlaného vlastence a unaveného úředníka. Postava Josefa je oproti Boženě až toporně neempatická a zakořeněná v realitě. Aleš Procházka nepředstavuje přímý protipól ani k Tatianě Vilhelmové, ani k Tomáši Pavelkovi, režisér všem třem postavám vdechl širokou škálu odstínů. Nestojí tu proti sobě dobro a zlo ani černá a bílá, ale plnokrevné charaktery. Tomáš Pavelka vnáší do hry rytmus, nadhled a odlehčující humor. Jeho postavy, které často a mistrně obměňuje, čeří a víří jednotlivé obrazy; jednou je Nebeským, Helceletem, malířem Malochem, jindy hraje milence a další postavy a postavičky, které slouží k dobarvení dobových reálií.

V inscenaci Neumím jinak než láskou je velmi důležité slovo, jeho barva a intenzita. Dialogy, střídající se v rychlém tempu, jsou doslova podbarveny vizuálním zpracováním tématu. Scéna Violy se proměnila v šedý svět; obraz vytvořený z protrhaných širokých šedých rolet doplňovaly došeda zbarvené židle a stůl, dokonce balící papír na dárcích byl šedý a stejně tak i kostýmy obou hlavních protagonistů. Šedou rozčeřilo jen pár rekvizit a doplňků jako například Boženin vínový pásek, červený přebal knihy nebo vlastenecké symboly. Básník libující si v metafoře a symbolech dokázal v roli režiséra převést krutost a strach do divadelních obrazů, ale také akcentovat křehkost duší Boženy i Josefa, jejich vzájemné míjení a osamělost.

Pražská Viola uvedením divadelní hry Miloše Horanského Neumím jinak než láskou svůj repertoár bezesporu obohatila. V poetickém divadle rozeznívá již zapomenutou, ale přesto zvučnou češtinu, která je i přes svou zastaralost schopna nést naléhavé sdělení. Strhující drama lidských srdcí však není jen pro náročné diváky, ale uspokojí každého, kdo touží po silném emocionálním prožitku.

Miloš Horanský: Neumím jinak než láskou. Divadlo Viola, Praha, premiéra 16. 12. 2013, režie: Miloš Horanský, režijní spolupráce: Viktorie Čermáková, choreografie: Jana Hanušová, kostýmy: Ivana Brádková, hudba: Emil Viklický, hrají: Tatiana Vilhelmová, Aleš Procházka, Tomáš Pavelka.