Někdy možná zapomínáme, že v Evropě se dají najít i země výrazně menší než Česká republika – a nemusí to být hned Vatikán. Mezi Španělskem a Francií se na ploše o velikosti Prahy rozkládá v samém srdci Pyrenejí Andorrské knížectví. V zapadlém koutě horalů si nejprve evropský romantismus a katalánské obrození (katalánština je v Andoře oficiálním jazykem) vysnily rajskou krajinu, ve dvacátém století pak překotné ekonomické změny stvořily zcela novou zemi, kde se daří obchodu, finančnictví, cestovnímu ruchu i nezkrotné výstavbě, nemluvě o tom, že v kdysi izolované společnosti nyní tvoří domácí obyvatelé oproti přistěhovalcům menšinu.

Možná zemi známe také jako lyžařský ráj, v posledních letech konečně můžeme díky českým překladům poznávat i jiné její stránky. V roce 2000 u nás vyšel román Boris I., král andorrský Antoniho Morella, v loňském roce detektivka Pruská modř Alberta Villaróa. Joan Peruga (nar. 1954) se sice narodil ve Španělsku, kde i studoval, v Andoře však žije už řadu let a zabývá se jí jako historik i spisovatel. Kromě teoretických děl mu vyšly čtyři romány, z nichž hned první, Últim estiu a Ordino (1998), mu vynesl prestižní andorrské ocenění Premi Fiter i Rossell.

Podobnost vypravěče Neviditelné republiky Miquela s autorem je nepřehlédnutelná, jakožto novinář původem z Barcelony je ideálním pozorovatelem místního koloritu: „Mobil sice nemám, ale na příjmu jsem stále a nic mi neujde.“ (Nenechme se zmást, originál byl napsán už před více než dvaceti lety, kdy ještě lidé bez mobilů ani faxy plivající vytoužené zprávy nebyli raritou.) Práce na novinovém článku ho zavede do národní knihovny a zde vznikne základní dějová linka, tvořená vztahem ke krásné knihovnici a hledáním záhadného cestopisu. Pro vypravěče je sice zásadní dobývání tajemné ženy, většina událostí se však točí kolem světa vzácných tisků, jejich sběratelství, legend, které je opřádají, a intrik, k nimž se jejich milovníci uchylují. Skrze tyto peripetie pak prosvítají ještě hlubší témata a otázky: jaký význam má láska ke knihám jakožto předmětům, pokud nenecháváme promluvit příběhy v nich ukryté? Za jakých okolností se fabulování o rajských krajích mění ze lži ve stvořitelský akt? Může cesta za hranice vést k nalezení vnitřní svobody? V neposlední řadě se čtenář dozví leccos o proměnách Andorry a její dnešní společnosti, ekonomice i urbanismu.

Etnickou a sociální pestrost reprezentuje panoptikum vedlejších postav. Bývalý pastýř Tonet si i za recepčním pultem zachoval sepětí s přírodou, sběratel Puigdellívol s filipínským sluhou obývá jako typický člen zdejší společenské smetánky vysoké nadmořské výšky, poslíček Fernando z Portugalska je ve skutečnosti muž devatera řemesel a za svou pravou vlast prohlašuje hranici mezi zeměmi… Lidé nejrůznějších povolání i původů nacházejí bezpečný přístav v baru vedeném galicijským manželským párem. Restaurace vlastně nahrazuje pro vypravěče i mnoho dalších domov, který sem přišli hledat, a děj se většinou odehrává buď zde, nebo mezi policemi knihoven a antikvariátů, které mohou symbolizovat přestupní stanici pro další, tentokrát fiktivní cesty. To umocňuje fakt, že středem zájmu hrdinů jsou konkrétně cestopisy s andorrskou tematikou z devatenáctého století.

Málo hloubky, příliš slov

Osudy lidí, knih i jejich postav se neustále proplétají a vše probíhá v příjemně komorní atmosféře. Té by ovšem slušel větší důraz na vhled do nitra postav a vývoj jejich vztahů. Spiklenectví a pompézní zpovědi nastávají zcela neočekávaně a například knihovnice Maria zde hraje roli krásné ženy, která jako by si musela zachovávat svou tajemnost hlavně z toho důvodu, že za ní už nic dalšího není. Vypravěč v podstatě jen poslouchá její vyprávění o knihách a obdivuje její vnady. Erotické pnutí i explicitní scény se objevují v knize na více stránkách a působí vzhledem k tematice i povaze knihy nadbytečně.

Hlavním problémem je však styl. Je jasné, že kniha o přirozenost nikterak neusiluje – další a další přirovnání, personifikace a knižní výrazy se tu jistě neoctly omylem. „Měsíc srpen se v ulicích držel zaběhnutého scénáře: v poledne se údolí zaplavuje hutným, zlatavým světlem, které připomíná prach z motýlích křídel a v krajině ulpí, dokud ho s příchodem podvečerního hromobití násilně nesmyje vlahá voda.“ (s. 35) Na podobném lyrickém popisu není nic špatného, jenže vršení jednoho za druhým hned od začátku knihy postrádá hlubší smysl, společně nesměřují k odhalení hlubší podstaty věcí a nejsou ani natolik živelné, aby je ospravedlnilo čisté čtenářské potěšení.

Možná by tomu bylo jinak, kdyby měl děj prudší spád a celá kniha by vyzařovala radost z vyprávění, z objevování skutečnosti, jejíž obrazy má autor potřebu vychrlit pěkně zatepla. Ale přibližně do poloviny román přešlapuje na místě a vyžívá se v planých úvahách a pozorováních. Později se přidá napětí, které čtenáři pomůže strojené pasáže překonávat s větší lehkostí, dějové linie se někde sice zašmodrchají až příliš, ale propojení jednotlivých témat dodává konečně celku větší smysl. Na srozumitelnosti textu ubírá i absence uvozovek. Tu částečně opodstatňuje motiv citovaných a předávaných příběhů, přesto je to další prvek, který zvláště na začátku ztěžuje proniknutí do knihy, která přitom viditelně chce čtenáře zavést na líbivá místa a rozehrát jeho fantazii.

Neviditelná republika si nepochybně najde své čtenáře, zejména milovníky knih s mírně fetišistickými sběratelskými sklony, ale také ty, jimž vyhovuje mnohomluvnost a nevadí jim líný rozjezd. Nepopiratelná zásluha tkví v poodhalení nám dosud málo známé země, jejího vývoje, současnosti i legend, kterými je zahalena. Formální úroveň textu však bohužel andorrské literatuře jako prvotřídní vizitka neposlouží.