Básně s notnou dávkou fantazie, humoru a nadsázky zachycují nejrůznější životní situace – v naší každodennosti je ukotvuje většinou už jejich titul (Lidé v barech, Potkali jsme se v síti), který někdy navíc vychýlením od jazykové normy také naznačuje i jistou vyšinutost popisovaného momentu (Vdaná proti stromu, Popíjíš o tom).

Každodenní rutinu i dramata všedních dní Daniela Chana svou poezií proměňuje v magickou realitu. Lidé se setkávají, jeden druhého fascinují, milují, zraňují a opouštějí. Lyrické já v jejích básních evokuje ženu, která se pohybuje městem, navštíví zoo i …, pozoruje lidi v barech, poslouchá a sama píše básně, velkoryse miluje a příšerně pochybuje. A i když všechno jednou skončí, to, co se odehraje mezitím, je tak krásné, o tom není pochyb!

Sbírka Sagt die Dame Daniely Chany byla Německou akademií pro jazyk a poezii zařazena do výročního výběru nejlepších básnických počinů (Lyrik-Empfehlungen 2019).

Jestli šťastní

Po potopě jsem myla sklenice
Zranila se na prstu od vývrtky
Kdesi si krokodýl pomalu
oblékal bundu
A pak to byl zase sen
Který jsem ti vyprávěla po telefonu
Zatímco mi schly vlasy
Nevíme, jestli jsme šťastní
Když pláčeme jak někdy pláču
Když se smějeme jak se směješ ty, když říkám
Že tvoje vlasy vypadají jako vývrtka
Pohrávám si s životními rozhodnutími
Která mi tančí na nehtu
Napřed si upravím vlasy
A skočím pro čerstvé mléko

Zčásti med

Dárek k tvým narozeninám
Obstarán na poslední chvíli
Protože jsme se včera ještě hádali
Někdy chci sama ze sebe
kanout jak med ze lžičky
Ty jsi zčásti med
Zčásti lžíce
Ode mě
Dárek k tvým narozeninám
Okolo půlnoci upečený
Těsto je přesně, jak ho máš rád
Někdy chci samu sebe
Zmeškat jako vlak
Ty jsi zčásti zmeškání
Zčásti vlak
Ode mě

Potkali jsme se ve stejné síti

Vytoužená se ráno našla v síti na ryby
A pojmenovala vše, co bolelo, po sobě
Házela sebou, protože věděla:
Další doušek vína má užitek
Na cestě k opilosti
Ale dalšího rána je beze smyslu
A její hodinky byly dárkem
A její zrcadlo bylo dárkem
A její rtěnka byla vypůjčená
Pokaždé po dvou dobrých hodinách
Potřebovala hodinu smutku
Já jsem teprve snídala
A že jsme skončily ve stejné síti
Přišlo nám oběma divné

Lidé v barech

Pozorujeme lidi v barech
Takhle vypadají ve vnějším světě
Oblékli se a ostříhali
Lidé se sklenicí na víno v ruce
Přitom pijeme a koušeme si nehty
Jejich obličeje se protahují jako tornáda
Když se opijeme
Pozorujeme lidi v barech s odstupem
Když jsou zakřivení
Vypadají někdy lépe
Proto držíme
Sklenici s vínem před sebou
Vše, co umějí, je
Kolečko na stole
Otisk na pultu
Tihle lidé v barech nejsou stejní
Jako lidé v supermarketu
Lidé v zoologické zahradě
Lidé na obrazech
Kromě těch, na kterých jsou lidé v barech

Vdaná proti stromu

Jedna moje přítelkyně
Se vdala proti stromu
A potom
Otěhotněla do propasti
Všichni jsme věděli
Že zabředá do problému
Ta přítelkyně
Ale slyšela náraz až po pádu
Předtím docela důvěřivě
Otěhotněla a provdala se
Pokoušeli jsme se ji vysvobodit
Ale byla tak zaťatá
Mohli bychom ji unést
Ale co bychom počali s tím děckem?
Bylo už prostě příliš pozdě
Matematicky
5093 mužů
Nemůže za 385 let spočítat
Na prstech dvou rukou
Jak se tohle nebezpečí stupňuje
Jedna se vdá proti stromu
A pak tam postává troska
A kdo jiný ještě by se proti tomu rozjel

Jsi jako moderní poezie

Jsi jako moderní poezie
Trochu ošklivý, trochu chladný
A nerozumím ti
Svým způsobem tě mám přesto ráda
Často se opakuješ
A nedokončíš myšlenku
Často se opakuješ
A dokončíš své
Tvé myšlenky divoce poskakují kolem
Nemám ti rozumět
Tvé myšlenky divoce poskakují kolem
Loupeš brambory pořádněji než já
Někdy chci, abys byla hezčí
Říkáš: jsem tak zmatená
Jedna přes druhou pátá přes devátou
Pozoruji tě při loupání brambor
Vedle sporáku ve své kuchyni
A miluji to staré v tobě
Lhostejno jak se změníš
Pořád máš něco ze svých rodičů
Tvé paže ještě vědí
Jak se dřív dávalo teplo

Mě milovali králové

Mě milovali králové, to oni
Mě líbali v labyrintech
Muži mě obklíčili a
Obestavěli zrcadly
Z každé strany toho panoptika
Jsem vypadala trochu jinak
Mě milovali králové, to oni
Mnou smýkli na prostorná lůžka
Každý mi přenechal sluhy a otroky
Jako dárek na rozloučenou
Na každé straně oceánu
Vypadali trochu jinak
Jezdila jsem na lvech
Králové, princové, několik pirátů –
Psali mi dopisy, dokud neumřeli
Občas jdu na trh
Koupím pomeranče a citrony
Oberu s úsměvem prodavačky ovoce
O trochu peněz
Neboť mě milovali králové, mě
Ale je nikoli

Popíjíš o tom

Popíjíš o tom
Kolik červeného vína myslíš?
Šplháš někdy
Po imaginárním žebříku
Který se před tebou zjevuje
A jiskří
V metru nebo v autobuse
A upadneš někdy
Když poznáš, že tvé nohy
stoupají mimo příčky?
Tvá játra si ťukají
Prstem na čelo
Důvěřuji ti, protože vím:
Kdo tolik plaval
Dokáže jít dál

Malý člun na mém rameni

Můj rozum je
Malým člunem na mém rameni
Když ho nedržím, sklouzne
Dolů jak popruh od kabelky
V situacích, kdy se rozkymácím
Je tím prvním, co spadne
A někdy pluje a pluje
A já plavu za ním
Kavárnami, tunely a metry
Třemi ročními obdobími za jeden den
Sleduji ho celou tou strašidelnou dráhou
dokud není unavený

Divadlo bez stálého souboru

Režisér musí své kulisy uchovávat doma
Protože v divadle není místo
Někdy přechovává i herce
A role a monology
A občas musí režisér
V divadle spát
Protože doma pro samé kulisy není místo