Přední nizozemský bohemista a překladatel Kees Mercks (1944), laureát významných překladatelských cen (Aleida Schot-prijs, Martinus Nijhoff Vertaalprijs), je jedním z letošních rezidentů Českého literárního centra. Pracuje tu na překladu Šrutových Lichožroutů a shromažďuje materiál k brožuře o pobytu J. A. Komenského v Nizozemsku, jejíž vydání se chystá k 350. úmrtí J. A. K. v roce 2020.
OS
Olga Stehlíková
Se zpožděním 66 let od data vzniku prvních textů zde obsažených vyšel loni výbor z básní Jaroslava Kabíčka (1931-1996), napsaných v rozmezí 40.-70. let. Autora známého mnohem spíše coby vynikajícího překladatele z ruštiny (Ivanov, Bělyj, Sluckij), litevštiny, ukrajinštiny a francouzštiny tak vlastně až nyní můžeme postavit po bok Jana Zábrany.
Karel Urianek zemřel ve svých šestatřiceti r. 2010, zanechav po sobě leccos, mimo jiné také stohy básnických rukopisů, z nichž jen hrstka vyšla za jeho života časopisecky a žádný knižně. O brožovaný výbor z „celoživotního“ díla Karla Urianka, sestavený jeho někdejším spolužákem z gymnázia Michalem Rydvalem (jenž mu rovněž publikoval básně na serveru totem.cz) a opatřený doslovem Jakuba Řeháka, se postaralo nakladatelství Fra.
Konečně je tu taky poezie, která je podivně, jedinečně vtipná a současně postrádá humorek. Vtipná tak, jak je to snad v poezii jedině snesitelné: bolestně, ironicky, úzkostně, těžce. Začal ji psát, mohlo by to být překvapení, Petr Borkovec. Jeho předchozí tvorba je nejnovější sbírkou Milostné básně vhozena do jiného nasvícení. Asi jsme to celé ty roky, co jednotlivé kousky z Milostných básní vycházely časopisecky, brali jen vážně.
Sto čtyřverší, to je skoro tak pěkné jako měsíc na nočním nebi. Tak, že přijde na mysl téměř okamžitě… Skácel. U Radka Malého nás ve sbírce s krásným, až nemožně poetickým titulem konfrontace města s venkovem nečeká, na druhou stranu vyvolávání přírodních motivů včetně něžných srnek čtenář rád vyslyší a vyrovná se i se sklízenou řepou. Pole ustupují lesům.
Soubor Zůstaňte s námi zavedl Marka Šindelku mezi dobré současné povídkáře, což by možná při u nás chudičkém zastoupení tohoto žánru mohlo být jen malé ocenění, kdybychom se ovšem chtěli pohybovat pouze v prostorách českých. Tématem Šindelkových povídek jsou různé podoby vztahů: vyčáchlé manželství, nové marné seznámení, vztah otce a problémového syna, nevyrovnaný vztah se sebou samým…
Úmrtí Hany Andronikovy (* 1967) nedlouho před Vánoci bylo nepřekvapivě zastíněno těmi medializovanějšími. Přestože nepatřila k autorům, kteří otisknou během jednoho desetiletí sedm románů, zapsala se zlínská rodačka, cestovatelka a terapeutka, absolventka bohemistiky a anglistiky, do historie české literatury ne snad nápadně, ale důrazně. Andronikova navíc psala pokaždé zcela jinak, jako by se autorský rukopis dal změnit na přání. Přesto mají její prózy cosi společného.
Rané i pozdnější lyrické básně Jana Zábrany jsou vlastně skoro neznámé. V Soše z hlasů jde – nahlédnuto chronologicky – nejprve o poezii teskně milostnou, věnovanou citu, který snad není ovlivnitelný dobovými zvratky, a pokud, pak účinkuje spíše jako lék ve „chvílích černých“, kdy „nelze ani pohnout slovem“.
I další román Petry Soukupové je, řekněme, upřímný, založený na nepřibarvovaných „skutečnostech“, a velmi původní. Možná trochu i proto, že se jedná o zápisky s autobiografickými prvky. Soukupová opět předkládá neidylizující a v rámci současné české literatury výjimečné líčení vztahů uvnitř rodiny.
Kubánský spisovatel, filmový scenárista a kritik, který se na konci 60. let jako nežádoucí osoba ocitl v londýnském exilu, Guillermo Cabrera Infante (1929–2005), dopisoval román o nestálé nymfě těsně před smrtí. A tak ačkoli vyšel v roce 2007, patří román se značnou dávkou havanské nostalgie zcela jiné době: druhé polovině 50. let, kdy byla Havana leskle mondénním, zbohatlickým, ale kulturním velkoměstem, jemuž dominoval glamour a tančírny s (hříšnými) bolery či habanerami.
Stačilo promluvit s autorem a ověřit si tak, že v té číselné magii žádný vědomý záměr nebyl. Hlavně jsme ale mluvili o poezii i o životě obecněji, což děláme vlastně neustále. Myslím, že tyto hovory, v nichž se opakovaně hledaly formulace pro to, co všem formulacím uniká, tedy tajemství poezie a tajemství života vůbec, dokážou rovněž jistým způsobem nasvítit básnický typ, napomoct uvědomit si autorský svéráz.
Jestliže úkolem antologií není ani tolik ukázat na to nejlepší, ale spíš vytvořit podstatnou a různorodou směs, která navede čtenáře různých básnických preferencí jejich směrem, a přesto do neznámých končin, plní Nejlepší české básně 2010 svou roli dobře.
Vydat ve všech smyslech slova „velké“ memoáry, navíc prosázené úvahami, eseji, málem recenzemi, osobními zvraty v podstatných „kulisách“ zvratů historických a málem filosofickými pasážemi, je odvážné – spisovatelsky i nakladatelsky.
Rozsáhlý kolážový román Antonína Bajaji (1942) Na krásné modré Dřevnici (Host) tvoří střídavé party několika literárních útvarů: fabulované povídkové příběhy se překlápějí do autentických vzpomínek...
V kontextu současné české literatury je černo-červený hlas Miloše Urbana jedním z nejoriginálnějších a nejlépe rozpoznatelných.
Příjemně jednoduchou strukturu stálých rubrik revue Souvislosti naplňují v druhém čísle letošního roku částečně také autoři Pražského festivalu spisovatelů 2010.
Rozhovor Olgy Stehlíkové s Petrou Soukupovou
Zneklidňující, ba varovný. Takový chce být šestý román naší dnes už přední prozaičky Petry Hůlové.
Revue Labyrint si zvolila pro rok 2010 jako téma pravou aktualitu. Sousloví Nová Evropa vyvolává emocionální rozmíšky i racionální spory.
Kniha je, na rozdíl od Zmeškalovy obdivované prvotiny, jež autorovi vynesla hned několik literárních ocenění a přízeň recenzentské obce, psána jednoduše až prostě.
