Kniha Ze země pana Nikoho, již ještě před koncem loňského roku připravilo k vydání nakladatelství Dokořán spolu s pražským Polským institutem, by měla být připomenutím hned dvou událostí: roku českých „osmičkových výročí“, ale především deseti let, které uplynuly od smrti významného polského básníka Zbigniewa Herberta. Uplynulý rok vyhlásil polský parlament rokem Herbertovým. Kniha, o níž máme pojednat, byla jen jedním střípkem mozaiky počinů a akcí k uctění jeho památky. Básnický soubor s vyčerpávajícím podtitulem Dva středoevropští básníci tváří v tvář totalitě konfrontuje Herbertovy práce s dílem českého básníka Jana Zahradníčka.

Herbert je řazen mezi největší polské spisovatele minulého století. Popularity dosáhl v Německu, Itálii, v anglosaských zemích, u nás však zůstává méně známý. Narodil se v roce 1924 ve Lvově, městě na pomezí národů a kultur. Dospíval v období druhé světové války, její události ho formovaly: obsazení rodného města Rudou armádou v roce 1939, masakr polských důstojníků Sověty u Katyně o rok později, zboření Varšavy, Herbertovo členství v odbojové Zemské armádě i poválečná perzekuce jejích členů nově nastoleným komunistickým režimem.

Časopisecky debutoval v roce 1950 v katolickém týdeníku Tygodnik Powszechny. První básnická sbírka Struna světla mu vyšla až o šest let později, v době politického tání. Herbert od šedesátých let cestoval a dlouhodobě pobýval v zahraničí, do Polska se však pravidelně vracel, nikdy neemigroval. Na počátku osmdesátých let se stal morální autoritou nově vznikajícího hnutí Solidarity, jeho báseň Poslání pana Cogito se stala jakýmsi provoláním polské protikomunistické opozice:

“Jdi kam šli tamti k temné hranici/ pro zlaté rouno nicoty tvůj poslední rytířský řád/ jdi vzpřímen vprostřed těch co klečí na kolenou/ vprostřed těch zády odvrácených a obrácených vprach/ zachránil ses ne proto abys žil/ máš málo času musíš vydat svědectví.“ (Z.H.: Poslání Pana Cogito, s. 46)

Ačkoli debutoval v katolickém periodiku, označoval se za více římského než katolíka. Antické reálie nacházíme často i v jeho básních; do historického rámce zasazoval aktuální otázky a problémy, realitu uskutečňovaných utopií dvacátého století. Úsporným prozaickým veršem, ne bez sarkasmu, vykresloval podmínky života v totalitním režimu: nejen jeho mechanismy, ale i schopnost a vůli lidí přežít v něm (za každou cenu), věrnost sobě, otázku etiky v umění:

“...vymyslil jsem lože na míru dokonalého člověka/ a porovnával s ním pochytané poutníky/ přiznám bylo nesnadné vyhnout se roztahování kloubů/ utínání končetin/ pacienti umírali ale čím víc jich hynulo/ tím jistější jsem byl že mé výzkumy jsou správné/ cíl byl vznešený pokrok vyžaduje obětí“

“toužil jsem likvidovat rozdíly mezi vysokým a nízkým/ ohavně různorodé lidstvo mělo dostat jednotný tvar/ neustával jsem v pokusech o unifikaci lidí..“ (Z.H.: Damastes řečený Prokustes mluví, s. 25)

O generaci starší, hluboce věřící katolík Zahradníček úspěšně debutoval jako pětadvacetiletý v roce 1930. Pohyboval se v katolickém intelektuálním prostředí, redigoval revue Akord; před druhou světovou válkou už byl autorem doceňovaného díla. Pocit ohrožení z nastupujícího komunistického režimu zpracoval na přelomu čtyřicátých a padesátých let v básnických skladbách La Saletta a Znamení moci. Druhou z nich dokončil v létě 1951, krátce před svým zatčením. V procesu s tzv. zelenou internacionálou byl za protistátní činnost ve službách Vatikánu odsouzen ke třinácti letům vězení. Odtud vyšel po pěti letech jen proto, aby pohřbil své dvě dcery, které podlehly otravě houbami. Definitivně byl propuštěn až za další čtyři roky – po několika měsících, v říjnu 1960 zemřel.

“...Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by je/ že čím více se rozpoutávají sami v sobě/ tím těsnější pouto je svírá zvenčí/ a že když sami v sobě už založili/ panství nikoho/ ani jejich domy, ani jejich těla, ani jejich děti/ jim nepatří, ale jsou nikoho/ A když ruce, jež jsou nikoho/ sahají po věcech, jež jsou nikoho/ a když nohy, jež jsou nikoho/ chodí po cestách, jež jsou nikoho/ tu Nikdo – ten hrozný pán/ otroctví nastoluje -...“ (J.Z.: Znamení moci, s. 94)

Herbert je v souboru zastoupen devatenácti kratšími texty, Zahradníček poémou Znamení moci. Zkušenost středoevropského historického údělu v poválečném období, schopnost rozpoznat nebezpečí totalitní moci, otevřeně se jí postavit, reflektovat zkušenost s ní v literární tvorbě představuje přitom vlastně jedinou spojnici mezi oběma autory. Ti nebyli generačními souputníky, lišily se jejich duchovní a kulturní kořeny, jejich životní osudy, v základním kódu se neshodovaly ani jejich poetiky. Z odlišných pozic, odlišným tónem (Herbert často se směsí skepse a ironie, Zahradníček v emotivně strhujícím, až náboženském vytržení) promlouvali o tomtéž:

“...důkazem existence netvora/ jsou jeho oběti/ je to důkaz nepřímý/ ale postačujcí/ uvážliví říkají / že se dá společně žít/ s netvorem/ člověk se jen musí vyvarovat/ prudkých pohybů/ prudké řeči...“ (Z.H.: Netvor Pana Cogito, s. 50)

“...Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou/ cokoli a kamkoli se jim uráčí/ a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu/ v kruzích stále menších/ s jedinou svobodou zrn obilních, jež mají být rozdrcena/ pro potravu obrů tak nelidských/ že kamení nad tím naříkalo“

“Když nechtějí připustit, abych byl pánem jejich domů, jež stojí/ abych vstupoval v jejich těla teplá a plná krve/ budu pánem jejich sutin/ budu pánem jejich kostí“

“Hyena a sup jsou také má zvířata/ a oheň patří mezi mé posly nejhbitější...“ (J.Z.: Znamení moci, s. 85)

Kniha je nám v jistém smyslu předkládána jako dobový dokument a my ji, především v Herbertově případě nemůžeme nevnímat právě takto. Zatímco Zahradníček s vypětím rekontruuje atmosféru společnosti i svoje pocity prostřednitvím silných obrazů, Herbert se častěji ve svých textech vrací ke konkrétním historickým situacím a jejich důsledkům – svým způsobem je převypravuje vlastním jazykem poezie. Je to jiný způsob percepce historické skutečnosti, který je užitečné číst a mít v knihovnách. Na druhou stranu lze asi těžko čekat, že zprávy tohoto typu strhnou davy čtenářů: ustoupily jiným, aktuálnějším a samozřejmě i módnějším problémům.

Titul připravili Josef Mlejnek a Maciej Ruczaj k vydání velmi pečlivě: je opatřen úvodem, ediční poznámkou i poznámkami k básním, které osvětlují některé, českému čtenáři méně známé polské reálie.