Kdo přesto otevře knihu a přečte si předmluvu jistého dr. S., bude ve své nedůvěře ještě posílen. Dozví se totiž, že text je vlastně zpovědí, kterou v rámci psychoanalytické kúry sepsal pacient Cosini a kterou dr. S. publikuje jako pomstu za to, že Cosini léčbou zhrdl a přerušil ji. Kdo vytrvá a neohroženě vstoupí do nevyzpytatelných záhybů Zenova vědomí, seznámí se s jedním z největších děl evropského moderního románu, jehož další představitele – Joyce (Svevova přítele), Kafku, Prousta, Musila nebo Gida – v našich krajích již známe.

Italo Svevo (1861–1928), bankovní úředník a později ředitel továrny na podmořské nátěrové hmoty, vykresluje ve svých románech svět, ve kterém se sám celý život pohyboval – kosmopolitní Terst, svou kulturou provinční, ale jinak živé středisko obchodu, bankovnictví a pojišťovnictví. V nudných finančnických kruzích, obývaných sterilní, pokryteckou buržoazií, se odehrávají Svevovy romány Život pana Alfonsa, Senilita a Vědomí a svědomí. Svevo, sám úspěšný zástupce terstské buržoazie, přivádí na literární scénu zkrachovalce, kteří zastupují rub jeho světa. Jsou to smolaři a packalové, neschopní prosadit se, být podle potřeby servilní, razantní, nebo diplomatičtí, říci nebo udělat ve správnou chvíli správnou věc a chytit příležitost za pačesy. Končívá to s nimi špatně až tragicky.

Zeno Cosini je pokračovatelem těchto hrdinů, ale svým pozitivním myšlením, hravostí a neočekávaným štěstím své politováníhodné předchůdce překračuje a nakonec se stává vítězem. To, co Zena odlišuje od jeho okolí a co on nazývá nemocí, je do absurdnosti dovedená problematizace reality. Ostatní, kterým se Zeno touží podobat (aspoň to tvrdí), jsou sebejistí, pevní, zdraví, vitální a přemýšlejí úplně jinak a jindy než on. Zenova coscienza (kterou italština shrnuje české vědomí a svědomí) si vytváří své vlastní zákony a pravidla, ulpívá na podružných detailech, kterými se ostatní vůbec nezabývají, a naopak jí unikají ty „podstatné“ („Zná klasiky nazpaměť! Ví, co řekl ten a onen. Ale noviny číst neumí!“). Tato coscienza je jakýmsi alternativním světem vystavěným vůči reálnému světu okolo, přičemž vztahy mezi těmito dvěma světy jsou fluktující a proměnlivé.

Zeno svoji nemoc prožívá jako duševní, leckdy i fyzickou neřest, která spočívá v uvědomovaném podivínství, v rozkošnickém bourání racionality, spořádanosti, logiky a zákonů úspěchu, vládnoucích vně. Zeno baví sám sebe svými anomáliemi, vyhledává je a vyzbrojen psychoanalytickými teoriemi, které si jako vzorný hypochondr přečetl, je dovádí do nevídaně rozbujelé frašky.

Po marných pokusech odnaučit se kouřit se Zeno nechává internovat na speciální klinice. Ještě téhož večera opije ošetřovatelku a uteče. Celý jeho život je pak provázen posledními cigaretami, které chutnají nejlépe a na které navazují další a další poslední cigarety, vykouřené v klíčových momentech jeho života nebo pokud je váha okamžiku dána numerickou hříčkou hodiny a data. Když Zeno začne navštěvovat rodinu Malfentiů, ve které jsou čtyři svobodné dcery Ada, Alberta, Augusta a Anna, vezme si jako závazek to, že se s některou z nich ožení, neboť jeho jméno začíná na „Z“ a on „si vždycky myslel, že si musí vzít ženu odněkud zdaleka“. Vynechávaje nezletilou Annu, která o něm navíc veřejně prohlašuje, že je blázen, požádá během jediného večera o ruku krasavic Ady a Alberty, ale poté, co je odmítnut, si bere nehezkou a švidravou Augustu. To jsou některé z jeho nejlepších kousků.

Na rozdíl od packalů z předchozích románů Zeno neutíká před problémy a nechoulí se opodál. Naopak vstupuje se vzrušením do každé nové situace s předsevzetím chovat se co nejrozumněji, tak, jak by se asi chovali ostatní. Jeho coscienza ho ovšem ihned odvádí jinam a Zeno se pak kochá vylomeninami, které z toho pojdou. Kromě diverzních akcí v sociální a obchodní oblasti skýtá Zenovi potěšení analýza vlastní psychosomatiky. Dívá se na své tělo jako na „děsivý stroj“, ve kterém se nutně musí každou chvíli něco porouchat. Je nadšen novými nemocemi, o jejichž existenci se dozvídá, a nachází jejich symptomy na sobě samém do té doby, než je překryjí symptomy dalších, ještě zajímavějších nemocí.

Zenovo vyprávění o kouření, o vztahu k otci, o manželce, milence a podnikání je završeno kapitolou, v níž se distancuje od psychoanalytické léčby a uvědomuje si, že jeho nemoc a podivínství jsou znakem nejlepšího zdraví, zatímco dříve obdivované zdraví těch druhých je jen křehkou iluzí. Definitivní a šokující katarzí jsou mu události 1. světové války, kdy mu fronta projde doslova za patami. Vizionářský závěr, v němž Zeno líčí sebedestrukci nemocného lidstva, patří ještě dnes k nejlepším diagnózám současné moderní společnosti, jejíž směr Svevo tak znamenitě pochopil.

Zenovi, který vyhrává filozofií své bizarní, neopakovatelné duše nad dobrovolnou technologizací ostatních jedinců a svou spontánní hravostí nad jejich často defektním racionálním kalkulem, nezbývá než se hluboce poklonit a jeho život číst jako hagiografii.