Hella Haasseová, vlastním jménem Hella Serafia van Lelyveld-Haasseová se narodila 2.2. 1918 v Batavii v bývalé Nizozemské Indii, zemřela 29. 9. 2011 v Amsterodamu. Dětství prožila v bývalé Nizozemské Indii, dnešní Indonésii, jako dcera správního úředníka, tedy v dobře situovaném "koloniálním" prostředí. Studovala v Amsterdamu nordistiku a divadelní akademii. Debutovala básnickou sbírkou Stroomversnelling (1945, Peřeje), ve všeobecnou známost však vešla dosud populární a hojně překládanou novelou Oeroeg (1948, č. Černé jezero 2014), v níž líčí paralelní dospívání a uvolňující se přátelství nizozemského a indonéského chlapce v tehdejší Nizozemské Indii. Když byla hluboko po válce a po odtržení Indonésie novela zfilmována, byla dotažena do současnosti, čímž ještě ostřeji vyzněla nemožnost návratu do doby dávno minulé, kdy Nizozemec a Indonésan prožívali společně, ba skoro bratrsky svá dětská dobrodužství, ale historií daný předěl byl už tehdy všudypřítomný a léty se prohloubil v úplné odcizení. Svému rodišti pak Hella Haasseová věnovala nejednu práci, autobiografickou i fabulovanou, z nichž nejvýznamnější je obsáhlý román Heren van de thee (1992, Páni čajových plantáží), následovaný o pět let později naopak velmi útlou autobiografickou prózou Zwanen schieten (1997, Střílení labutí, stránek 128). V ní autorka popisuje svou nedávnou jízdu vlakem z Francie do Nizozemska, při níž oknem viděla nejprve, jak se cvičí střelec s lukem, a až po mnoha kilometrech uviděla mrtvou labuť. Mezi tyto dva vjemy umístila řadu skutečných vzpomínek přetavených ve vysoce literární prózu. Obdobně je koncipována i její ještě pozdější kniha Sleuteloog (2002, Oko klíče).

V zahraničí se Hella Haasseová uplatnila především překlady svých historických prací, z nichž nejproslulejší je De scharlaken stad (1953, Šarlatové město) nebo Mevrouw Bentinck (1978-90, Paní Bentincková), příběh z 18. století, uváděný i v naší televizi a částečně nasnímaný v Praze.

Pozoruhodná je autorčina novela Transit (1994, Tranzit) o životě současné amsterdamské mládeže, z níž bychom jen těžko poznali, že ji nenapsal mladý autor řečí i myšlením blízký dnešním mladým Nizozemcům.

Je vůbec těžko uvěřitelné, že autorce už bylo osmdesát let. Vedle výše zmíněného Oka klíče vydala nedávno, v roce 2000, i nerozsáhlý román Fenrir: Een lang weekend in de Ardennen (Fenrir: Dlouhý víkend v Ardenách), který má strhující detektivní zápletku a temné vyznění ve vraždě, přitom to však není detektivka, ale velmi hodnotná, typicky "haasseovská" literatura.

Nizozemská literatura byla v překladech poválečných let reprezentována převážně, ba skoro výlučně muži (ženské autorky se u nás uplatnily v překladech knih pro děti a mládež asi do 15 let). Teprve v poslední době se u nás objevily (a čtenářsky zaujaly) i mladší nizozemské spisovatelky, vesměs narozené až koncem války nebo po ní, které mají ovšem už jiný způsob psaní a vycházejí z naprosto jiných životních zkušeností. Hella Haasseová svým dílem pokrývá tvorbu několika generací, její indonéské dětství ji poznamenalo stejně jako pozdější válka a následných padesát let, k nimž byla rovněž velmi vnímavá. Mezi nizozemskými spisovatelkami - i spisovateli - má nezastupitelné místo klasika.