Milan Kundera našel ve Francii druhý domov: když mu v roce 1975 na univerzitě v Rennes nabídli místo hostujícího profesora komparatistiky, získal tak možnost důstojně vycestovat z Československa. Z dnešního pohledu se ten francouzský začátek může jevit jako trochu rozpačitý, ale byl důležitý. Kunderovi totiž nebyli k vystěhování přinuceni ani neutíkali. Odjížděli oficiálně, s potvrzením, že zemi opouštějí „na 730 dní“, a s přesvědčením, že se pak mohou do vlasti vrátit (občanství byl zbaven až roku 1979) – tak to upřesňuje například Ariane Chemin v knize À la recherche de Milan Kundera (2021), kde udává, že tyto informace čerpala z osobních rozhovorů se spisovatelovou ženou Věrou. Chemin, novinářka z deníku Le Monde, není první ani poslední, kdo o Kunderově akademickém angažmá v Rennes a později v Paříži vypráví, ve velmi osobně pojatém nekrologu tyto přednášky popisuje i jeho někdejší posluchač a později literární kritik Norbert Czarny.

Literární Francii však Kundera dobyl už o něco dřív, když tam v překladu vyšel jeho Žert. Francouzský příběh této knihy ovšem vydá takřka na román. Nebo přesněji: zpočátku je tak trochu pohádkový a pak se z něj stává těžké drama. Ale vezměme to pěkně popořádku.

Dílo

V roce 2011 vyšel v pařížském nakladatelství Gallimard první svazek dvoudílných Kunderových „sebraných spisů“.  I tenhle ediční počin byl hodně specifický: z hlediska koncepce a také názvu. Šlo o vydání v prestižní ediční řadě La Pléiade, známé pro svou skutečně vypiplanou editorskou a redakční přípravu, kde běžně vycházejí především spisy kanonických nebo přinejmenším slavných, ale již zesnulých autorů. Octnout se v plejádě nejlepších z nejlepších ještě za života je velká pocta, jíž se za sto let existence této řady dostalo skutečně jen hrstce: ze souhrnu 250 autorů a autorek jich tu čest mělo 18. Šest dalších se podílelo na přípravě, ale vydání celého souboru se nedožili.

V Kunderově případě pak došlo ještě k další zvláštnosti, kterou tehdy kritické ohlasy zmiňovaly. Autor si totiž oproti pravidlům vymínil, že hlavní slovo v rozhodování nad podobou spisů bude mít on, a nikoli editor. Jeho dva svazky tak zahrnují pouze šestnáct textů: všechny romány, eseje a divadelní hru Jakub a jeho pán. Ostatní spadlo pod stůl. A ještě: jak v dobové recenzi připomíná Norbert Czarny, do souboru nebyl zařazen autorův životopis ani poznámkový aparát, a ačkoli je to jindy považováno za specifický rys ediční řady, tentokrát nebyly zahrnuty ani varianty vznikajících textů dokládající jejich genezi. Kritický doprovod se tak omezil na výběrovou bibliografii a na úvodní text označený jako „biografie díla“. Oba svazky nesou název Œuvre, nad nímž se mnozí rovněž pozastavovali s odvoláním na to, že v edici La Pléiade je zvykem používat název Œuvres complètes. Tedy „sebrané spisy“, a nikoli „dílo“. Volba slova v jednotném čísle a bez upřesnění prý měla zdůraznit, že ediční projekt byl pojat jinak, než bývá v dané řadě zvykem. A že to, jak byly oba svazky vypraveny a uspořádány, vycházelo z preskriptivního přání autora, který si vybral i editora, jímž se stal jeho dlouholetý blízký přítel, Quebečan F. Ricard (o vhodnosti takového postupu se vedly polemiky, jak dokumentuje dobový článek z kanadského deníku La Presse). 

Opodstatněním pro dlouhou vsuvku věnovanou této dvanáct let staré publikaci je, že právě zmíněná „biografie díla“, pod níž je podepsán právě editor svazku François Ricard, podrobně popisuje jak okolnosti francouzského vydání Žertu, tak Kunderovy dosti neuvěřitelné a až hrůzostrašné zážitky s překlady a překladateli. Níže uvedené informace si tak lze v knize ověřit nebo podrobněji nastudovat.

Totožnost spisovatele, totožnost díla

K přemýšlení Pavla Mandyse o tom, že „českého“ Kunderu světově proslavila až jeho „francouzská“ identita, nám Ricard nabízí jednoznačnou odpověď, když dokládá, že Kundera sám se cítí být nad těmito snahami o zařazení povznesen: označuje se za „spisovatele“ a „Evropana“. Stejně tak říká, že biografie spisovatele je k ničemu, jelikož vše o něm vypovídá jeho dílo, které nepotřebuje žádné další komentáře: stačí ho číst. Mluvíme-li ale o díle – a zde znovu připomeňme, že Kundera zavrhl objektivně, cizí rukou sestavené spisy (Œuvres complètes) a zvolil vydání díla (Œuvre) pod svou přísnou taktovkou – je třeba také dodat, že Kundera si jako autor vymiňuje právo texty upravovat: přepisovat je, škrtat v nich, měnit slova, provádět stylistické zásahy. Nic jednou vydané není svaté, autor má právo své dílo předělávat. Ovšem ne tak překladatel… 

Žert

Ve Francii, a velmi záhy v celém světě, Kunderu proslavil francouzský překlad Žertu, jehož vydání bylo shodou okolností načasováno na začátek podzimu 1968. Cesta k publikování textu, který se v Československu (vyšel roku 1967 v nakladatelství Československý spisovatel) ihned po vydání dočkal velice oslavných ohlasů, ale nebyla jednoduchá. Když český nakladatel dílo nabídl prestižnímu francouzskému nakladatelství Gallimard, tam ho standardně zadali k lektoraci jakési pařížské Češce (un lecteur professionnel, une dame tchèque vivant à Paris), která však vydání nedoporučila. Naštěstí román shodou okolností ještě v rukopise četl Antonín Liehm a nadšeně se o něm zmínil Louisi Aragonovi. Ten sice českému textu nerozumí, přesto využije svých kontaktů a u šéfredaktora již uvedeného nakladatelství se zasadí o jeho vydání – a slíbí, že k němu napíše doslov. Ačkoli již předtím vyšly některé povídky ze Směšných lásek v překladu Françoise Kérela, tentokrát Claude Gallimard překlad svěří Marcelu Aymoninovi. (Jde o překladatele obdobně zkušeného a vytíženého, který naši zemi a kulturu dobře znal, po jistý čas byl také diplomatem a působil mj. v Praze jako ředitel Francouzského institutu a kulturní atašé – a mimochodem, v roce 1951 požádal o azyl v Československu, to už je ale jiný příběh.) Žert má vyjít na podzim 1968. 

V srpnu však dojde k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vydání českého románu a jeho propagace se sveze na politické vlně. Louis Aragon se chopí příležitosti a doslov pojme jako možnost jasně se vymezit proti tomu, co se na východ od Francie děje: ve velmi osobně stylizovaném textu nejprve vychválí kvality Kunderova románu, když ho označí za nejlepší dílo století, a pak odsoudí sovětskou invazi. Dává zaznít pocitu beznaděje z toho, jak jsou v zemi potlačovány základní principy demokracie, totalitní marasmus přirovná k hladomoru – odtud pochází jeho slavný příměr Biafra ducha, „un Biafra de l’esprit“. Anotace vydavatele na zadní straně obálky pak hovoří přímo o ideologickém románu, o manifestu reagujícím na dění v zemi, kde text vznikl. Propagační záměr tak upozadil skutečnost, že původní text šel do tiskárny v roce 1965, a jakkoli i společenské a politické problémy své doby odrážel, spojovat ho s aktuální situací bylo nesmyslné.

Politický kontext a Aragonův doslov výrazně přispěly k tomu, že se z knihy českého, ve Francii do té doby prakticky neznámého autora stala literární událost. Během tří let vyšly překlady v deseti zemích, nepočítaje Maďarsko, Polsko, Jugoslávii, kam se titul dostal jinou, „socialistickou“ cestou. To, co Žert a jeho autora zpočátku obdivuhodně zviditelnilo, se postupem času pro Kunderu stalo přítěží. Zbavit román ideologické nálepky a dosáhnout vydání bez Aragonova doslovu trvalo dlouhá dvě desetiletí.

Překlad

Mezitím se ukázala další potíž. Koncem 70. let vedl věhlasný kritik Alain Finkielkraut s Kunderou rozhovor pro deník Corriere della Sera a mezi řečí se pochvalně vyjádřil o tom, jak výraznou změnou prošel jeho styl: zatímco Směšné lásky znějí prostě a střízlivě, Žert je psán velmi lyrickým, obrazným jazykem. O čem je řeč, Kundera pochopil, až když se doma na text Aymoninova překladu podíval. Překladatel zřejmě považoval český text za příliš plochý a strohý, a protože ho bral jako dílo začínajícího, neznámého autora, ve snaze mu pomoct k úspěchu ho výrazně „vylepšil“. 

Kundera zjištěné nedostatky shrnul do tří hlavních bodů: zaprvé překlad do textu přidává krásné metafory (Kundera prohřešky vypsal podrobně, zde citujeme jen na ukázku: namísto „le ciel était bleu“ překlad uvádí „sous un ciel de pervenche octobre hissait son pavois fastueux“; z prostého „les arbres étaient colorés“ se stalo „aux arbres foisonnant ďune polyphonie de tons“; původní „Lucie pardonne“ bylo změněno na „elle accorde I'aumône de son pardon“ atp.), zadruhé zatímco Kunderův vypravěč Ludvík se vyjadřuje „přesně a jednoduše“, v překladu zní afektovaně, mísí slang s archaismy, vytváří slovní hříčky a usiluje o jazykovou komiku (konstatování „les femmes sont nues“ je přeloženo jako „elles portent un costume d'Ève“, místo „il la frappa d'une bouteille sur la tête“ je uvedeno „il lui fila un coup de bouteille sur la cafetière“), a do třetice, všechny úvahy v původním textu jsou – Kunderovými slovy – psány přesně a jasně, v překladu však vyznívají kvůli přikrášleným formulacím takřka nesrozumitelně (formulace „les moments décisifs dans l'évolution de l'amour“ dostala podobu „les nœuds à grimper de l'amour“; místo „notre histoire à nous deux“ v textu stojí „la trame événementielle que nous tissâmes de conserve“ atd.). Zároveň se překladatel snažil zamezit opakování slov, jakkoli bylo v původním textu záměrné, a tyto výrazy zbytečně nahrazuje synonymy. Tím stírá chtěný rytmus a melodii textu a také potlačuje argumentaci. Toto téma ostatně Milan Kundera detailně rozpracovává v eseji Překlad jedné věty, česky vydané ve svazku Kastrující stín svatého Garty (Atlantis, 2006), kde problematiku demonstruje na překladech Franze Kafky.

Kundera pak s pomocí spisovatele Claude Courtota celý překlad postupně přepracuje. V nové verzi, mimochodem nejen revidované, ale i upravené, protože autor text v určitých pasážích přeformuloval či prokrátil, vyšel v Gallimardu roku 1980. Za pozornost stojí, že trval na tom, aby první porevoluční české vydání (Atlantis, 1991) vyšlo v podobě identické s původní českou verzí z roku 1967. – Ani tentokrát však spisovatel není spokojen, francouzskou verzi románu podrobí ještě jedné revizi, v tomto případě s pomocí nakladatelské korektorky Claudine Méal, a vznikne tak vydání z roku 1985, poprvé bez Aragonova doslovu a v definitivní podobě.

Kunderovy výtky byly zcela na místě, překladatel by takto svévolně k textu nikdy přistupovat neměl. Jakkoli však byl první francouzský překlad vypracovaný více než volně, úspěšné cestě románu do světa rozhodně nestál v cestě. Smutná zkušenost s překlady a překladateli zdaleka nebyla poslední. Většina zahraničních vydání byla připravována ve spěchu, s potřebou využít zájmu publika o literaturu z utlačované země. Například když Kundera přiletí roku 1969 do Itálie v souvislosti s uvedením italského vydání na trh, přivítá ho překladatel jeho knihy, jenž však neumí česky ani slovo. „Jak jste mohl mou knihu přeložit?“ diví se spisovatel. A pyšný muž odvětí, že překládal „srdcem“. Ve skutečnosti se překládalo z francouzštiny a podílelo se na tom několik překladatelů, aby stihli termín. Ve španělské verzi z roku 1971 se dlouhou větu tvořící druhou část románu a napsanou tak, aby ji Helena pronesla „jedním dechem“, rozhodli rozsekat do krátkých, úsečných vět. V roce 1969 vyjde v Londýně The Joke, v knize je uvedeno jméno překladatele i redaktora, nicméně jde – jak je v tomto prostředí u překladů poměrně běžné – o volnou adaptaci: kapitoly jsou kratší, část textu zmizela úplně, přesto má román osm částí místo původních sedmi. Kundera píše rozhořčenou reakci, dostane se mu však od překladatele odpovědi, že „úpravy“ nebyly vedeny ze zištných důvodů nebo proto, že by pohrdal autorovým uměním. Považoval je za potřebné, a to včetně vynechání celé kapitoly o moravském folkloru, protože by anglickému čtenáři mohla připadat příliš odtažitá, ne-li nudná, asi jako kdyby měl moravský čtenář v anglickém románu číst úvahu o lokálním utkání v kriketu. Ani stejnojmenné americké vydání z roku 1969 se neobešlo bez svévolného krácení textu a i zde byly Kunderovy námitky marné. Pečlivěji přeložená anglická verze tak vyjde až roku 1982 zásluhou Aarona Ashera, překladatelské zakázky se zhostí Michael Henry Heim a autor ji v předmluvě označí za „první hodnověrnou a platnou anglickou verzi knihy, v níž se mluví o znásilnění, a jež byla sama tak často znásilňována“. Podobně jako u francouzského překladu se i k tomu anglickému autor po čase zase vrátí, zjistí, že pořád není dokonalý, zasadí se o další změny, až v roce 1992 vychází kniha znovu, tentokrát s označením „definitive version fully revized by the author“ a s novou poznámkou o tom, jakými peripetiemi text v angličtině prošel. 

Nutno dodat, že anglický i americký ohlas Žertu byl spíše vlažný, zdaleka se nevyrovnal úspěchu pozdějších knih jako Kniha smíchu a zapomnění a Nesnesitelná lehkost bytí. Když Pavel Mandys v glose, kterou jsme zde již jednou zmínili, předjímá, „co se asi stane, až se do [Kunderova] díla pustí nějaká mladá feministická literární kritička“, je dobré připomenout, že v Times Literary Supplement už v roce 1969 recenzent psal, že autorův „cynismus“, ne-li přímo „sadismus“, je pro některé čtenáře poněkud zarážející. Většina z nich má tendenci stranit Ludvíkovi, což se ovšem změní, když dospějí ke scéně, v níž Ludvík Helenu bezcitně využije a znectí. I v roce 1982 se kritik v New York Times svěřuje s tím, jak rozporuplně na něho působil popis té samé epizody: podle něho je jejich pohlavní akt podán tak vesele a jedovatě, jako by se autor s Ludvíkovým jednáním ztotožňoval. A ani Salman Rushdie si ještě v roce 2006 – ačkoli román už jednou recenzoval, a to o třiadvacet let dříve a velmi pochvalně – v jinak naprosto oslavném článku neodpustí povzdech nad tím, že scéna, v níž Helena dostane průjem [chtěla se otrávit, ale spletla si prášky], prozrazuje „nedostatek empatie, a vlastně i úcty, v Kunderově humoru“.

V tomto shrnutí jsme nepřinesli žádná převratná zjištění, šlo nám spíš o to, připomenout některé důležité skutečnosti: jednak o tom, co vedlo – či aspoň přispělo – ke Kunderově celosvětovému věhlasu, a jednak o pozadí jeho až obsesivní potřeby kontrolovat překlady svých knih. Zevrubný popis toho, jak vznikaly překlady Žertu do francouzštiny a angličtiny, nabízí v úvodním textu k francouzskému vydání Kunderova „díla“ jeho editor François Ricard. Odtud jsme čerpali i většinu informací pro tento článek. Jelikož jde o prestižní edici vedenou osvědčenými odborníky, nepovažovali jsme za nutné jeho tvrzení a citace zdrojů znovu ověřovat. A na závěr, než začneme spílat zahraničním překladatelům, zameťme si před vlastním prahem: nechme se poučit od Jean-Gasparda Páleníčka, jak je to s Kunderou a posvátnou stvůrou.