Česká republika letos přijela na Frankfurtský knižní veletrh s novým modelem stánku. Expozice tak na stejném místě a ve stejných rozměrech působí vzdušnějším a prostornějším dojmem. Na rozdíl od mnoha jiných vystavovatelů tu však nenajdeme jediný portrét autora – škoda, lidské tváře totiž prezentaci knih oživují a přitahují pozornost návštěvníků.

Kromě pravidelných výstavek představujících české literární novinky, zahraniční překlady, laureáty nejdůležitějších literárních cen, nejkrásnější české knihy a nejkrásnější ilustrace nabídla Česká národní expozice také dva doprovodné programy. Mimo areál veletrhu proběhlo autorské čtení Ireny Douskové, ve veletržním Překladatelském středisku debata „Turecká literatura v Evropě“ za účasti českého překladatele a dvojnásobného laureáta Magnesie Litery Petra Kučery.

Autorské čtení se konalo ve čtvrtek 16. října v prostorách zednářské lóže na frankfurtské tepně Keiserstrasse. Organizátorem bylo České centrum Berlín. Kromě Ireny Douskové byl přítomen i překladatel Mirko Kraetsch, a tak měl příležitost osvětlit obecenstvu (převážně z řad frankfurtské Německo-české společnosti) osobně, jak si poradil s nepřeložitelným titulem Hrdý Budžes. Ze své východoněmecké školní docházky si vzpomněl na italskou partyzánskou píseň Bella ciao (v německém přepisu tedy Bella Tschau) – a „statečný Bella Tschau“ (Der tapfere Bella Tschau) byl na světě. Český titul ostatně podnítil hravost a vynalézavost také v překladateli do angličtiny a vznikl z toho B. Proudew. Po krátkém úryvku v češtině, který přečetla autorka, následovalo čtení v němčině (v přednesu pracovnice Českého centra Berlín Christiny Frankenberg, která také pořad moderovala a s profesionální suverenitou tlumočila diskusi). Lakonický tón čtení podtrhoval komičnost textu – obecenstvo se srdečně bavilo. Bylo by zajímavé, kdyby se souběžně promítala i česká verze – dataprojektor byl v sále nainstalovaný ke krátké filmové prezentaci Českého centra v Berlíně při zahájení večera, takže technické možnosti k tomu byly. Diskuse se točila zejména kolem dvou bodů: nakolik je oprávněné nazývat autorku „Vieweghem v sukních“ a nakolik je tahle kniha, tak úzce spjatá s normalizací, srozumitelná i pro západní část německého čtenářstva. K prvnímu bodu autorka vysvětlila, že jde ryze o reklamní slogan a že sama takové srovnání nepovažuje za šťastné. Mluvilo se o spřízněnosti Hrdého Budžese s Báječnými léty pod psa (obě knihy jsou psané z perspektivy mladistvého vypravěče) – co v diskusi nepadlo, je ale fakt, že Vieweghova kniha není psána v první osobě, takže nepracuje s dětskou dikcí. V tom směru by se nabízelo spíš srovnání se sérií knih Sue Townsendové o Adrianu Moleovi. K druhému bodu autorka poznamenala, že Hrdý Budžes je velmi populární i mezi současnou českou mladou generací, tedy čtenáři, kteří také nepoznali normalizaci na vlastní kůži. Večer v přeplněném sále (bylo třeba přistavovat další židle) se tedy rozvinul do živé diskuse. Jediná bolístka takových pořadů je, že se zpravidla nedaří přitáhnout v širší míře nové publikum.

Tímto neduhem rozhodně netrpěla diskuse na téma „Turecká literatura v Evropě“ v pátek 17. října ve veletržním Překladatelském středisku. Turecko bylo letos čestným hostem veletrhu, a už jen proto přitahovaly všechny pořady s tureckou tematikou pozornost. Mezi diváky byl sám nositel Nobelovy ceny Orhan Pamuk, což způsobilo, že začátek diskuse poznamenalo dlouhé minuty trvající bleskání fotografů. Pořad moderovala Müge Sokmen (Turecko), za překladatele se účastili Maureen Freely (Velká Británie), Tuula Kojo (Finsko), Petra Kučera (Česká republika), Hanneke van der Heijden (Nizozemsko) a Wolfgang Riemann (Německo). Obecně vzato se zdá, že obtíže s prosazováním turecké literatury jsou v různých zemích obdobné: přístup k turecké literatuře poznamenávají nejroztodivnější předsudky (včetně údivu, že něco takového vůbec existuje), pokud zájem je, omezuje se často na folkloristické a exotické stránky – jak poznamenal Petr Kučera, snaha vydat v překladu např. knihu tureckého existencialisty naráží u nakladatelů na nepochopení a nechuť. K jistému rozrůznění snad dochází v posledních desetiletích: v zemích se silnou tureckou menšinou (z přítomných např. Německo a Nizozemsko) je zájem o tuto literaturu přece jen živější než v zemích, které s Turky a jejich kulturou v každodenním styku nejsou. My máme zřejmě primát v tom, že kompletní dílo Nazima Hikmeta se překládalo z ruštiny (obecenstvo na toto sdělení doslova heklo úžasem). Slabé povědomí o turecké literatuře a nedostatečný přístup ke stěžejním dílům prostřednictvím překladů má následky i při recenzování – kritikům chybí zázemí k tomu, aby recenzované dílo dokázali zařadit do širšího kontextu.

Pár glos k ostatním pořadům: na tradiční Modré pohovce (blok půlhodinových rozhovorů s autory, který průběžně přenáší německá televize ZDF) se letos m.j. usadil nizozemský autor Frank Westerman a se šarmem i pohotovostí, kterou čeští čtenáři znají z jeho vystoupení v listopadu 2007 v Divadle Archa (prezentoval tu český překlad knihy El Negro) uvedl v němčině překlad své nejnovější knihy Ararat - další krok na jeho cestě k mezinárodně uznávanému autorovi knih na pomezí fikce a dokumentu. Tlačenice u Modré pohovky vznikla při vystoupení Güntera Grasse. Řeč se nevyhnutelně stočila i k jeho předchozí knize pamětí Při loupání cibule, která rozpoutala vášnivou debatu autorovým přiznáním, že se jako jinoch na sklonku války dobrovolně a z přesvědčení přihlásil do Waffen SS. Je vidět, že vášně mezitím ochladly, důraz se klade na to, že aféra otevřela obecnější problém vyrovnávání se z minulostí a – velmi konkrétně – v mnoha rodinách přispěla k tomu, že pamětníci poprvé sebrali odvahu mluvit o té době se svými dětmi. Potlesky na otevřené scéně i téměř hmatatelná úcta nadšených obdivovatelů hltajících každé jeho slovo svědčí o tom, že Grassovi čtenáři na svého autora nedají dopustit.