Básnická sbírka Radka Malého Moře slané vody je nasáklá fascinací mořem s jeho vůní, chutí, nekonečnou rozpínavostí, tajemným životem pod mořskou hladinou i ruchem na pobřeží. Ilustrační doprovod nakladatelství Albatros svěřilo Pavlu Čechovi, a tak vznikl letně laděný pendant ke knize téže dvojice Listonoš vítr (2011).Obě publikace mají i stejné kompoziční řešení s členěním na dvě části a vloženými rozkládacími stránkami.

Tematiku knihy předznamenává obálka, ztvárňující suchozemcův sen o moři: maják z obrázku na stěně vysílá světelný signál k papírové loďce, brázdící inkoustem obarvenou vodu v obyčejném lavoru. Knižní předsádka se zježenými mořskými vlnami, na nichž se pohupuje papírová lodička, ozařovaná měsícem z noční oblohy, s obálkou vtipně koresponduje. Stačí pouze zapojit fantazii a najednou je moře neuvěřitelně blízko.

První část sbírky nese název Co přišlo lahvovou poštou (do Svobodného hanzovního města Brémy v pozdním létě roku 2012) a je odrazem básníkova pobytu v Brémách v srpnu 2012, kam byl pozván českým krajanským spolkem Porta Bohemica a Pražským literárním domem. Jedenáct básní má rozmanitou formu i vyznění. Od lyrických evokací moře jako nekonečného neprobádaného prostoru (První vzpomínka, O kamínku, O cestě) přes hravé básně říkadlového typu (Říkačka, Co to je?) míří až k rozverným námořnickým popěvkům (Jak se mají námořníci, Námořnická halekací hospodská). Zastoupena je i báseň v próze (O škebli), která variuje častý pohádkový syžet o bezdětném páru toužícím po potomkovi. Závěrečná báseň Dopis v lahvi se z předchozích textů vyděluje naléhavou aktualizací. Vzkaz vylovený z moře obsahuje zoufalé volání o pomoc a jeho plné pochopení dětskému čtenáři usnadňuje Čechova ilustrace, která ztroskotance ve vlastním životě ukazuje uzavřeného v lahvi.

Ve druhé části sbírky A co šuměla mušle (na ostrově Møn v srpnu roku 2009) nalezneme dvacítku lyrických čtyřverší, řazených do volného pásma. Jejich pravidelný rytmus a střídavý rým evokují pravidelný rytmus přílivu a odlivu, houpajících se vln. Od obrazu moře užívaného a částečně podmaněného člověkem s jeho přístavy, loďmi a majáky odplouváme k pohádkově lyrické vizi podmořského pastýře, který žene stádo ovcí z bílé pěny napást se mořských řas.

Radek Malý i Pavel Čech se dívají na moře dětskýma očima, ale nezastírají, že „je v něm smích a je v něm pláč“. Jiří Stránský v doslovu trefně podotýká, že náš vztah k moři je umocňován právě tím, že je nemáme. A zatímco Radek Malý si zamiloval drsnější moře na severu, Pavel Čech zůstává věrný prvním představám o moři, které si v dětství vybájil při četbě Verneových románů. Dětskému čtenáři pak oba autoři nabízejí, aby se zasnil a ve verších i ilustracích našel to své vlastní moře.