Radek Malý (*1977) je bezesporu jeden z nejplodnějších básníků své generace. Má za sebou řadu vydaných básnických sbírek (např. Lunovis 2001, Vranní zpěvy 2002, Světloplaší 2012), které byly oceněny nejprestižnějšími tuzemskými literárními cenami. Tento olomoucký rodák je rovněž vášnivým překladatelem německé poezie (Georg Trakl, Paul Celan, Rainer Maria Rilke) a aktivně se věnuje také tvorbě pro nejmladší generace. Například v roce 2012 vydal učebnici tvůrčího psaní nazvanou Poetický slovníček dětem v příkladech. Známé jsou i jeho dramatické texty pro Český rozhlas. Malého v pořadí sedmá sbírka Atlas bytostí dokazuje jeho kulturní dvojdomost. Vychází totiž v dvojjazyčném zrcadlovém vydání, jehož součástí je německý překlad. Na něm se kromě autora podílela překladatelka Julia Miesenböck.

V nejběžnějším užití lidské řeči znamená slovo „atlas“ soubor map spojených společným účelem či tematikou. Pokud zůstaneme u kartografického názvosloví, pak u tohoto speciálního poetického atlasu je stmelujícím prvkem smysl pro slovní poťouchlost a s ní spojenou absurditu, jejichž pomocí se popisují všemožné bytosti. Vedle těch všedních (lidských), které ovšem vždy pod Malého básnickým hledím rozkvetou do oslňující nevšednosti („zarostlý mužíku s holubím pírkem v kapse / ta tvoje nevůně je velmi naléhává“), se to zde hemží i smyšlenými až fantaskními (zvířecími) bytostmi (oranžová opice, hraboška něžná, světlucha). Jejich bizarnost, ať zjevová, či jiná, je umocněna až dadaisticky fabulovaným kontextem, do něhož jsou tato stvoření vždy bez okolků vržena: „Dnes ráno v 5:37 vyhynul další živočišný druh / neznámé zvíře se polilo benzínem a upálilo v průjezdu / mělo tvoje oči / Neklidně ses zavrtěla ze snu o mroži pářícím se s ještěrem / a vzpomněla sis co dát dětem na svačinu,“ čteme hned v úvodní básni sbírky a je zřejmé, že autor čtenáři nepředkládá jen nějaký obyčejný alegorický bestiář. Pohádkově magické kontury těchto mikropříběhů tu sice figurují, ale autor dokáže snovou rovinu velice nenásilně prolnout s existenciálně tíživým dramatem, reflektujícím aktuální společenské problémy. Mytické a magické se zde snoubí s tím každodenně palčivým, dětskou bezelstností zase ustavičně proplouvá groteskně pomíjivé. Asi nejpozoruhodnější bytosti sbírky jsou ale ty nezachytitelné, vyskytující se v knize jen jako nějaké prchavé emoční odstíny: „Taky jiné zvíře jsem viděl: krčilo se / za šestým zastavením úvozové cesty / sténalo potichounce tence / do kapesníku většího než plášť.“ Tuto záměrnou slovní rozpitost podkreslují roztomilé, avšak – jak už to v Malého světě bývá – někdy i velice skličující ilustrace od Heleny Wernischové.

Díky autorově někdy až obsesivní zálibě ve slovních a významových hrátkách nabývají některé básně konceptuálních podob. Tak například báseň nazvaná Teta Kateřina může připomínat kvíz, v němž si čtenář vybírá hned z několika potenciálních možností. V básni Poprvé viděna jsou pak rovnou některé verše přeškrtané, a obsah tím pádem zneviditelněn. V Atlase bytostí najdeme i zvukomalebné básnické „recepty“ – „Na narvalím tuku osmažíme hrbulku do hnědé barvy, přidáme prolisované prsty, srdce pokrájené na kostičky. Ošlejchujeme, zasypeme lžičkou koření na divočínu a zprudka vše několik minut orestujeme“ – či jsme poučeni o tom, kolika možnými způsoby lze naskládat včelařské potřeby do bedny od banánů.

Básníkova řečová strategie je přitom stále stejná: záměrnou nedořečeností veršů vyvolává tajnůstkářskou hru se čtenářovou imaginací. Za hlavní ingredience pak lze považovat absurdní humor a znepokojivou parodii, které jsou, stejně jako např. ve sbírce Malá tma (2008), prokládány latentními náznaky sociální kritiky. Přesto se Atlas bytostí z kontextu Malého tvorby jaksi vyjímá. Autor se v této básnické sbírce totiž částečně oprostil od vázaného verše, jenž hrál v jeho předchozí tvorbě dominantní roli. To, co zůstává, je však silná tendence k až virtuózně odlehčené hravosti, jež v kombinaci s nezkrocenou komikou vytváří těžko uchopitelné napětí.