Téměř necestujeme, a tak se asi málokomu poštěstí, aby novou knížkou o větrných mlýnech, která se navíc snoubí s křehkým pohádkovým příběhem, pohotově obdaroval malého zvědavce, až se třeba při cestách Holandskem bude ptát, co že to je, ty vysoké sloupy s perutěmi…

Básník Radek Malý ve své nejnovější práci pro dětské čtenáře zúročil nejen svůj jazykový talent a erudici, ale i uměleckou svobodomyslnost a faktografické znalosti o větrných mlýnech, které si začal cíleně prohlubovat po předloňské návštěvě funkčního „mlýnského exponátu“ v zámeckém parku v Postupimi.

Už při letmém prolistování knihy neobvyklého čtvercového formátu je zřejmé, že nenabídne jen jeden lineárně vyprávěný příběh. Sněhobílé strany s ilustracemi v chladných tónech modré se střídají s neběleným papírem a poetickými ilustracemi s dominantní hnědou a pískovou barvou a prozrazují tak, že v knize se proplétají hned dvě vyprávěcí linie.

Titul, rozepsaný uvnitř knihy jako Rozára a Černý Petr čili O větrných mlýnech čili Rozára a Černý Petr pak neomylně naznačuje cyklickou kompozici příběhu: závěrečná slova pohádky o Rozárce a kominíku Petrovi totiž citují vstupní větu z naučného pojednání o větrných mlýnech, jak je sepsal mlynář Doubek, zvaný Honza, a příběh tak vracejí znovu na samý začátek. A literát Radek Malý svou uměleckou invenci ještě domýšlí v epilogu, kde se ptá, jestli si dovedeme představit, že najdeme knihu, v níž se dozvíme, že by si nás někdo vymyslel? Vzápětí sice tuto možnost ihned zavrhne jako nepředstavitelnou, ale upozorňuje, že v knížkách to možné je, knížky takové „myšlenkové veletoče“ dovolují.

Je to konstrukce, se kterou zřejmě u sedmiletých čtenářů, jimž je kniha podle nakladatelské anotace určena, ještě nepochodí (zároveň jim ovšem k takovým úvahám otevře cestu), ale popisy větrných mlýnů je jistě zaujmou. Dozvědí se, k čemu sloužily mlýny dříve a čím jsou dnes, jak celý ten kolos funguje, kde najdeme dochované mlýny v českých zemích, jaké místo patří větrným mlýnům v literatuře, pojednání autor zpestří historkou o oběšené koze, vzpomene černou kroniku a mlýn na báby, vysvětlí, co je hasačert. Vše záměrně mírně archaizovaným jazykem, abychom propadli iluzi, že čteme zápisky starého mlynáře. A mezi tato historická a praktická fakta se po kouscích vkrádá pohádka o tom, kterak se dva zvláštní obyvatelé jednoho zpustlého mlýna vydali „do světa“, tedy vlastně nejprve na dvorek za učeným pašíkem, aby rozluštili tajemný list, pak na zahradu a do lesa za trpaslíkem, který je následně poslal k moři, kde za svítání nastala záhadná proměna: z kominíka Petra Černého se stal mlynář, Rozárka na této noční pouti překonala strach z bytostí soumraku, společně se nakonec vrátili domů a zvelebili svůj zanedbaný mlýn – nejen díky nálezu starého spisu o větrných mlýnech…

Zatímco naučné pasáže knihy nešetří konkrétními detaily, Rozárčin a Petrův příběh zůstává spíše v symbolické rovině a přivádí na scénu folklorní prvky a pohádkové atributy (jako je bezčasí, happy-end, motiv cesty a proměny, postavy čerta či Černé Máry), aniž by je konkretizoval či dějově rozvíjel. Atraktivitu pohádky do značné míry utváří způsob, jímž je jazykově ztvárněna: přináší krásné poetické obrazy („Támhle pod okapem nadutě bubří sud na dešťovou vodu.“) hned vedle „lidových“ výrazů (netopejři, bráchanec, šlamastyka, štrádovat si to), zapojuje humorné dialogy, slovní hříčky a lidová říkadla (čáry máry – Černá Máry; jako motto lidová píseň Potkal mlynář kominíka). Vypravěč také příběh opakovaně zcizuje, vtahuje čtenáře do děje, dovolává se jeho souhlasu, někdy pro posun ve vyprávění náhle změní své stanovisko, nevyhýbá se ani rozbujelé, divoké fantazii (po způsobu lidových vypravěčů, kteří „bájí, co jim přinese slina na jazyk“, když například Rozára nemá na úklid mlýna „značkové saponáty“, čistí „parketu za parketou“, nepotřebné věci vynese „na dobročinný bazar“). Po formální stránce je text invenční, koncepce promyšlená a originální, přesto přinejmenším na dospělého čtenáře občas slabě doráží pocit přílišné zaumnosti a chtěnosti – zaznamená ji i dětský čtenář?

Dojem z krásné, řemeslně perfektní knihy však jednoznačně zakládají ilustrace Evy Horské (nar. 1981) z grafického studia Upupæpop. Podtrhují dvojdomost vyprávění prostřednictvím redukované barevnosti, citlivě variují velikost od celostránkových scenérií po drobnější náladotvorné ilustrace či jen části zpodobených figur (půl kozí hlavy, trpaslíkův vous). Zdařile vystihují tajemnou, až snovou atmosféru příběhu, pokoušejí se výtvarně zpodobit také motiv větru a namleté mouky. Názorně doprovázejí výkladové pasáže knihy, poeticky rozvíjejí pohádkový příběh.

Rozára a Černý Petr je zajímavou odpovědí na současný trend v oblasti literatury pro děti a mládež, totiž věcně, až encyklopedicky pojednat vybrané specifické téma. Radek Malý výzvu přijímá a zůstává přitom básníkem – za žádnou cenu se nechce vzdát působivého příběhu, který přinese kromě ponaučení i radostný zážitek ze samotného čtení.