Koupila jsi to červené víno?
Stojí na lince.
Ale drahoušku, to je přece německé víno.
Nemám ráda, když mi říkáš drahoušku.
Myslel jsem, že se máme rádi.
To jo.
Tak v čem je problém?
Říkáš mi drahoušku, když jsi naštvaný a myslíš si, že ten zdánlivě milý tón bude vyvolávat dojem, že tvoje agrese je potlačená a kontrolovaná. Jenže to má úplně opačný efekt. Nemá to co dělat s tím, že mě máš rád, i když to je možná pravda.
Já chci víno, Nino, ne debatu o tobě a o mně.
Víno stojí na lince.
Jenže je to německé červené víno.
Ano. A co má být?
Nemůžu pít německé červené víno.
Ne?
Ne.
Nemůžeš ho otevřít a ochutnat?
Ne.
Proč ne?
Protože nemůžu.
Tak ne. Mně se stejně zdá, že jsem dodržela svůj díl dohody.
Jak dlouho má Lidl v Olympiastrasse otevřeno?
To nevím.
Myslel jsem si, že miluješ tuhle zemi a znáš její zvyky a obyčeje nazpaměť?
To jo.
Ale nevíš, jak dlouho má Lidl v Olympiastrasse v Mixing Part otevřeno?
Ne. A nejmenuje se to tu Mixing Part.

Dobrou noc.
Dobrou noc.
Hele?
Co?
Vím, že je to nadmíru intimní a že o tom nemluvíme, ale nemohl bys mi vyprávět nějakou svoji sexuální fantazii?
Neee.
Ale jo.
Myslíš jako teď?
Ano.
Ne.
Ale jo.
Já nechci.
Připadá ti to trapné?
Ne, trapné zrovna ne, ale...
No tak.
Nemám žádné.
Co?
Nemám žádné sexuální fantazie.
Všichni je mají.
Já ne.
Jasně že jo.
Ne.
Dřív jsi je míval.
Dřív ano.
Ale pak jsi s tím přestal?
Ano.
Na co teda myslíš?
Nevím. Na všechno možné.
Na divadlo. V podstatě myslím nejvíc na divadlo.
Nikdy se na mě nepodíváš a nesvlékáš mě trochu pohledem, když třeba stojím v nějaké sexy pozici?
Myslím, že ne.
A co jiné ženy?
Ne. Myslím na divadlo.
A co Nigella?
Na ni jsem takhle nikdy nemyslel.
Děláš si legraci?
Ne.
Telemanne, tohle mě zneklidňuje.
Tak jo. Dobrou noc.
Teď mám fakt starosti.

Jsi dneska tak potichu.
Mám dojem, že jsi říkala, že jsme oba tiché typy.
Jo, ale dneska jsi obzvlášť potichu. Děje se něco?
Neřekl bych.
Něco se děje. Co se děje?
Já nevím.
Jde o to, o čem jsme mluvili v noci?
Ne.
Jo, hádám, že jde.
Nemyslím na to, o čem jsme mluvili v noci, Nino. Opravdu ne.
Tak na co teda myslíš?
Nevím to jistě. Asi na divadlo.
Kravina. Nemyslíš na divadlo.
O. K.
Chceš mluvit o tom, na co opravdu myslíš?
Ne.
Vůbec ne?
Ne.
Tomu musím přijít na kloub, Telemanne. Promiň mi to, ale teď budu trochu naléhat.
Dobře.
Jde o ten divadelní kus, který máš chuť napsat, ale se kterým jsi nikdy nezačal, i když tvrdíš, že na něj pořád myslíš?
Ne.
Jde o mě?
Ne.
Jde o děti?
Ne.
O Heidi? Jsi naštvaný, protože hraje tak intenzivně tenis?
Ne, lásko. Může hrát tenis tak intenzivně, jak se jí zachce – v každém případě, dokud je jí jasné, že ji k tomu tlačíš ty, a ne já.
Já ji k tomu snad netlačím.
Děláš si srandu? Neděláš nic jiného, než že jí kupuješ věci na trénink a organizuješ jí tréninky a zápasy a stravu.
Když ona chce být dobrá.
Ano, to říká. Ale odkud má ty ambice, co myslíš?
Myslím, že jsme mluvili o tobě. Mluvili jsme o tom, že jsi obzvlášť zticha, a já jsem se snažila zjistit proč. Jde o Německo?
Ne.
Ani trošičku?
Ne.
Ani o to, že Bavorsko je kolébka nacismu?
Ne.
O. K., vzdávám to.
Fajn.
Počkej. Jde o Nigellu? Neodpovídáš, ale já jsem si stoprocentně jistá, že jde o Nigellu. Jde o ni, je to tak? Vím, že jde o ni. Nemusíš nic říkat, Telemanne, vidím to na tobě.

Nina má pravdu. Telemann myslí na Nigellu Lawsonovou. Nerad o tom mluví, ale myslívá na ni dost často.

Začalo to tím, že mu Nina dala jako dárek k narozeninám kuchařku Nigellina pokušení. Zdvořile poděkoval a pomyslel si, že když si lidé začnou dávat kuchařky, blíží se jejich vztah ke konci, ale nahlas neřekl nic. Naopak. Telemann vždycky dokázal přijímat dárky, aniž by dal najevo zklamání, už od doby, kdy jako dítě dostal k Vánocům tkalcovský stav a v otcově pohledu viděl, že se v tomhle ohledu s matkou dohadoval, ale prohrál, a matka byla velmi napjatá, a Telemann ji nedokázal zklamat, takže vřele poděkoval a až do silvestra pilně tkal. Smyslem dárků, pochopil Telemann, je vytvářet pouto mezi darujícím a obdarovaným, a proto dárky nemají vlastně samy o sobě žádnou hodnotu. A nejdřív si myslel, že Nigellina pokušení jsou právě takový dárek. Ale aniž věděl proč, začal knihou listovat. Prohlížel si recepty, fotografie pokrmů, jako ve všech kuchařkách, a popisy pracovních postupů, ale také se díval na fotografie samotné Nigelly, pořízené v kuchyni, nad hrnci, v různém oblečení, jak čichá k surovinám, míchá, šlehá, přelévá, například mléko z menší mísy do větší, a vkládá si věci do úst nebo se chystá vložit si věci do úst. Někdy je její pohled spíš sladký, jindy šelmovský, dokonce i drzý. Když je oblečená v černém, je trochu nebezpečná, a Telemann by se k ní nikdy nedokázal přiblížit nebo ji oslovit, ale když má na sobě ten tenký světle modrý svetřík a například drží v levé ruce dezertní misku se šlehačkou a s jahodami a v pravé ruce lžičku a hlavu má mírně skloněnou, je něžná a téměř zranitelná a podle všeho potřebuje útěchu od někoho takového, jako je Telemann.
Navíc je toho názoru, že Nigella je macanda. Například má boky. A prsa.