Sotva se nová sbírka Radka Malého Světloplaší vtěsnala do regálů s poezií, hned se vynořila definice, kterou už tomuto básnickému souboru nikdo neodpáře. Je po zkrácení jednoslovná – ztišení. Podle anotace by tu držitel četných literárních ocenění za tvorbu pro děti i dospělé měl „riskantně vybočovat z linie své dosavadní tvorby“. Nejeví se to tak, už proto, že „dosavadní linie“ tvorby Radka Malého je nesena různotvárností. Navíc výběr sta čtyřverší, něčeho tak tradičního v tom nejlepším smyslu slova, a tedy tak básnicky výsostného, je vším, jen ne riskem. Druhou polovinu knihy, již tvoří soubor básní s titulem Jiné básně, ponechme stranou, jelikož tam, nikoli však bokem, zůstat měla. Ticho neslyším, spíš pokřikování, někdy naoko, které je pro Malého příznačné – a vlastně milé.

Sto čtyřverší, to je skoro tak pěkné jako měsíc na nočním nebi. Tak, že přijde na mysl téměř okamžitě… Skácel. U Radka Malého nás ve sbírce s krásným, až nemožně poetickým titulem konfrontace města s venkovem nečeká, na druhou stranu vyvolávání přírodních motivů včetně něžných srnek čtenář rád vyslyší a vyrovná se i se sklízenou řepou. Pole ustupují lesům. Zůstaneme-li u konfrontace se Skácelem, také s typickou trpnou melancholií, místy i sentimentem jeho druhu se potkáváme hned v zádveří sbírky – však také olomoucký básník svou příchylnost staršímu druhovi otevřeně deklaruje. Ano, tu máme oblou lunu, tu hvězdy poblikávají nad čtenářskou hlavou, tu… jednoduše, tradiční forma si žádá tradiční motivy. Alespoň rámcově. Ovšem kde je umírněnější, tišší rovina Malého básnické tvorby, když proti měsíci stojí „slunce, anonymní alkoholik“?

Že jde jen o cosi mírného do růžova, možno odmítnout hned zkraje: místy snad (věchýtky stařenek, co po nich mnoho nezůstává), co ale takové: „my popínavky pnem se po pni. / nad mlhu chceme, k nebi blíž. / hned u brány nás, petře, skopni. / nemyté nehty škrábou kříž.“? Přidružme básně, které bychom dnešním jazykem označili za „angažované“, společenské až společensko-kritické, či prostě jen naštvané (třeba: „červená světla na polňačkách duše: / když někdo jede, jenom od nás pryč. / a když už někdo třeba i k nám kluše, / má sluchátka a na provázku klíč.“). I intimní či málem láskyplné chvíle jsou zbroušeny struhadlem sebeironie. To by to taky nebyl Radek Malý, kdyby se v „utišenosti“ nenašlo místo pro břitký ostrovtip, pro nejrůznější úšklebky a jedovatosti – naštěstí. Vidím tyto stinné kousky (a ony jednoznačně převažují) jako nejlepší („ještě jsme mladí. smíme bejt na sračky. / smíme si skládat ze vztahů igráčky. / a tahle cesta? tak ona vede? kam? / mlčím, si všimni. mlčím. se nevztekám. Nebo: je vlnobití. chce se žít až k zblití. na nočním větru slaný pleskot cích. / majáky? ano. když jde proud, tak svítí. / obrázky bohů po všech záchodcích.“ i jen takový verš „to be. or kurwa not to be.“), pro jiné jimi mohou být naopak ty jemné, útlocitné, světlejší (ne ale kýčovité) verše, v nichž se kutálí „kaštánky štěstí“ a po sněhu tančí srnky.

Do veršů se vtěsnaly i útvary téměř aforistické, čtyřverší, která si říkají o to, stát se motty („předjaří, hřbitov. ale bude lépe. / o kámen kdosi kostí klepe / a zní to dutě pod hromádkou sutě. / chápeš mě? chci tě. nechápu tě.“), verše zdviženou pěstí tepající současný stav věcí a verše výsměšné, často autovýsměšné či smějící se „nám“, verše sebereflexivní a sebeshrnující, a to nepříliš radostně (častý motiv „života“ ve verzi neúspěšného pokusu o něj, života, který se jednou žije, „když už není k zbytí“, jinde zas „jak o život. natruc a drze.“). Zhusta je tomu tak ve spojení s nalomenou nebo odmítanou vírou. Veršům zachycujícím otrávenost všedností či přímo odpor k ní („o páté čaj a o deváté knížka“) nezbývá než přiznat, že podlehnutí obyčejnosti je nevyhnutelné, nehledě na pokusnou touhu se vytrhnout, ucuknout, nebýt už taky pořád takový správňák (inu, aluzivně: „více vína, více vin; a pomni: věřím. proto sobě ne.“).

Proč Světloplaší? Čas této sbírky je jednoznačně určen melancholickým soumrakem, stmíváním, okamžikem plachého útěku světla, kdy chodí Klekánice („ještě ne tma, ta úplná, ta tchoří“). Časem, kdy přichází „malátná malá tma“, aby připomněla Malého předchozí sbírku. A jako Skácel, tasící tytéž křehké zbraně, i Světloplaší prchají místy z problematické současnosti do časů podzimně přírodních, pojatých s nekrytým nostalgickým smutněním, smyslem pro detail a vyhraněným pozorovatelským étosem. Aniž bych chtěla smysluplně argumentovat, napadá mě při čtení těchto čtyřverší sošný Dobrovský, ba i Havlíček na mysli vytane. Někdo přísný, pracovitý a s úpornou snahou o přesnost.

Světloplaší jsou utkáni ze tří vláken: vlákna světla a tmy, nitě slov a mlčení a konečně tkaniva lyrické jemnosti a drsné epiky. Ke světlu a jeho ubývání, které je ústřední linkou sbírky se všemi symbolickými konotacemi, se druží stupnice vedoucí od řeči k tichu („nekřičí. mlčí. o oktávu výš; věty holé jako stromy“ ve světě, který se odmlčel, a my tu: „pomlčet. pomluvit. pobýt.“, třeba s „půllunou“, která, inu, „mlčí, nepoví“) a od víry k nedůvěře. Na opačném konci básnického spektra Světloplachých, vycházejícího z drsňáren, v nichž se „ústa do úsměvu křiví“, k něžné vážnosti, slyšíme i názvuky poezie takzvaně „pro děti“: „a co je světlo? tma co umí lhát“. I ty jako by ale byly prokláty „dlouhou bílou naštípnutou kostí“ února. Všechny linie jsou spleteny, jak je patrné, do metafory života a smrti, respektive něčeho mezi tím: umírání – šera, polovíry, skoroticha. Ale podzim je přesto sladký.

Jazyková virtuozita Radka Malého byla zmiňována mnohokrát, beze zbytku je rozehrána i v tomto básnickém svazku. Založena bývá různě, často se objevují blízkosti hláskově podobných či ze sebe odvozených slov, vsazených ovšem do konfrontačně provokativních kontextů („oteplilo se. na dušičky / ochladilo se. na duších.“), nebo verše odhalující zákeřnou vylhanost slovotvorných významů nejrůznějšími eufoniemi a zásmyky – ostatně, jako činí Skácel. Výsměch proprietám dnešních dnů se týká i jazyka, i když některé pointy jsou poněkud industriálně technického rázu a místy bylo potřeba pro rým trošku přiškrtit.

Troufnout si na náročnou tradiční tvorbu pro Radka Malého není až taková odvaha, jelikož – jak sám říká – verš vázaný je pro něj přirozenou formou vyjádření, zatímco s tím volným už to tak splavné není. Skromné doznání ale nevystihuje brilantnost a zdánlivě prostou řemeslnou profesionalitu, s níž Radek Malý svá rýmovaná čtyřverší ovládá, s níž jim vtiskuje – a to je opravdový um – významy, jež na oněch čtyřech linkách drží pohromadě a tvoří skutečné básně. V tomto ohledu jde o sbírku v kontextu současné poezie unikátní a téměř asijsky perfektní: toto tu totiž nikdo neumí, vynecháme-li básnické genie jiného ražení, například takového Krchovského. Což nemění nic na tom, že přečíst sto čtyřverší naráz nelze doporučit a že jsou trochu studená.

Sevřené útvary vznikaly v rozmezí dlouhých osmi let, mezi roky 2003 a 2011, takže to přeci jen musela být dřina. Někdy to i nevyjde, ale jen výjimečně. Byly by tedy drobné výhrady: zaprvé, kdyby nebylo tolik přemyšlování až mudrlantství, pocítil by čtenář jistou úlevu. Možná by se i obešel bez bukolických zvolání, jako třeba „básníkům víno, psům kost, maso masám“, i když bude shovívavý a uzná, že básník je „vinen vínem“. Zadruhé, jak už bylo zmíněno a což je podstatnější, sbírce tak celistvé, zakulacené a formálně dokonalé – na rozdíl od převažujícího trudného založení – poněkud škodí násilné přiřazení druhého oddílu. Pročpak nebylo možné ponechat další, opravdu „jiné básně“ třeba nově vznikající, opět výborné, sbírce? Byl by ten svazek moc tenký? Pomněme, že jde o sbírku zjevně stavebně promyšlenou, v níž má každá báseň své pevné místo, spředené z opakujících se motivů. Čtyřverší navíc dokonale ladí se skvostnou grafickou a typografickou úpravou knihy, za níž stojí Martin T. Pecina, v jehož násobené uznání v rámci obce knižní grafiky věřím. „Ve sbírce Radka Malého se nacházejí výhradně ,světloplaché´ texty — unikají před každým zdrojem světla až k okrajům stránek,“ tolik slova typografa z jeho webové prezentace, osvětlující, proč jsou čtyřverší umisťována zcela nahoru a zcela dolů na stránce (čteme tu tedy vždy dvě) a proč je paginace netradičně vprostředku stránek. „Noční“ barva obálky s kruhovým výsekem – plným měsícem – a hvězdně stříbrným písmem kongeniálně prospívá atmosféře sbírky – jenže právě jen její první části. (Přičtěme ještě zřejmě autorskou typografickou libůstku – tečka ani vlastní jméno totiž neznamenají následné velké písmeno, takže vše jedno jest; místo titulu básně je ztučněn její první verš, takže se nekonají otravné tříhvězdičkové úlitby.)

Světloplaší je dozajista soubor, který bude aspirovat na jednu z cen za poezii letošního roku. Je totiž, odstřihneme-li se od přívěsku Jiných básní, formálně téměř dokonalý. Tvarová vytříbenost je něco, co české básnické obci významně scházelo. Světloplaší svou precizností zaplňují tuto mezeru suverénně. Té druhé sbírce zas jinou recenzi.